pršelo

…

Bez jediného slova zůstali stát před domovními dveřmi. Ruku v ruce stáli chovaní pod stříškou, aby na ně nepršelo. Mlčky pozorovali ty spousty kapek vody, jak se řítí střemhlav k zemi. Jak některé z nich nalezly cíl své cesty v korunách stromů, jak se roztříštily o listy. Jiné se vpíjely do půdy, až se po chvíli hlína leskla, jakoby byla poseta tisíci duhových kuliček.

Slyšeli jen šepot deště, ptáci nezpívali, vítr nefoukal. Děti si nehrály na ulicích a nesmály se, maminky na ně nedohlížely z oken a neokřikovaly je. Ulice se ponořila do pokorného ticha. Mraky zahájily generální úklid na zemi. Měly v úmyslu očistit vše od prachu, od špíny, od smutků a starostí lidí. Vzkřísit v rostlinách plodnost a podnítit je k růstu. Ovlažit vzduch, ochladit rozpálený beton a asfalt, poskytnout ptákům vodu na osvěžení a umytí. Zregenerovat, opláchnout, dodat vláhu.

Bez jediného slova stáli před domovními dveřmi. Ani si nevšimli, že už dávno neprší. Objímali se a mlčky se dívali jeden na druhého. Věděli, co to znamená. Uvědomili si, jak jsou vůči přírodním živlům malincí. Navzájem si viděli v očích jedno a totéž: touhu tančit uprostřed louky nazí, rituálně pozvednout ruce k nebesům a jako oddaný sluha pokleknout do trávy. Plakat štěstím, plakat tím obrovským úžasem. Plakat pro to, čemu obyčejný člověk nemůže nikdy úplně rozumět.