Zlatý řetízek

Jen lehké zavrzání a pár zničených zeravů a už se vyhoupl do okna. Potichu se vkradl dovnitř a spustil dlouhé nohy na plovoucí podlahu jejího pokoje. Neklidně se rozhlédl po pokoji a když shledal, že ho nikdo nepozoruje, začal prohledávat místnost. Prošel kolem dřevěných polic s knihami- jen letmo prolétl jejich autory: Naso, Verlaine, Nezval, Erben... zabolelo ho u srdce. O těchto autorech a jejich knížkách spolu vedli nekonečné debaty. Nahlédl do šuplíku překypujících barvami na sklo/textil a dalšími výtrvarnými potřebami. Vzpomněl si, jak mu vlastnoručně ušila a vyšperkovala tričko. Další malá jehlička do srdce. Otevřel skříň a prohrábl její oblečení. Málem se rozbrečel- všechno tohle nosila, když byli spolu. Otřel si nos i když nebylo třeba a zavrtěl hlavou. Musím to najít, říkal si. Namířil si to k její posteli a nahlédnul pod polštář. Byl tam. Zlatý řetízek, který původně patřil jeho matce. Zastrčil jej spokojeně do kapsy a byl již na odchodu, když cosi upoutalo jeho pozornost. Byl to obyčejný zelený sešit nacházející se též pod polštářem. Jak to, že sem si ho předtím nevšiml? Pomyslel si, ale dál o tom nepřemítal. Byl již pár kroků od okna, když ho cosi donutilo se znovu podívat k místu, kde sešit ležel. Něco ho k němu přitahovalo. Bezmyšlenkovitě se vrátil, svalil se na postel a vzal sešit s ohmatanými deskami do rukou.

Jakoby sám se sešit otevřel na přibližně uprostřed na stránce s jeho fotkou- byl u ní jen strohý popisek „Jan“. Došlo mu, že je to její deníček. Chtěl ho ihned zavřít a jít dál, neměl ve zvyku se lidem hrabat ve věcech, ale nemohl od něj odtrhnout oči. Četl dál a dál i když měla děsivý škrabopis a mnohé věci nepřečetl, ale 90% věcí se dalo z kontextu vyvodit:

 

2-.10.2011

Po tom rozchodu jsem na tom po—d zle. Kdykoliv Jana vidím, je mi na nic. Ničí mě to. Vím, měla bych být štastná, že je s M---ou, ale nejsem, mám pocit že s-ad i žárlím. Neměla bych pro něj chtít to nejlepší? Sama dobře vím, že já to nejsem. Stydím se za s-be.

Na gymplu celkem fajn, ale mohlo by to být lep-í. Chtěla bych se zlepšit, ale nějak to prostě nejde. Snažím se, a m-c. Ale...

Aspoň, že mám přátele, kteří mě drží nad vodou. Třeba jako je A—a. Mám ji moc ráda a pomáhá mi, když myslím na konec... Když mám chuť se pořezat. Náhodou díky ní už si neubližuju- Teda tolik... někdy mám prostě krizi a jinak se to nedá vydržet a já si prostě musím -----.

Naštěstí naši nic nepozorujou a myslí si, že jsem jen zaostalá puber-ačka a tak se mně neptají na mé city. Popravdě nevím, co bych jim řekla. Jediné, co vím je, že jsem neštastná.

 

15.12.2011

Je to o dost lepší. Neubližuju si, ve škole se to dá snést, rodiče jsou nezvykle milí, a poznala jsem i pár nových lidí a to mi dělá takový problém se seznámit! Navíc párkrát za mnou byl i Jan s tím, že si chce jen promluvit. Čekala jsem urážky, pomluvy nebo něco na ten způsob, ale mile mě překvapil. Na -ednu stranu jsem štastná- všechno mi připadá hezčí a lehčí -o něco teda-, ale zase mi vmetá do očí, proč jsem se do něj zamilovala... váhám. Neměla bych na něj myslet. Mám ho ráda a prostě MUSÍME zůstat přáteli.

Te-, před Ván-ci, jsem hodně pomáhala s věcmi v kol-ktivu (Vánoční koncert, dobročinná sbírka atd.) a stala jsem se hodně oblíbenou. Je to nádhe-a! Ráno přijdu do třídy a každý si se mnou chce p-vídat, hodně lidí mě někam zve a to nejdůležitější- nikdo mě nepomlouvá ani mi neztrpčuje život! Příje-ná změna. Kéž by -- tak vydrželo.

Dokonce mi tato at-osféra svědčí takovým způsobem, že jsem napsala báse-:

 

Sněhové vločky

něžné baletky

snášejíce se dolů

nenesou jen mrazu.

 

Někomu i nosí

porozumění

lásku, jiným zas

smrt- zvláštní čas.

 

Sníh přikryje lesy

 a v dálce- kdesi

 vyje vlk hymnu sněžnou

 činí zimu krásnou.

 

 Konec roku

 bojím se trochu

 co přijde

 ale na mně nesejde.

 

Vím, že je to děs, ale já to mám jen jako jakous- formu arteterapie. Nikomu to n-dávám číst. Jsem divná už d-st. Ale kdyby mě měl někdo z-se rád, kdyby mě někdo miloval, kdybych mu věřila... kdo ví?

 

3.1.2012

Půjdu chronologicky. Těsně před Vánoci k nám do skupiny (Aréna) přišel nový kluk. Je dost zvláštní- připadá mi dost jiný než ostatní- moc nemluví, ale podává na tréninzích neuvěřitelný výkon. Myslela jsem si, že v jádru je milý. Chvilku jsme si povídali a on (Mar—n) byl fajn... že bych te-, po pěti měsících, byla znovu zamilovaná? Nezapomněla jsem už jaké to je? Znamenat pro někoho víc, než je normální, než je snesitelné...? Nevím, každopádně jsem tomu nechávala volný průběh do doby než jsme se den před Silvestrem potkali v Hře---. On si mě nevšiml, šel jen tak dál po ulici, jako by nic, ale já jsem ho zastavila. Připadal mi nějaký nesvůj, ale moc jsem na to nebrala zřetel. Mluvila jsem a mluvila a on mi připadal s každým mým slovem nešťastnější. Pak jsem se ho zeptala, jestli by na Silvestra někam nešel. Žádný podtext, nic. On se jen díval na tkaničky svých bot a pak se mi podíval do očí a řekl: „Promiň, já vím, že za to nemůžeš, ale... prostě se mi hnusíš.“ Já jsem tam stála přimrazená jeho slovy k zemi, ale on mě jen beze slova obešel a odešel. Chtělo se mi brečet, ale nějak to nešlo, bylo to asi tím, že byla moc velká zima.

Mimo tuto událost, která mě hluboce zasáhla a otřásla mojí psychikou, je zde ještě pár vĚcí hodných k zápisu: doma Vánoce proběhly nečekaně poklidně, byly štědré, veselé a bohaté- jako ve filmech. Mojí přátele mi napsali spoustu hezkých přáníček, dárků (letos prvně jsem od přátel nějaká dostala!) a já mám též pocit, že se jim věci ode mě taky líbily. Od Jana jsem dostala zlatý řetízek a já jemu dala knížku.

Ve škole to stále vrže. Navíc se blíží pololetí tzn. Zkouškové období. Jsem z toho silně na nervy.

 

12.2.2012

Trvalo to dlouho. Dlouho jsem bojovala, ale stejně jsem se nakonec psychicky zhroutila. Potom, co mi udělal před Silvestrem Ma---, se na mě navalilo zkouškové období, které jsem absolutně nezvládla. Naši na mě těžce tlačili, ale stejně to nebylo k ničemu. Byli hrozně rozčílení, když přišlo moje vysvědčení- a to jsem se tak snažila! Ale vysvětlete jim to! To nejde... aby toho nebylo málo, pozval mě Jan do naší kavárny, kam jsme vždycky chodili. Bylo to prima, ale ta nostalgie, ten těžký zápach minulosti. Moje srdce bylo jako o život a... poslední, co si pamatuju je, že jsem šla s Janem na zastávku a bavili se o tom jak to vlastně s námi bylo, je a bude. Pak jsem omdlela a on mě dopravil domů, kde se o mě postarala máma. Byla dost vyděšená.

Tři dny jsem byla fyzicky neschopná jakékoliv činnosti. Klepala jsem se jak ratlík a nemohla jsem to nijak korigovat. Nedokázala jsem se normálně najíst, přestože jsem byla neustále hrozně hladová, s prvním soustem se mi udělalo na několik hodin špatně. Prášky jsem permanentně zvracela a bylinkové čaje od babičky nemají moc léčebné účinky.

Jak říkám, po třech dnech, kdy jsem na tom byla dost strašně, jsem se jako zázrakem zlepšila. Jenže jenom tělesně. Psychicky jsem na to byla dost zlr. Musela jsem vyvinout neuvěřitelné úsilí, když jsem vyhozovala všechny jehly, špendlíky a žiletky. Věděla jsem, že kdybych je měla na očích, nedokázala bych to. Chtěla jsem to skončit. Proč? Všechno, co jsem mohla, jsem podělala. Všechno! Rodina se mnou nemluví, ve škole mi to nejde, lásku nemám, talent na nic (tzn. -emůžu se vyžít v žádné aktivitě natolik, abych zapomněla), jediné, co jsem měla, byli přátelé, a těm jsem nestála ani za kloudné slovo- skoro týden jsem se ve škole neukázala a žádný z mých přátel si na mě nevzpomněl. Chápu, proč je v únoru nejvíc sebevražd.

 

7.3.2012

Hrozně jsem klesla. Nijak jsem se o sebe nestarala a jen jsem ležela v učebnicích v marné snaze se zlepšit, abych se zavděčila alespoň rodině. Ale čím víc jsem se snažila, tím horší mé studijní výsledky byly. Nebrečela jsem za večerů do polštáře- slzy mi došly. Mám pocit, že jediný kdo mi rozumí je babička. Jenže ta je teď v nemocnici s nádorem! Bůh není spravedlivý. Moje babička je úžasná osoba, pomáhá, kde se dá- tohle si nezaslouží. Nemůžu za ní ani jet do nemocnice do P---, protože mi na to naši nedají peníze a já se tam nemám, jak dopravit. Když nic jiného, tak jsem babičce poslala dopis. Nevím, jestli ho dostala, nevím, jestli může vůbec číst! Jsem zoufalá.

15.3.2012

Včera jsem potkala kamarádku z dětství. Byla otřesená. Pamatovala si mě jako hubený veselý trdlo s dlouhými krásnými vlasy a teď... mé nové já- VELIKÝ KONTRAST. Došlo jí, že se nemá na nic ptát. Vzpomínky jsem zazdila hluboko uvnitř sebe. Kdyby se je někdo pokusil vytáhnout ven, určitě bych se zase zhroutila. Naopak, vzala mě k nim domů (bylo to kousek) a půjčila mi jedny svoje šaty. Připadala jsem si jak batole. Hopsala kolem mě a různě se mě snažila vylepšit. Musím uznat, že odvedla velký kus práce. Ale pořád jsem nebyla nic. Všimla jsem si, že čas pokročil a byl již večer. Vyrazily jsme pod její taktovkou na večírek. Nikoho jsem tam neznala, tak jsem jen líně pozorovala opřená o bar s martini v ruce, jak si moje společenská kamarádka užívá večera, když v tom přišel. Neznala jsem ho, ale on se hned se mnou dal do řeči, jako se starou známou. Bylo k neuvěření, jak moc jsme si byli podobní a kolik jsme měli společných zájmů a témat. Teda, mluvil hlavně on, já pořád ještě neokřála. Pak, kolem půlnoci jsme šli na parket. Já v životě netancovala, ale on mě vedl a předvedli jsme docela obstojnou chachu. V tom okamžiku na parketu jsem se poprvé po tolika měsících usmála. Podívala jsem se mu do těch hnědých očí a nějak podvědomě jsem věděla, že všechno bude zas fajn.

 

25.4.2012

Měla jsem pravdu! Od doby co jsem s P—ou, je všechno zase prima. Babička se mi vrátila z nemocnice a já jsem u ní strávila týden jenom povídáním (ale také jsem ji samozřejmě pomáhala). Ve škole jsem se hooodně zlepšila, protože mi teď pomáhá -epa i jeho starší kamarádi! Naši jsou zase v pohodě a myslím, že jsou rádi, že jsem š-astná. Ano, mužu to vykřičet do celého světa! Já jsem štastná! Mám zase zpět své přátele, rodinu, hezké známky... zase se o sebe starám, chodím pravidelně na tréninky a samozřejmě mám svého záchránce. Jan trochu žárlí (ano, pořád se vídáme, ale většinou jen tak letmo- ani jeden nemáme vůbec čas). Kéž by to takhle vydrželo!

 

1.5.2012

Už je zase krásně- sluníčko svítí a je teplo. Byli jsme s Pe--- na vycházce v parku, když nás uviděla moje spolužačka. Nevím proč, tvářila se hrozně rozzlobeně. Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, ale měla jsem.

Druhý den jsem přišla do školy a nikdo se mnou nemluvil. Trvalo mi tři dny, než jsem z nejslabšího článku řetězce vydolovala, co se stalo. R—a mi řekl, že jsem mojí spolužačce (Evě) přebrala kluka a že s ním spím a směju se jí do očí. Nebyla jsem schopná tomu uvěřit! Nejen, že Eva dokázala vymyslet tak odpornou lež, ale hlavně, že kvůli jedné pomluvě jsem zase přišla o všechny přátele (třídu). Snažila jsem se a moc, ale nikdo mě nechtěl poslouchat. Tak jsem ztratila svou pověst! Teď se o mě říká, že jsem kurva, když jsem ještě panna!

Svěřila jsem se P-p—i se svými starostmi a on mě maximálně podpořil. Jsem moc šťastná, že ho mám. Strašně mě mrzí, že jsem přišla o přátele, opravdu moc, drásá mi to srdce, ale není snad lepší jeden opravdový přítel než deset hadů na prsou?Ano, budou mi chybět ta krásná odpoledne na pěší zoně, ano, budou mi chybět ty večery nekonečných žertů a smíchu. Ale nejsem teď šťastnější, když vím, že to byla jen faleš?

 

20.5.2012

Netrvalo to ani pár dní a už si říkal celý gympl, že jsem štětka. Pozbyla jsem všech přátel- úplně. Ale mám ještě P—u a rodinu, hlavně babička je mi oporou. Nedalo mi to a nakonec jsem přišla na to, proč vůbec ta ohavná lež vůbec vznikla. Je pravda, že jsem nikomu neřekla, že mám přítele. Ani nevím proč. Neudělala jsem to záměrně, prostě jsem začala být šťastná a nějaké formality mi vypadly z hlavy. Taky když jsem měla mé špatné období, moc jsem nemluvila ani neposlouchala- zavřela jsem se do sebe a tak jsem nemohla vědět, že E-- má zálusk na Pe-u. Nikdy mi to přímo neřekla a popravdě já v té době neměla tušení o koho je. A když zjistila, že s ním chodím já, popadla jí žárlivost.

Nedávno byl za mnou zase Jan. Ptal se mě, jak se mi daří. Zalhala jsem a řekla jsem, že je vše naprosto v pořádku. Vždyt to byla skoro pravda, ne? Navíc si nejsem úplně jistá, proč za mnou pořád chodí. Co vím, holky střídá, špatně se nemá... že by svědomí? Nevím, nejspíš tomu nechám volný průběh, i když jsme se rozešli, tak jak jsme se rozešli, pořád si máme co říct a jsme dobrými přáteli.

 

 

30.5.2012

Jsem zase sama. Bez přátel, bez lásky. Pe-- se se mnou rozešel. Prý byl někde kalit a potkal tam Evu. Ta mu navykládala tolik věcí... tolik ošklivých věcí... nevím, jestli by to dopadlo jinak, kdyby nebyl opilý, ale bohužel byl tak děsivě našrot, že se s Evou vyspal. Druhý dne mi jen napsal strohou smsku, že je konec a že začal chodit s E-ou. Bylo mi, je mi, strašně! Zase jsem se vrátila do původních kolejí.

Našla jsem ve své sbírce minerálů obsidián. Když jsem si prohlížela hladké linie jeho černě, vypadl mi z rukou přímo na dlaždičky a rozbil se . Měl tak ostré hrany, že jsem tomu pokušení nemohla odolat. Když jsem se uklidnila, napsala jsem bá-s-; myslím, že arteterapie pro mě do budoucna bude lepší než sebepoškozování, nebo aspoň se chci snažit.

 

Červeň, jak vášnivá

Čerň, jak vábivá

Když obě se snoubí

Každého okouzlí.

 

 

Obsidián a krev

Ani to netrvalo

Bylo to hned

Chci, aby to bolelo.

 

Studený a chladný

 Jako skalpel doktorův

 Aspoň, žes' tichý

 Tolik němých hovorů.

 

Nyní tys' mým přítelem

 Projdem' si krvavým létem

 Nelžu, když říkám, že...

 Chci, aby to bolelo.

 

 

 

Jako poslední do zápisů dodám, že jsem přestala chodit na tréninky. Nezvládám je, nemám žádnou fyzičku (často mě píchá u srdce i když se nenamáhám) a navíc mám pocit, že mě všichni sledují, že sledují každý můj krok a čekají, až udělám chybu a chtějí se mi vysmát. Jako bonus se do Arény vrátil M-rtin. Nemám žaludek se na něj dívat.

Taky jsem se viděla s Janem, snažil se mě podpořit, ale já jsem teď nemám na nikoho náladu, doufám, že se nezlobí, nechtěla jsem na něj být ošklivá, ale ...

24.6.2012

Přestávám mít sílu na všechno. Ve škole jdu zase ke dnu. Všichni se mi posmívají/ pomlouvají/nadávají a já už na to asi nemám. Zase přibírám (to je zajímavé, většina lidí stresem hubne...) a nemám sílu odolávat čemukoliv. Smutně se plížím po ulici z místa na místo, gympl, domov, gympl, domov, pořád dokola. Dny se počítají na počet matematik a víkendy se zdají bez konce. Jela jsem za babičkou, ale myslím, že už není v jejích silách mi pomoci. Jak jsem se zminovala, že mě píchá často u srdce- stup-uje se to. Hledala jsem si o tom něco na internetu, ale pak jsem usoudila, že se jen dělám zajímavou, že jsem hypochondr a že to přejde samo.

Když vidím ty šťastné lidi, lidi co mají všechno o co jsem přišla (jedničky, partnera, přátele, milující rodinu, hezké tělo...nebo když vidím dokonce E-u s Pep-u, jak jsou šťastní, jak se vášnivě líbají...) je mi do breku a zárove- se ptám, proč to nemůžu mít já? Čím sem se tak provinila?

Hledala jsem pomoc v historii (přečtu klidně i několik knih za den) a tak jsem se začAla prokousávat snad všemi fylozofy, které splodil svět. Nenacházím odpověď, nenašla jsem identický příběh jako je ten můj, abych se mohla poučit. Nevím, co mám dělat dál a tak neúnavně chodím znovu a znovu (bezvýsledně) do všech možných knihoven.

Jednou jsem v knihovně potkala i Jana. Taky si půjčoval nějaké knížky a pomohl mi sehnat jeden výtisk, který nebyl nikde k dostání. Je moc hodný.

 

27.6.2012

Babička je v nemocnici! Zase! Mám o ní strach, tentokrát je to ještě vážnější než kdy jindy. A já tam s ní nemužu být! Chtěla bych tam být s ní a držet ji za ruku, ale nejde to.

Aby toho nebylo málo, dneska za mnou bylo pět lidí (nezávisle na sobě) a do očí mi řekli, že se na mě nemůžou dívat, že se jim hnusím. Jak se mužu bránit? Nemužu! Byla za mnou i Eva a ukázala mi fotky, jak se miluje s Pep--. Takhle hrozně mi snad ještě nebylo. Když jsem je viděla, oba v extázi, myslela jsem, že se moje srdce rozletí na milion kousků... Poslední hřebíček do rakve byl, když za mnou přišel Jan se zeptat, jestli je pravda, co se povídá anebo jestli jsem panna. Neměla jsem mu na to co říct. Nebyla jsem ani sto otevřít ústa. Jen jsem zavrtěla hlavou a šla se vybrečet někam, kde mě nikdo neuvidí.

Když se tak zamyslím, on byl něco jako můj přístav Naděje, vždycky tu byl. Ne vždy v dobrém, ale byl. Nezasloužil si, že jsem na něj poslední měsíce byla hnusná jen proto, že se mi nic nedařilo, měla jsem být na něj milá, protože on mě držel. Proč jsem si to neuvědomila dřív... teď mě zklamal i on. Definitvní konec.

Zač jsem trestaná?

 

To byl poslední zápis napsaný zhruba před týdnem, uvědomil si Jan. S nadějí v duši ještě otočil pár dalších stránek a našel jen pár nesprávně založených fotek. Ona s přáteli, ona s rodinou, ona s ním, s Pep-u... bylo mu do pláče. Oči se již zalily slzami a po chvilce už bezprostředně kanuly na stránky deníčku. Nenáviděl se, měl udělat víc. Tohle ale netušil. Proč mu lhala? Proč ho nepožádala o pomoc? Býval by udělal všechno na světě...

Vytáhl zlatý řetízek, který ji dal a sevřel ho pevně v dlani. Nechtěl, aby to takhle skončilo.

„Odpusť lásko.“ zamumlal mezi vzlyky.

 

 

---