Vodácké putování 2. část

 

     Než začnu popisovat naše putování, ráda bych ještě řekla, že loď se vždy převážela do místa určení vlakem, jako spoluzavazadlo a k řece byla dopravována pomocí skládacího vozíčku, který měl dvě kola a popruh, na který se loď uložila něco přes polovinu, tedy směrem ke špici.  Konec se přidržoval rukou a tlačilo se to.  

Doma jsme měli loď uschovanou během roku v loděnici pana Svojanovského, což bylo zařízení, kterého využívalo mnoho vodáku. Nacházelo se v Komíně, jednak v dosahu tramvaje číslo tři a jednak kousek od řeky Svratky. Mezi loděnicí a řekou byly tramvajové koleje a silnice. Naproti loděnici bylo u břehu malé dřevěné molo, ze kterého se nastupovalo do lodi. Jen pro zajímavost uvedu, že tramvaj, která v té době jezdila z Obřan (v době války a pár let po ní), měla podle tatínkova vyprávění konečnou zastávku právě v Komíně. On chodil s partou trempů na Bílý potok a vezmeme-li v úvahu, že se pracovalo i v sobotu dopoledne, byl to ode všech úctyhodný výkon. Vždycky mně hrozně rozesmálo, když říkal, že děvčata, která s nimi chodila, si vždy povzdechla: „Kéž bychom se jednou dočkaly toho, že budeme moci jít v kalhotách.“ O několik let později začala tramvaj jezdit až do Bystrce k ZOO.

Po určité době se tatínek seznámil s pánem, který pracoval na přehradě v doku parníků a tak se naše keňu přestěhovalo tam, protože mé rodiče začalo zmáhat přenášení lodi přes přehradní zeď. Tam jsme jí pak měli po celou dobu až do dne, kdy tatínek nedokázal z lodi vylézt, jak ho bolela kolena a on jí prodal. Myslím, že to mně bylo kolem třiceti pěti let a jemu zhruba tolik co mně. Možná by ještě stálo za zmínku, že loď se skoro každý rok natírala a jednou za tři až pět let se prováděla hloubková údržba. To se starý lak opálil letlampou, pak se celá loď oblepila specielním plátnem, překytovala, obrousila, napustila horkou fermeží, 2x natřela lodní barvou a nakonec přetřela lodním lakem. Rovněž záleželo na míře poškození to které léto, podle kterého se rozhodovalo, jaké opravy budou provedeny.

 

    Myslím, že pro začátek by mohlo někoho zajímat pár pojmů vodácké hantýrky. Pojem „předák, zadák a háček“ byl zmiňován v první části. Pojem „to je volej“ se rozumí stojatá voda, případně voda s minimálním pohybem, buď na rybníce, nebo na přehradní nádrži. „Koníčkovat“ znamená táhnout loď na laně, obyčejně v místech, kde je příliš nízký stav vody a naložená loď by drhla spodkem o dno. I když byly dřevěné lodě dost pevné a dno vyztužovala žebra, přes to jí ostré kameny mohly prorazit. Tatínek vozíval i tak.zv. „nádobíčko“, kterým se dala loď provizorně opravit. Pojem „šlajsna“ znamená jez. Některé šlajsny se daly sjet naložené i s cestujícími, u některých se muselo vyložit a sjížděl jí jenom zadák, nebo jí sjel i naloženou, ale sám a tam kde nebyla otevřená, nebo příliš nebezpečná, nebo jednoduše nebyla, tam se přenášelo. Někde ručně, někde pomocí vozejčku.  „Zdymadlo“ je zařízení, které slouží k vyrovnání výškového rozdílu dvou hladin. Obyčejně z řeky na přehradu a naopak. A ještě byl jeden pojem, na který si však ne a ne vzpomenout. A sice, když si chtěl veslař odpočnout při přejezdu přehrady, napíchl se za rozjetý parník na hnací vlnu, která ho táhla za sebou s minimální námahou. Myslím, že to funguje i za rozjetým autem, ale nevím, jak by se toho v tomto případě dalo využít.

 Při provozu parníků se najíždělo na vlnu kolmo, nebo pod určitým úhlem, aby nedošlo k převržení lodi.

 

A teď bych mohla přejít k naší první cestě:

 

  1.   Zlatá stoka                                                             

  2.   Rožmberský rybník                                              

  3.   Stará řeka                                                              

  4.   Nová řeka                                                                

  5.   Stráž nad Nežárkou                                                 

  6.   Veselí nad Lužnicí                                                  

  7.   Soběslav                                                                  

  8.   Planá nad Lužnicí

  9.   Tábor 

10.   Zvíkov

11.   Orlická přehrada

12.   Kamýk

13.   Slapská přehrada

14.   Štěchovice

15.   Davle

16.   Ostrov Svatého Kyliána

 

 

     Marně pátrám ve své paměti, odkud na Zlaté stoce naše cesta započala. Nevím, nemohu si vzpomenout. Internet tvrdí, že výchozím místem je Majdalena, ale mně to jméno nic neříká. Ale vůbec nic. S určitostí však vím, že to muselo být v dosahu železnice. Nikdy jsme nevezli loď příliš daleko k řece.

 

Zlatá stoka – jak jsem si našla na internetu – je uměle vybudovaný vodní kanál, který zásobuje řadu rybníků a reguluje vodu v době záplav. Byl vytvořen podle plánů Štěpánka Netolického v roce 1506. Toto dílo bylo dokončeno v roce 1518.

Jeho původním posláním bylo zásobování přilehlých obcí pitnou vodou. Název Zlatá stoka se vžil až za Schwarzenbergů pro svoji důležitost pro soustavu rybníků. Jeho šířka kolísá mezi 2 až 4 metry, hloubka od 1 metru do metru a půl. Délka je v rozmezí 40 – 50 km. Z jejího vzhledu jsem byla naprosto paf. Loď a mé tehdy asi devítileté rozpažené ruce – to byla šířka té říčky. Břeh byl nízký, rozhled kam oko dohlédlo. V dálce rozhozených pár domků s mizejícím nádražím,  kdo měl čas koukat do dálav, když nad hladinou bylo tolik zajímavého. Barevné vážky zadumaně stojící nad hladinou vody a záhy střelhbitě letící dál, plno motýlů pasoucích se na rozkvetlé louce. Ruka namočená ve vodě kreslila tenkou  čáru za odjíždějící lodí, oči nervózně běhaly z místa na místo. „Seď klidně a nemáchej se v té vodě, je studená!“ Nevím, jak dlouhý úsek jsme absolvovali, ale ještě týž den jsme vpluli do

 

Rožumberského rybníku, o kterém jsem si naivně myslela, že je to moře. Jen ta voda byla sladká. Hráz Rožumberského rybníka je osázena rozložitými duby, z nichž některé jsou považovány za původní. Pod hrází stojí renesanční Rožumberská bašta, ze druhé poloviny 16 století zdobená sgrafity. Druhý břeh nebylo vidět a místo, které tatínek vybral pro postavení stanu, byla malá písečná plážička, s travnatou loučkou a hradbou lesa za zády. Navečer nás přišel zkontrolovat voják se samopalem a prozradil nám, že se nacházíme ve vojenském prostoru. Pozval nás na útvar, abychom s jeho velitelem dohodli délku našeho pobytu a případné další podrobnosti, týkající se provozu tábora. Tatínek projevil přání zdržet se na tom kouzelném místě asi pět dní. Bylo nám to dovoleno, dokonce jsme směli každý den si chodit na útvar pro pitnou vodu. Tam jsem poprvé viděla vojáky ve stráži dělat ruční práce, pro jejich milé. Někteří vyšívali barevné polštáře, jiní malovali na malé hedvábné padáčky, které soužily při vypouštění světlic, výjevy ze své služby. Byla jsem unešená jejich šikovností. Pláž jsme si užívali do sytosti. Tatínek vyřezával pro vojáky různé upomínkové předměty ze dřeva, maminka se slunila, nebo si četla a já jsem si z jemného písku stavěla  hrady a vodní příkopy. Samozřejmě se vařilo, ale Primus byl rychlý a hlavně spolehlivý vařič a znáte to: „Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří.“

Ještě dnes, si dokážu  připomenout vůni vody s nádechem rybiny a bahna, noční koncerty žabího bratrstva v nedalekém rákosí, pomalého utichání křiku ptáků a kouzelné západy slunce probarvující hladinu obzoru odlesky svých paprsků. Také na rána, kdy se nad vodou  líně povalovaly chuchvalce mlhy, které postupně přecházely do rozedraných cárů vznášejících se nad hladinou a signalizovaly další slunečný den. Tatínek vždy říkal: „Nebojte se děvčata, devátá rozhodne.“

Rožmberský rybník je největším jihočeským rybníkem. Byl vybudovaný v letech 1584 – 1590 na řece Lužnici Jakubem Krčínem z Jelčan. K jeho zabezpečení vypracoval projekt vodního kanálu Nová řeka, aby jím odváděl p zbytečnou vodu z Lužnice do Nežárky. Výměra rybníku je 677 ha, vodní plocha tvoří 489 ha.

 

Dalším úsekem cesty byla Stará řeka v délce 5,80 km. Jde o původní koryto Lužnice v okolí Třeboně a je ponecháno jako přírodní rezervace. Na jejím území jsou četné močály a bažiny s původní vegetací. Ten začátek našeho putování mně natolik utkvěl v hlavě, že ho stále, i po těch létech, vidím před sebou, jako na dlani. Stará řeka byla pro moji duši neobyčejně dobrodružný úsek, plný překvapení. Už to, že jsme se na jeho území doslova probojovávali miliardami komárů, je nezapomenutelné. Jediný prostředek, který jsme znali, byl „Repelent“, malá skleněná lahvička, s hranatou vinětou a nakreslenými letícími komáry. Tím mazali rodiče hlavně mně. Tatínka halily oblaka kouře s dýmky a mamince, zapřisáhlé nekuřačce, ležérně vyselo v puse přilepené „žváro“ a ona se kuckajíce snažila kolem sebe vytvořit neprůhlednou clonu. Ten bzukot byl drásající a vtíravost komárů neúprosná. Stará řeka byla opět stružka na šířku lodi a mých rozpažených rukou. Přes její řečiště ležely nesčetné kmeny padlých velikánů, které dělaly naší pouť nesmírně namáhavou. Celou cestu jsme buď leželi na dně lodi a tatínek ji zručně i s námi podstrkoval pod nimi, nebo se prostrčila špice a my jsme postupně přelézaly přes ty kmeny. Cesta přes tento  úsek, nám trvala skoro celý den a jako třešnička na dortu bylo sbírání hřibů přímo z loďky. Pamatuji si, že rodiče s sebou vozili pixlu, nebo dvě od desetikilové marmelády, které byly běžně k mání za prosbu u nejednoho obchodníka s potravinářským zbožím. Byly plechové s víkem, někdy polepené obrázkem ovoce, ze kterého byla ona marmeláda udělána. Naši v nich z domu vezli potraviny a na cestě je pak používali ke skladování například sušených hub, sušených bylin (hlavně třezalky, jitrocele, svízele apod.), případně borůvek, či malin, nebo ostružin. Pokud šlo o čerstvé suroviny, posílali to rodiče spěšně do Brna, kde nám to zpracovala naše babička, maminčina maminka.

Na konci Staré řeky se přenášela loď na Novou řeku, po které pokračovalo naše další putování za hranice všedních dní, jak se dnes s oblibou říká.

 

Nová řeka je opět uměle vybudovaným korytem, v letech 1585 – 1587, Jakubem Krčínem z Jelčan. Úsek  je dlouhý zhruba 13 km a má zpočátku mírný tok. Později se koryto rozšiřuje a protéká lučinatou krajinou s občasným porostem listnatého lesa V místech, kde se koryto zužuje se nachází kamenité dno, s četnými peřejemi. Leží v prostoru mezi Třeboní a Stráží nad Nežárkou a spojuje Lužnici s Nežárkou. Řeka nad splavem mně jednoduše dostala. V těch místech se rozkládala do široka a její řečiště bylo soustavou nesčetných ramen, povětšině slepých, končících v neprodyšném rákosí s orobincem, nezbytnými doutníky a spoustou ptačího národa.  Na volné vodě bylo množství kvetoucích leknínů a žlutých stulíků, které jsem do té doby nikde neviděla.  Nechyběli ani divoké kachny a roháči, barevné vážky, i spousta lezoucích i létajících broučků. Po vodě běhaly neúnavné vodoměrky.  Trvalo nám dosti dlouhou dobu, než jsme se vymanili ze spleti těch ramen podle listů ze stromů, které tatínek používal jako ukazatele mírného, ale tekoucího proudu. Mnohokrát jsme si zajeli a museli se vrátit, ale nakonec se vše podařilo. Naše pouť pokračovala do Stráže nad Nežárkou.

.

---