Parta dobrodruhů: Lovci pokladů

     Byla jednou jedna parta dobrodruhů, která si říkala Parta dobrodruhů. Byla známá široko daleko, protože její hrdinské činy předbíhala s velkým náskokem pověst o jejím debilním názvu. Jednou takhle šla Parta dobrodruhů po lesní pěšině. Na to, proč se vlastně lesní pěšině říká lesní, přišli hrdinové až po několika hodinách. Nic nepomohla dlouhá filozofická rozprava na toto téma (či spíše pokus o filozofyckou rozpravu, když uvážíme fakt, že každé páté slovo bylo sprosté).
     „Hele, dyť my lezeme lesem!“ osvědčil se starý dobrý postřeh trpaslíka Littla a vyřešil tak stávající problém.
     Ozvalo se dvojité plesknutí - to jak se naši hrdinové plácli dlaněmi do čela.
Nato se ozvalo ještě jedno - to když jim mág Maggor (tzv. mozek skupiny) přestal stopovat čas.
     „Eště že su tu,“ pyšnil se Little a frajersky točil zápěstím, ve kterém držel svou dvoubřitou sekeru, která byla delší, než on sám.
     „Máš recht, koho bych kopal do řiti, kdybys tu nebyl,“ sklonil se nad ním barbar Barbie.
     „Buďte zticha!“ okřikl je Maggor a rukou ukázal před sebe. Jak předpokládal, oba dva ztichli a hleděli před sebe se zatajeným dechem, jakoby spatřili zrcadlo. Padesát stop před nimi se tyčila mohutná skála, ve které byl vytesán otvor pro dveře, ve kterém byly zasazeny dveře.
     „Je toto normální?“ ozval se jako první Little.
     „V této zemi je všechno normální,“ konstatoval Maggor a vykročil směrem ke dveřím.
     „Aha,“ přispěl k debatě Barbie.

     Dveře byly z masivního dřeva, což poznal Little podle letokruhů, které na nich rýsovaly velké obrazce. Nikde žádný zámek, jen kruhová obroučka z rezivého kovu zdobila toto vstupní zařízení.
     „Toš dem, ne?!“ promáchl Little sekerou a očekával, že někdo vykročí jako první.
     Nikdo se ani nehnul.
     „Tak jdi!“ pobídl ho Maggor.
     „Proč zrovna já?“ začal se ošívat trpaslík, „ať de první Barbie.“
     „Aha… teda, proč já??“ ozval se Barbie hlubokým hlasem.
     „Nevopakuj sa, jo!“ zakvílel Little a ustoupil nabok ode dveří. „Di a nekecaj!“
     „Tak jo,“ pokrčil Barbie rameny, a z pravého mu spadlo čapí hnízdo. Sklonil se ke dveřím a dvěma prsty uchopil masivní železný kruh. Jemně zatáhl a dveře s praskotem vytrhl z pantů. Prohlídl si je z obou stran a když na nich neobjevil nic zvláštního, zahodil je do blízkého křoví. Potom se sehnul a po všech čtyřech prolezl vzniklým otvorem.
     „Toš co je tam?“ křikl za ním Little, stojící vedle otvoru do skály, připraven svou sekerou naporcovat všechno, co odtamtud vyleze a nebude to Barbie.
     „Je toho tu hodně,“ odpověděl Barbie a jeho hlas se dál nesl ozvěnou.
     „Hodně čeho?“ napínal Little uši a v očích mu zářily diamanty.    
     „Hodně tmy.“
     „Já ho zabiju!!“ vybuchl Little a zrudl zároveň.
     „Uklidni se,“ odstrčil ho stranou Maggor a začal soustřeďovat magickou moc.
     „Je fakt kvalitní,“ pokračoval Barbie. „Snad bysme ju mohli prodávat.“ Little svíral sekeru tak silně, až mu zbělely klouby. „Zabiju, přísahám, že ho zabiju!“ potichu opakoval.
Najednou z Maggorových rukou vyšlehl záblesk a ohnivá koule vlétla dovnitř jeskyně.
     „Je pryč,“ povzdechl zklamaně Barbie, když za ním Maggor a Little vstoupili dovnitř.
     „To neřeš,“ poplácal Maggor Barbiho po koleně a začal se rozhlížet okolo.
     „Hele,“ ukázal Little na protější stranu jeskyně, kde se právě probouzel drak.
     „Jenom jeden?“ posmutněl Barbie.
     „JO, si snad slepej?“ zařval na něj Little.
     „KDO MĚ TO RUŠÍ ZE SPÁNKU?“ zahřměl drakův hrozivý hlas.
     „Já se jen zeptal,“ omlouval se Barbie.
     „Příště drž radši hubu, jo! Když čučíš, že je jeden, toš už sa na to neptej!“ sekýroval ho Little, jakoby mluvil s nějakým usmrkaný děckem.
     „Tak jo,“ přikývl Barbie.
Drak na ně hleděl a neměl slov. Zařval na ně, co ho ruší a oni ho ani nevnímali. Tak to se mu ještě nestalo. Byl tím dočista zaskočen a nevěděl co dál. V takovéto situaci se už nezvaní hosté urychleně dávali na útěk, ale ne tak tito tři.
     „Cos to kecal?“ zařval Little na draka, a tak ho vyrušil z jeho dumání.
     „KDO MĚ TO RUŠÍ ZE SPÁNKU?!“ zopakoval drak zkoprněle.
     „CO je ti do toho? Naval poklad bo tě killnu!“ zatočil Little sekerou na podporu svých argumentů.
     „POKLAD? JÁ ŽÁDNÝ POKLAD NEMÁM,“ dušoval se drak.
     „Nekecaj potvoro! Ty dveře mosely stát majlant,“ zařval Little.
     „CO SI TO TADY VŮBEC DOVOLUJEŠ?“ zarazil se drak a rázem si uvědomil, že ho tady sjíždí nějaký zakrslík. Zhluboka se nadechl a chystal se sežehnout ty opovážlivce svým plamenem, když ucítil, jak ho něco chytlo za dráp levé nohy. Mrkl dolů, ale to už mu hbitý Barbie nasazoval bolestivou páku na dva jeho pařáty.
     „AUUUUUUU!!!“ zařval drak, až se skála otřásla. Barbiho bolestivé sevření ho zbavilo možnosti pohybu a paralyzovalo.
     „Toš co bude s tým pokladem?“ nedal se Little odbýt.
     „JE TÁMHLE,“ trhnul drak hlavou. VEMTE SI HO CELÝ, JEN AŤ UŽ MĚ PUSTÍ,“ zaskučel a z oka mu ukápla pětilitrová slza.
     „Jo, mám ji,“ křikl Maggor a za moment z druhého konce jeskyně táhl velkou dřevěnou truhlu, pobitou železem.
     „Máš štěstí,“ pohrozil Little drakovi. „Necháme ťa naživu, ale už ťa nechcu nikdy vidět, čuješ?!“
     „ANO, ANO, JEN AŤ UŽ MĚ PUSTÍ,“ žadonil drak. Little mrkl na Barbiho a ten povolil sevření speciálního dračího chvatu, který mistrně ovládal. Drak s úlevou vydechl a plácl sebou na zem, jako uštvaná ještěrka.
     „Tu tmu si možeš nechat,“ dodal Barbie a parta dobrodruhů opustila jeskyni.
 
     O hodinu později seděli všichni tři kolem ohně na lesní mýtince a debatovali, co si za ukořistěný poklad koupí.
     „Koupím si svitky mocných kouzel,“ uvažoval nahlas Maggor.
     „Dyť ty si ani nic iného nekupuješ,“ mávl rukou Little. „Já si kúpím brůsek na sekeru. Ten poslední sem už obrůsil.“
     „To ti zbyde ještě spousta peněz.“
     „Ztěžů, fčíl kupuju kvalitu. Diamantový brůsek mistra Břitvuse,“ pochlubil se Little.
     „Hmm, tak to jo. A co ty, Barbie, co si koupíš?“
     „Pivo.“
     „He he he, jak tehdá? Tři vozy?“ řehtal se Little. „Snad ti vydržíja dél, jak ty poslední.“
     „No, estli tam budou prachy, samozřejmě,“ překvapivě dodal Barbie.
     „Jak to myslíš? Estli tam budů prachy. Je to poklad? Je!“ vyskočil Little od ohně a přistoupil k truhle.
     „Truhla sa ně zdála lehčí než bývajů.“
     „Má pravdu. Musíme se podívat, co tam vůbec je,“ přisvědčil Maggor a začal si prohlížet zámek na truhle.
     „Uhni!“ křikl Little a než stačil mág cokoli říct, trpaslíkova sekera s třeskotem narazila na kovový zámek. Ten neporušen zeleně zazářil a jedním bleskem trpaslíka odmrštil. Když se Maggor a Barbie přestali krýt, Little v ten okamžik narazil na smrk, vzdálený padesát stop. Větve zakřupaly a Little po malém nekontrolovaném pádu, zůstal viset na jedné z nich.
     „Kurva fix,“ vydechl a upustil sekeru, která při pádu k zemi pokácela všechny větve, které jí přišly do cesty.
     „Já to tušil,“ šeptl Maggor a podíval se na Barbiho, „jdi ho sundat, já zatím otevřu truhlu.“ Barbie přikývl a vydal se ke smrku, na kterém visel trpaslík, jako sušící se prádlo. Maggor přistoupil k bedně a vyslal k zámku proud magie, kterým zjišťoval, jak by se dalo kouzlo odstranit. Z magického hlediska to nebylo až tak složité a v době, kdy Barbie mocně třásl smrkem, aby sundal trpaslíka na zem, se víko truhly se skřípotem otevřelo, což probralo trpaslíka z mdlob a Barbiho z elánu záchranáře a oba vyrazili nazpět k ohništi.
     „Párátko?“ ušklíbl se Barbie.
     „Čagan?“ ušklíbl se Little.
     „Magická hůl vy tupci!“ zakroutil hlavou Maggor a z truhly vyndal jedinou věc, která byla uvnitř – černou hůlku zdobenou zlatou linkou. „Toto je mocná magická hůl, která dokáže vrhat blesky, až 220V,“ poučoval je Maggor.
     „Jak to víš?“ ozvalo se dvojhlasně.
     „Je to ona. Četl jsem o ní v katalogu. Je to hůlka roku,“ vysvětlil Maggor a unešeně si ji prohlížel.
     „Fajn, dyž je tak mocná, prodáme ju a o zlaťáky sa šábnem,“ oznámil Little.
     „Aha,“ přitakal Barbie.
     „Zbláznil ses? Ta hůlka má nevyčíslitelnou hodnotu,“ zakroutil hlavou Maggor a hůlku schoval za zády.
     „Neboj sa, já už nejakou sumu vykoumám,“ zašklebil se Little a v duchu pátral, do kolika umí počítat.
     „Přemýšlej hlavou! S touto hůlkou budeme ještě mocnější a obávanější, než jsme teď,“ vysvětloval Maggor nedočkavým tónem.
     „Tisíc zlatých,“ zazářil Little.
     „Cože?“ nechápal Maggor.
     „Tisíc zlatých pro každého, takže budeme chtít trojnásobek,“ usmíval se Little spokojeně.
     „Ty jsi mě vůbec neposlouchal, že?“ okřikl ho Maggor.
     „Říkals neco důležitého?“ ušklíbl se Little.
     „Říkal jsem,“ Maggor se zhluboka nadechl a dal si záležet, aby si toho oba všimli, „že s tou hůlkou budeme tak mocní, že se nám budou všichni zdaleka vyhýbat,“ zopakoval Maggor.
     „A?“
     „Co a?“ zvedl Maggor obočí.
     „A to je neco nového? Dyť nám už sa všici vyhýbajů včíl.“
Ne nám, ale tobě – pomyslel si Maggor v duchu. „Hele, já ti to vysvětlím jinak. Vem si situaci, kdy půjde do tuhého, ty budeš kvičet o pomoc a já nebudu mít tak silné kouzlo, jako má hůlka, a tak tě nebudu moct zachránit, zato budeme mít všichni kapsy plné zlaťáků.“
     „Kapsy plné zlaťáků,“ usmál se Little.
     „A na co ti budou? Když tě někdo rozpůlí vedví?“ zařval Maggor, aby Littla vytrhl ze sna.
     „No, to je ale možnosť jedna ku… tisícu!“ oponoval Little.
     „No a? Tak až přijde, tak budeš v prdeli a tvoje zlaťáčky si vezme někdo jiný,“ pokrčil Maggor rameny. Little se přestal usmívat a zachmuřil se.
     „Barbie, ty to chápeš, ne?“ obrátil se Maggor na Barbiho.
     „Aha!!??“
     „Tak vidíš. I Barbie tomu rozumí,“ apeloval Maggor na Littla autoritativním tónem, který měl zastřít to, co řekl, protože nahlas říct, že Barbie něco chápe by každý, kdo zná Barbiho, považoval za absenci zdravého rozumu.
     „Hmm,“ zahučel zadumaně Little a promáchl sekerou.
     „Tak vidíš,“ poplácal Maggor Littla po rameni, ale ve skutečnosti to bral jako pochvalu pro sebe, protože vysvětlit něco, co má něco společného s logikou, tomu malému troubelovi, to byl výkon hodný zápisu do kroniky, který by zněl asi následovně:
 

     „Dne dvacátého, před dosažením úplňku, nejmocnější síly sestoupily či odněkud vystoupaly,(jisté nejmenované zdroje tvrdí, že se objevily zčistajasna) aby mocně udeřily na Littla – tvora, který ač má hlavu, používá ji jen na nošení své bitevní helmice, opatřené dvěma velkými rohy.
     Strašný mentální souboj stál nejmocnější síly mnoho sil, a tak poté nebyly zdaleka nejmocnější, ale jen středně mocné, ale podařilo se jim přesto udolat odolnou trpaslíkovu mysl (stupeň odolnosti určily jako – 99,9% odolná na logiku).
     Výsledkem bylo jeho rozhodnutí, že magická hůlka se nebude prodávat, ale poslouží k záchraně jeho života, až k tomu nadejde ta správná šance, i když to může trvat hodně dlouho.“ 

     V hospodě U Kreténa bylo rušno. Sázelo se na souboj červeného a černého mravence. Byl to zápas, který od doby závodů much, který byl zrušen od nešťastné události, kdy se jedné mouše přelétávající nad vonnou svíčkou vzňalo pravé křídlo a musela nouzově přistát. Bohužel si k tomu vybrala líbivou záclonku nejbližšího okna, která se nedala dlouho pobízet a vzňala. Poté, co shořela hospoda do základů, každý souhlasil s tím, že buď zruší závody much, nebo vonné svíčky. Dopadlo to, jak to dopadlo a závody much jsou už jen předmětem debat při vonných svíčkách. Jako náhrada za muší závody se prosadily mravenčí souboje na život a na smrt, které už při pilotním zápase rajcovaly snad všechny přítomné. Sázky byly vysoké a každý se raději instinktivně díval, kam šlape. Stačil jeden chybný krok, což pro ožralu, který viděl všechno třikrát nebyl nejmenší problém a neštěstí bylo na světě. Tak ubohou smrt by  mravenci  šampionovi nikdo nepřál – až na trenéra toho druhého.

     „Teď!“ křikl pořadatel zápasu a oba trenéři otevřeli své krabičky, ze kterých vyběhli mravenci zabijáci. V hospodě všichni ztichli a se zatajeným dechem pozorovali, jak marvenci krouží kolem sebe ve větším kruhu. Nikdo ani nedutal. Několika hostům se dokonce zastavilo srdce, ale upadnout kvůli tomu na podlahu nepřicházelo v úvahu, tak jen strnule stáli a rychle bledli.
     Nastalé ticho bylo tak kvalitní, že všichni slyšeli, jak mravenci dupou na dřevěné podlaze. Když zvuk otevíraných dveří ostře prořízl místnost, mravenci vyrazili proti sobě.
     Jako první vstoupil do hospody Little. Zarazil se, když spatřil veškeré osazenstvo, jak stojí v hloučku uprostřed improvizovaného tanečního parketu a sklání se nad podlahou. Nikdo si ho nevšímal, ani když moment na to, za ním vstoupil Barbie s Maggorem. Little, který si vždy myslel, že okna jsou dělaná pro to, aby měli ostatní kudy prchat, když on vstoupí dveřmi, byl zaskočen. Nikdo z přítomných mu nevěnoval nejmenší pozornost. Občasné kletby a výkřiky radosti zjevně nepatřily jemu a to ho dovádělo k šílenství. Bez nejmenšího problému si proklestil cestu skrz dav hostů a chtěl vidět, na co všichni tak zírají. Když se protlačil až do první řady, zůstal hledět na prázdnou podlahu, na kterou ostatní hleděli, jakoby tam viděli truhlu se zlatem. Little udělal ještě jeden krok a všichni ztichli. Trenér červeného mravence vykřikl radostí, zatímco trenér černého omdlel. Little mocně dupl, aby si vynutil pozornost a trenér červeného mravence omdlel také.
     „CO sa tu sakra děje?“ těkal pohledem po zrudlých tvářích hostů, ale nikdo mu neodpověděl. Místo toho se všichi otočili a začali se rozcházet ke stolům. Jen několik bledých hlasitě vydechlo a složilo se na podlahu.
     „Hej, Kreténe, co sa tu do řiti děje?“ nedal se Little odbít a prstem ukázal na hospodského.
     „Právě skončil zápas mravenčích zabijáků,“ naštvaně odpověděl Kretén a pokračoval k pultu, u kterého čepoval pivo.
     „Dobrá práce,“ přistoupil k trpaslíkovi Maggor a poklepal ho po rameni, pozorujíc přítomné hosty s nepříčetnými výrazy ve tvářích. Kdyby byl na jeho místě kdokoliv jiný, už dávno by ho kamenovali, ale v tomto případě všichni věděli, že Little by si s nimi poradil a kdo by zbyl, toho by si podal Barbie nebo Maggor.
Little se ošil, aby setřásl maggorovu ruku ze svého ramene a vydal se k volnému stolu, který mezitím Barbie uvolnil.
     „Neměl sem tucha!“ hájil se Little.
     „Špatně vidíš,“ vysvětlil mu Maggor. „Kdybys líp viděl, tak by se to nestalo a ještě sis mohl vsadit.“
     „Aha.“ 

     Neuběhlo mnoho času a ke stolu, u kterého seděli, přistoupil postarší muž, oděn v šatech bohatých kupců. „Dobrý den přeji,“ začal.
     „Co chcete?“ odpověděl mu Maggor, přitom se na něj ani nepodíval.
     „Jmenuji se Thomas Pakatel a rád bych využil vašich služeb.“
     „O co jde?“
     „O mého koně. Jsem vášnivým chovatelem koní a včera v noci mi nějaký bastard ukradl mou pýchu, černého hřebce Blacka. Dal bych cokoli, kdybych ho dostal v pořádku nazpět,“ vysvětlil Pakatel a přitom sledoval Littla, jak zkoumá podrážky svých vysokých kožených bot.
     „Cokoli?“ zopakoval Maggor.
     „Odměna za jeho nalezení a vrácení by byla velmi štědrá,“ ujistil ho Pakatel.
     „Proč s tím jdete za námi?“
     „Protože jste široko daleko na tuhle práci nejlepší.“
     „Já vím. Jen jsem to chtěl slyšet,“ zašklebil se Maggor. „Kolik nabízíte?“
     „300 zlatých. Každý z vás si vydělá 100 zlatých.“
     „Umím počítat!“ sykl Maggor. „Ale mě vychází suma 150 zlatých pro každého,“ podíval se Pakateli do očí.
     „Dobrá,“ pochopil Pakatel. „Až budete hotovi, zaveďte Blacka zpět do mých stájí a odměna bude vaše.“
     „Domluveno,“ přihnul si Maggor z korbele. „Ještě jedna věc. Co vaši lidé, kteří v noci pracují ve stájích?“ zeptal se Maggor a Pakatel nahlas vydechl: „Mrtví. Všichni tři,“ a odešel.

     „Tak co vy na to?“ pokývl Maggor na své společníky.
     „Na co?“ zvedl Little pohled od svých bagančat.
     „Najdeme tomu kupci jeho koně a on nám zaplatí 450 zlatých.“
     „Aha!“ souhlasil Barbie.
     „150 pro každého,“ upřesnil Maggor pro trpaslíka.
     „Toš jo,“ přitakal Little. „Pohledat otrhance s dobrým koněm nebude problém.“
     „Fajn, ráno vyrazíme,“ kývl Maggor a šel objednat pokoj na nocleh.

      Ráno, když byli konečně všichni z Party dobrodruhů připraveni vydat se na cestu, Maggor se urychleně přesvědčoval, zda Barbie ví, jak vypadá kůň. Když mu barbar s vážným výrazem odpověděl Aha!, byl spokojen a vyrazili ke stájím kupce Pakatela, aby tam objevili stopy, které je zavedou ke zloději.
     „Zabil všechny strážné – bude to amatér,“ nahlas přemítal Maggor.
     „Amatér zloděj, ale možná profík zabiják,“ upřesnil jeho dedukci Little, kteý se v zabíjení vyznal.
     „Možná,“ stiskl Maggor kožené pouzdro, ve kterém měl uloženou kouzelnou hůlku.
     Stáje kupce Pakatela byly velmi udržované a naštěstí se od té události nikdo nepřetrhl, aby se v nich dal do uklízení. Boxy ve stájích byly plné nádherných koní, kteří na cizí návštěvníky ržáli, jak nejlépe dokázali.
     „Tady byl ustájen Black,“ ozvalo se z jednoho boxu a chvíli na to, z něj vykoukl Pakatel.
     „Zjistil jste něco, co by nám pomohlo s jeho nalezením?“ zeptal se Maggor.
     „Bohužel ne,“ povzdechl si Pakatel.
     „Nevadí, my se tu poohlídneme,“ řekl Maggor a kývnul na své hrdinské spolubojovníky.
     „Kůň,“ ozval se Barbie a ukázal na hnědáka ve vedlejším boxu. Maggor zvedl oči v sloup a gestem pokynul Pakatelovi, aby si toho nevšímal.
     „Navrhuju stopovat hovna,“ sdělil svůj plán Little.
Maggor gesto zopakoval a odvedl Pakatela stranou. „Máte na někoho podezření?“
     „No, když o tom tak uvažuju, bohatý sedlák z vedlejší vesnice mi Blacka hodně záviděl,“ vzpomínal Pakatel.
     „Jak se jmenuje?“
     „Berman. Myslíte, že by to mohl mít na svědomí on?“
     „Kdo ví. Ale pokud má vašeho Blacka, tak o něj brzy přijde, to mi věřte,“ ujistil Maggor kupce a i se zbytkem Party odešel.

      Cesta do vedlejší vesnice byla krásnou procházkou, zpestřenou přepadením místních banditů, kteří poté museli nedobrovolně svou bandu rozpustit kvůli nedostatku živých členů, zato Little byl o několik stříbrných bohatší.
     Když konečně stanuli před stavením sedláka Bermana, polední slunce už vybízelo k zasednutí za stůl, na kterém byla horká pečínka s měkkým chlebem. Berman měl ten samý názor a s chutí se do pečínky pustil, když uslyšel, jak někdo buší na venkovní bránu jeho statku, jakoby ji chtěl rozbít.
     „Zabůchaj festovně, takto nás nikdo nečuje,“ sekýroval Little Barbiho. Ten přestal klepat na vrata ukazovákem a ruku sevřel v pěst. Ozvala se ohlušující rána, pravé křídlo dubové brány vyletělo z pantů a s rachotem dopadlo na zem. Když po chvíli usedl zvednutý prach, Parta dobrodruhů vstoupila na soukromý pozemek sedláka Bermana.
     Do cesty se jim postavil statný zemědělec, svírajíc v rukou vidle a výhrůžně s nimi mířil na Partu. Když si ale všiml Maggorova ostrého pohledu, Barbiho pohledu shora a především Littleho blýskající se sekery, začal dělat, že přehazuje seno. Na dvoře, kde byla všeho všudy udupaná hlína, mu to šlo skvěle a jednoho by i přesvědčil.
    „Kde je Berman?“ zeptal se Maggor. Bermanův zaměstnanec ukázal třesoucí se rukou k robustnímu stavení, ze kterého vycházel menší podsaditý sedlák.
    „Co se děje?“ řval sedlák po cestě.
    „Naval poklad… ehmm, koňa!“ křikl na něj Little a promáchl sekerou. Sedlák zmerčil, kdo ho vlastně přišel navštívit a rychle otočil. Sprintem, který byl jen o něco rychlejší, než jeho chůze, se vydal zpět do svého stavení. Když šáhal po klice ode dveří, zjistil, že ohmatává Barbimu koleno.
     „Kam zdrháš?“ ušklíbl se Barbie.
     „Já… já nikam,“ roztřeseným hlasem vykoktal Berman, ale to už ho zezadu za límec košile uchopil Maggor.
     „Nikam? Já myslím, že máš namířeno do stájí, abys nám ukázal svého nejlepšího koně – černého hřebce,“ zatřepal mág se sedlákem a postrčil ho směrem ke stájím vedle stavení. Berman, ač neochotně, zavedl Partu do stájí, kde v jednom boxů ržál černý hřebec, bezesporu Black. Barbie otevřel dveře boxu a vyvedl Blacka na dvůr, kam ho následoval zbytek Party i s Bermanem.
     „Příště sa nespokojíme enem s koňom!“ pohrozil mu Little sekerou a dal sedlákovi preventivně po čuni. Než se sedlák posbíral ze země a rozvzpomenul se, kolik kotrmelců vlastně udělal, Parta dobrodruhů i s Blackem byli pryč…