Arn dresko III. Anabáze

Přišla mi SMS, že taxík stojí před barákem. Hodil jsem do sebe ještě jednoho panáka a šel.
Sednul jsem si na sedadlo spolujezdce, a když jsme se rozjeli, vytáhnul jsem si krabičku cigaret a zapálil si.
„Co to, kurva, děláš?! Tady mi kouřit nebudeš,“ a začal brzdit.
Je neskutečně zrůdný uvědomovat si, že můžete zabít v podstatě kohokoliv a nic se vám nestane. Já tenhle pocit měl potom, co mi kožeňák napsal, ať se s ním potkám u šéfa doma.
Něco jinýho je ubližovat lidem, protože nemáte jinou možnost a protože si myslíte, že jednoduše můžete. Nejdřív jsem myslel, že na výběr nemám. Kdybych se pokusil od nich zdrhnout nebo tak něco, ublížili by mým rodičům. Jen tak, z principu. Takže jsem páchal násilí na lidech, protože jsem musel. Jenže až po smrti tý děvky mi došlo, že jsem pro ně z nějakýho důvodu natolik cennej, že můžu zabíjet i z jinejch důvodů, než je jejich business. Aspoň jsem si to v tý chvíli myslel.
Tu její smrt jsem prožíval docela těžce. Nezasloužila si to a ani neudělala nic, co by k tomu mělo vést. Mohl jsem za to já a bylo to zbytečný. Nikdy dřív bych si nedokázal, představit jak moc může člověk zradit sám sebe a dál nějak fungovat.
Když zastavil, vyrazil mi z ruky cígo a pak vyrazil mě z auta. Nebránil jsem se. Vystačil jsem si s pomyšlením, že kdyby se mi zachtělo, moh jsem mu o volant rozmlátit díru do hlavy a v klidu si to odřídit k šéfovi sám a pak se mentorem postarat o tělo.
Nejspíš by ze mě neměl radost a možná by mi dal i pohlavek. Vždycky když někdo něco posral, dal mu pohlavek. Přišlo mi to děsně ponižující, přestože to dělal spíš výchovně, jako by byl nějakej dobrosrdečnej fotr. On tak i většinou působil, ale když někomu řekl, že pokud se nějakej kiks bude opakovat, seřeže ho, šla z něj čirá hrůza. Bylo mi jasný, že by dokázal bez mrknutí oka seřezat na úhledný kousky třeba i mě, kdyby to dostal za úkol.
Myslím, že ten první večer jsem neskončil naporcovanej jenom proto, že mu imponovalo, jak jsem zabil jeho tehdejšího učně.
Ono je  na druhou stranu vlastně dost dobře možný, že by měl nakonec i radost, kdybych toho taxikáře umlátil. Pochválil by mě, že jsem se po smrti tý holky nesesypal, že jsem vypustil z klece to divoký zvíře, že na to celou dobu čekal, že teď jsem konečně ničím nespoutanej predátor jako on. Pak bychom se zbavili mrtvoly – tentokrát by na řezání určitě trval – a na oslavu by mě přinutil, abych s ním nějakým děsně brutálním způsobem zprznil nějakou neplnoletou chuděru. Vždycky říkal, že až jednou pozná někoho, kdo bude aspoň z poloviny takovej chlap jako on, pude s ním klidně do trojky, protože nebude mít strach, že by se takovej frajer pokusil znesvětit jeho řiť. Já si každopádně nedokázal představit takovýho suicidálního blázna, co by si něco takovýho hecnul. Když tak nad tím uvažuju, nedivil bych se, kdyby byl latentní buzerant, protože tolik machismu a análního běsnění mi s odstupem času přijde maličko podezřelý.
Zapálil jsem si nový cígo a šel na zastávku. Začínalo pršet a vypadalo to, že se každou chvíli rozpoutá ultimátní meteorologický peklo jak stvořený pro všechnu tu divočinu, co jsem měl před sebou.
Protože jsem si už ani nevzpomínal, kdy jsem jel MHD naposled, rozhodnul jsem se, že se svezu do centra, kde si už nějakýho taxíka odchytnu.
Překvapilo mě, že je na zastávce tolik lidí. Když přijelo MHD, stoupnul jsem si do řady za ženskou s dítětem. Ten malej dacan si podupával v kaluži a jeho mámu to děsně vytáčelo. Jak se fronta hnula, nakročil jsem k tý předčvachtaný kaluži a pyšně do ní vnořil podrážku.
Stoupnul jsem si kousek od nich. Tomu malýmu se rozvázala šňůrka od čepice a jeho nádherná máma mu ji zavázala. Samotný matky s dětma mi přijdou v MHD vždycky děsně opuštěný, přestože vím, že tam někde venku číhají i jejich muži a otcové.
Dřív mi přišel spořádanej rodinnej život jako něco naprosto dementního. Dneska je pro mě barák s bílým plotem nedosažitelná utopie, protože jediný ženský, který bych dovolil být matkou mých dětí, se po všech těch nejtemnějších sračkách nemůžu podívat ani do očí. Mám strach, že by se něco z tý špíny mohlo přenést na ni a kontaminovat zbytky její dětský nevinnosti.
Po tom, co mu tu čepici znovu zavázala, začal se ten malej snažit rozvázat ji. Já taky jako dítě nesnášel tyhle debilní šňůrky na čepicích. Jeho máma místo, aby mu ji trochu povolila, s ním třásla a vyhrožovala, že jestli nepřestane, dostane na zadek. Snad protože nejsem rodič, nemůžu pochopit, kde se v lidech bere ta tupá surovost třást harantem, kterej ječí a bez nádechu si sahá na hrdlo, a ještě si myslet, že se mu do krku zařezávat přestane.
Ta semetrika sice byla krásná, ale nechtěl bych, aby takhle vylízanej člověk byl matkou mých dětí. Měla nejspíš děsný štěstí, že jsem po chvíli vystupoval, protože bych to taky nemusel moc dlouho vydržet a rozstřelil bych jí zuby.
Štěstí jsem měl i já, protože kousek od zastávky byl zrovna zaparkovanej taxík.
Uháněly jsme na předměstí živel ne živel, ale zpoždění se stáhnout nepodařilo.
Kožeňák byl na zpoždění děsnej raz. Počítal jsem s tím, že mi dá pořádnej záhlavec, až se přiženu. Nikdy nikomu se zpožděním nepsal ani nevolal, kde se fláká. Prostě si počkal a dal to dotyčnýmu vyžrat. Takže mi bylo divný, když mi zavrčel telefon a z fotce volajícího na mě zírala ta jeho zuřivá tlama.
Zvednul jsem to.
„Kde si?“ zněl dost nervózně. Nikdy dřív jsem ho nervózního neslyšel.
„Na cestě. Pět minut.“
„Máš tady práci,“ a zavěsil.
Jednou jsme byli v takový malý rodinný cukrárně. Já stál venku a hlídal, aby nikdo nevlezl dovnitř. Nejspíš zrovna za pultem majiteli lámal ruku nebo tak něco, protože měl docela zásadní zpoždění se splátkou, když přišli dva cajti a chtěli si koupit zákusky. Nenapadlo mě vůbec nic, čím bych je poslal do hajzlu, takže prostě vešli. On se na ně jenom usmál a zeptal se, co si budou pánové přát. Pak jim naložil pár větrníků, vrátil drobný a poděkoval jim. Byl tak přirozenej, že těm dementům nepřišlo ani maličko divný, že je v jejich nejspíš oblíbený cukrárně obsluhuje nějakej cizí kolohnát v kožený bundě.
Bylo úplně fuk, co jsem měl za sebou, protože když byl on nervózní, bylo by neslušný neposrat se strachy. Já se teda z úcty k němu pozvracel. Naštěstí jsem stihnul stáhnout okýnko včas, ale bylo to stejně jedno.
Já měl na řidiče ten večer děsnou smůlu. Zlomenej přes dveře jsem trčel hlavou v tý živelný smršti a nadavoval, zatímco on brzdil.
Chtěl jsem mu říct něco drsnýho, aby jel dál, ale než jsem se dal do cajku, oběhnul auto, aby mě vyhodil. Žádná úcta k zákazníkovi.
Otevřel dveře od spolujezdce a řek mi, ať vystoupím.
„Hele nestůj v tom nečase venku a nastup si, kámo.“
„Hned jak si ty vystoupíš.“
„Udělalo se mi jenom špatně, nejsem žádnej vychlastanej vagabund,“ zkoušel jsem to po dobrým, i když už mě začínalo srát, že mý zpoždění bude zbytečně větší.
Neodpověděl a naklonil se přese mě, aby mi odepnul bezpečnostní pás.
Stlačil jsem mu hlavu dolů a mlátil ho do zátylku, dokud se nepřestal bránit. Pak jsem ho vyhodil na cestu, přesednul si a odjel.
Samo sebou, že ve zprávách v kriminální rubrice z toho incidentu udělala moje opéřovaná žurnalistická nemesis zase děsný extempore. Tehdy už jsem mu to neměl za zlý. Bylo mi potom toho taxikáře docela líto. Skončil v komatu. Jestli se z něj probral, nevím. Pokud ano, tak doufám, že bez nějakých trvalejších následků, jinak by bylo lepší, kdybych ho rovnou zabil.
Zaparkoval jsem pro jistotu asi tři minuty rychlou chůzí od šéfova kvartýru a zbytek doběhnul.
Hnízdo toho jeho falešnýho spořádanýho života zářilo, jakoby bylo poháněný jadernou fůzí. V každým okně se svítilo. Říkal jsem si, že oběť mýho prvního běsnění má nejspíš jeden z těch horších dní. Poslední dobou na tom byla hůř a hůř. Šéf ji přestal už úplně tahat do společnosti, protože mu každou chvíli dělala scény.
Otevřel jsem bránu, vyběhnul schody ke dveřím a zazvonil.
Trvalo to asi pět vteřin, než otevřel mistr kožeňák a strhnul mě dovnitř.