Pocity?

Jsem malá a vy jste dospělí

myslíte si, že vše chápu.

Ale já se ztrácím,

hádáte se doma, řvete, obiňujete se.

Není mi to nijak příjemné,

ale nemám možnost s tím něco dělat.

Nezajímá vás můj názor na věc

a vy mi klidně oznámíte, že se rozvádíte.

Klidně mi oznámíte, že se budeme stěhovat,

že musím přestoupit na jinou školu,

že začneme znova.

Já, ale ne. Budu žít stále svůj život. I když nebude po domě chodit otec, ale Kamil.

Ten co nám roztrhl rodinu.

Ano, beru to takhle,

můžete si myslet, že rozvod mých rodičů není jen kvůli Kamilovi.

Ale já to takhle vidím.

Už to nemá cenu.

Už ani nemůžu přitakávat.

Jenom ho ignoruju

tedy, snažím se...

Ignoruju, když o něm matka vypráví.

A snažím se nevnímat, že existuje.

Ale on bohužel existuje.

Nechci ho vídat ani vnímat.

Ale je pozdě.

(...)