Skleněné peklo

Jdeš

skleněným peklem,

kde se nedá dýchat,

kde není voda,

odkud není  úniku,

jen žhavý

věčný

nikdy neusínající

kotouč slunce

na obzoru.

 

Padáš na kolena

k zemi,

únavou,

vysílením.

 

Zkoušíš se plazit.

Už nemůžeš dál.

V uších ti bzučí kovový žár ohně,

v očích tě štípe prach a písek,

který zkoušíš setřít rukama

rozedranýma do krve.

 

Už nemáš ani poslední zbytky šatu,

ani poslední zbytek síly,

nebojuješ,

usínáš.

 

Skleněné peklo

tě už cele přijalo.

Už není návratu.

---