Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNerozlučná dvojka
02. 04. 2012
1
1
348
Autor
Roz-ka
Bylo by strašně fajn najít někoho, kdo by mi byl vším. Ale zase vím, že by to nebylo dobře. Protože pokud bych někomu dala všechno a on poté třeba odešel, nezbylo by mi nic. Přesto se mi ale poštěstilo a hned jako malá jsem našla někoho, kdo mě chápal, rozumněl mi, byl tu pro mne a měl mě rád takovou, jaký opravdu jsem.
Chtěla bych poznat někoho, kdo by mě chápal. Ne, moji spřízněnou duši, protože na to nevěřím. Ale věřím na to, že by dva lidi mohli být v takovém souladu, že by to tak někdy až vypadalo.
Je vtipné a hloupé zárověn, jak každý chce to, co nemá. V tom ale spočívá romantika i idioctví.
Mám spoustu kamarádů, ale jen pár oprvdových. O kolika můžu říct, že mě opravdu znají ? Že jsou schopný za mě dopovědět vtip? Že mi rozumí? Že jsou se mnou rádi? Nevím, možná sotva o třech, možná se štěstím o čtyř.
Nevím, zda neriskuji a nejsem mo naivní, když řeknu, že jsem dva kamarády, dobrý, možná přímo ideální, kamarády našla. V osmnácti spolu budem (pokud všechno vyjde a my se zatím do té osmnácky napovraždíme a nevyškrábeme si navzájem oči) Jsou to fajn kluci. A já je začínám mít ráda.
Tak nebudu to zdržovat. Napsala jsem další povídku. Dobře, černé svědomí se ozvalo :) Není to čerstvá povídka, psala jsem to do školy, téma- Nerozlučná dvojice.
Ela a Ben se sešli hnedka z rána a plánovali, co dneska zase podniknou. Znají se už přes deset let. Oba si velmi dobře vzpomínají na chvíli, kdy se poprvé poznali. Seděli nervózně ve školní lavici a čekali na příchod jejich nové paní učitelky. Najednou Elu nový spolužák zatahal za její cop a ona spíše překvapením, než bolestí vykřikla. Ben, který seděl vedle ní, vyskočil a dal tomu klukovi nemotorně pěstí. Byli ve třetí třídě. Ben se zrovna přistěhoval a začal chodit do zdejší školy. Od tohohle incidentu jsou v podstatě nerozluční.
" Eluš, přemejšlela si někdy o tom, že bys odtud vypadla?" zeptal se jí Ben, zrovna když házel další žabku do rybníka. Ela ležela s rukama za hlavou a koukala na modravé nebe. " Ano, často o tom přemýšlím." Až moc často, polétlo ji hlavou. Snila o tom, jak s Benem jednoho dne sbalí tašky, nasednou do jeho brouka a vyrazí kamkoli, kam by je to táhlo. Takhle představa se ale nikdy nestane skutečností. Proč? Bylo to celkem prosté. Její matka je nemocná. Má roztroušenou sklerózu. Ela se musí starat o své dva mladší sourozence. Nemůže si dovolit odjet a nechat matku napospas nemoci a sourozence v podstatě napospas matky. Má povinnosti. Velké povinnosti.
Ben na ní pohlédl. Už dávno si všiml, že jeho nejlepší přítelkyně není jen neskutečně hodná, milá, chytrá, vtipná a obětavá, ale i krásná. Jak tam ted' ležela v trávě a hleděla na nebe, mohl ji bez povšimnutí pozorovat. Její hnědě vlasy byly rozvalené kolem její hlavy, vypadala jako sluníčko. Což dost odpovídalo její povaze. Byla to silná dívka. S modrýma očima, ve kterých se často utápěl, s černým smyslem pro humor, s optimistickým pohledem na svět, ale bohužel pesimistickým na sebe. Často ji musel říkat, jak moc hezká je. Ela si to neuvědomovala. Vůbec netušila, že patří mezi nejkrásnější ženy, které Ben poznal. To jí ale říct nemohl, většinou to přeformuloval tak, že ji dal před sebe zrcadlo a přiměl Elu se na sebe dlouho podívat a nepřestal, dokud mu neřekla, že je opravdu hezká. Nemohl si ovšem nevšimnout, že si zkousla dolní ret a překřížila dva prsty na ruce. Lhala.
Jak na ní tak koukal, došlo mu to. Miluje ji. Víc než by měl kamarád kamarádku milovat. Nikdy by ji to ale neřekl. Snesl by pomyšlení, že ji nikdy nebude mít tak, jak by si přál, ale kdyby ji ztratil úplně, to by neskousl. Věděl přesně, co se jí ted' honí hlavou. Jako malí spolu často plánovali, že utečou k moři, kam by se oba rádi podívali, ale tehdy to byly jen dětské touhy, které se skládaly spíše ze snů, než možných uskutečnění. Nyní-v jejich osmnácti- to bylo jiné. Oba nepřestali snít. Jen nemohli. Ne, to není přesné. On mohl, ale Ela ne. Tím pádem to ale okamžitě zavrhl, představa, že by jel bez ní, ho neskutečně tížila. Věděl, že Ela nemůže odejít, přesto to řekl.
" Utečeme spolu." Ela se okamžitě posadila a v jejím obličeji zahlédl smutek, frustraci a i vztek. "Víš moc dobře, že to nejde." Samozřejmě, že to věděl. " Tak vezmi sourozence s sebou." " A matku tu mám jako nechat? Jo, zbláznil ses." Zklamaně se otočil zase k rybníku, kam hodil další kámen. Tentokrát se nesnažil o tom, aby se placatý kámen odrazil od hladiny, vzteky ho mrštil co nejdál.
Ela se s ním nechtěla hádat, a už vůbec ne zrovna dneska, kdy má tak mizernou náladu. Kdyby se nezvedla a neodešla, zatímco Ben vztekle házel kameny do vody, řekla by něco, čeho by později litovala. Proč to sakra nechápe? Zrovna on. Snad milionkrát mu to vysvětlovala. Ale pravda je taky taková, že mu nikdy neřekla, aby jel sám. Aby se sám vydal k moři a později se vrátil. K ní se vrátil. Asi byla moc sobecká a moc se bála, že by se třeba nevrátil. Jak tak ted' šla po cestě, která vedla rovnou k zadním vrátkům jejího domu, uvědomila si něco, co ji málem srazilo na kolena.
Ještě ten večer ji Ben zaťukal na okno. Věděla, že přijde, jako on věděl, že musí. "Omlouvám se." Vyhrkl, sotva Ela otevřela okno. Vylezla k němu na střechu a sedla si na deku, kterou tam měli. Opřela se mu o rameno a zavřela oči. Seděli tam spolu mlčky. Oba mysleli na totéž. Na toho druhého. Ela vzpomínala na první den, kdy se poznali. S jakou garancí a odhodláním bouchl toho kluka. Poté na jeho sedmnácté narozeniny, kdy se oba poprvé opili. Vzpomínala, jak tančili a Ben se smál jako nikdy. Jeho černé vlasy se leskly. Hnědé oči se koukaly jen na ní a zorničky měl rozšířené. Vzpomínala, jak ji vytáhl v deseti letech z bahna, kam zapadla. Vzpomínala na všechno. Zhluboka se nadechla a konečně řekla to, co měla říct dávno.
"Měl bys odjet." Ben se zamračil, ale neodtáhl se od ní. Věděl, co myslela. "Ne, neodjedu. Ani náhodou." "Měl bys. Přála bych si to a já vím, že ty to víš… Odjedeš k tomu moři, jak jsme se domlouvali. Pamatuješ na to?" nečekala odpověď', pokračovala "Udělal bys plno fotek, nasbíral mi pár mušlí a až by tě to moře a svoboda omrzela, vrátil by ses ke mně. Přeju si to, Bene." Stiskl jí rameno. Opravdu by rád odjel. Nechal tady své problémy, už by neotravoval svou tetu, u které bydlel. Začal by nový život a postavil se na své nohy. Poznal nové věci, lidi, místa. Bylo to lákavé. Až moc. Někdy, když se s Elou nepohodli, měl chuť' sbalit jen bágl a prostě někam odjet. Jen na den, dva. Dokonce to tak i jednou udělal. Ale vždycky ho něco táhlo zpátky. A to něco, byla Ela.
" Ne. I když bych moc rád, neodjedu. Tu radost ti neudělám." Zavtipkoval a ještě víc se zazubil, když mu Ela dala loktem. Chyběla by mu. Tak strašně, až by to nezvládl. Nezvládl by být od ní jeden den, natožpak déle.
" Pitomče." Řekla, ale cítil, jak se směje. Po chvilce ale zvážněla. "Proč?" jak se může jen ptát? "Myslíš, že bych dokázal opustit svoji nerozlučnou polovičku? Ani náhodou. Jsme přece nerozlučná dvojka."