Rozálie

Rozálie

Rozálie, má krásná, Rozálko !

Pomatuji, jak si byla vyfotografovaná, dětská, něžná s ofinou,

v časopise

a holky ti záviděly.

Vím, že nejsi už malá a jak okolo tebe umírají lidé,

Pavel, Kamil, Caesar, Stalin, Vinnetou,

stárnu i já.

Rozálie, vlastně jsem se přišel rozloučit, klíč od bytu ti nechávám,

vždyť víš kde.

Své rty mám až příliš zmáčené pivem a zúžení močové trubice ve své prostatické části mě prohání, Rozálie.

Rozálie, nebuď jen můj sen !

Přesto, že tvá růže má tisíce trnů,

zachraň mne !

Nebo řekni svatému Václavu,

víš přece, kde je hora Blaník.

Kdyby si nemohl vzpomenout, Bruncvíkův meč má schovaný v jednom z oblouků starobylého Karlova mostu.

Slyšíš mě , Rozálie,

nejsem prezident, nejsem ředitel, nejsem ani bezdomovec hrající na city, jsem jen syn své matky a tvůj doživotní obdivovatel.

Slib mi jen, že už nebudeš tak vyzývavá, tak zlá….

Špinavé prádlo hoď do popelnice.

Nashledanou, Rozálie, má krásná Rozálko.