Ráno

Vstáváš a probouzíš se do nového dne a každé ráno je krásné, každé z nich má svůj osobitý šarm a eleganci už jen tím, že pro tebe je, že existuje život, že ti otevírá nový den s nekonečnou škálou možností. A stejně tak je každé ráno bolestivé tím, že už není včera, že jiné nekonečno možností bylo vyryté do kamene skutečnosti, že z možností se s definitivní platností stala fakta, že čas, který ti byl svěřený je opět o jedno ráno kratší. Vstáváš a já věřím, že se raduješ z nového dne, vidím tě před sebou jak se rozcuchaná vymotáváš z peřin, jak prohýbáš záda ve sprše a v každé kapce na tvém těle se odráží paprsky ranního slunce, jak sedíš před zrcadlem a činíš se krásnější pro vše co tě dnes čeká. Vidím tě a z celého srdce ti přeji abys vnímala jen tu radost a krásu, aby tohle ráno bylo slunečné i za deštivého dne a chci všechnu bolest, strach, mraky a déšť, vše co by snad mohlo být špatné vzít na sebe, uchopit slunce a držet ti ho nad hlavou na každém tvém kroku, být ti oporou při každém z dílčích rozhodnutí, která ze všeho možného tvoří materii jsoucna.

Snídáš a já si říkám jak hodně tě vlastně znám a možná že až zas tolik neznám stejně jako ty jak věřím znáš mne a přitom nejspíše neznáš, protože jsme dvě nezávislé lidské bytosti a jako takové nás dělí celé vesmíry prázdné nevědomosti. Naplňuje tě hledání? Tiše ti pokládám tisíce otázek, zajímá mne každý zapomenutý kousek tvé duše a v obavě abych se nedotkl tvé křehké krásy břemenem zvědavosti raději nahlas mluvím o sobě, sobecky, ale v touze otevřít se, odkrýt ti svá zapomenutá zákoutí v naději, že i ty se sama otevřeš, odhodíš tvrdou skořápku vytvořenou zkušenostmi stejně jako šaty včera večer, tak aby sis ji mohla zase obléct, nepoškozenou zátěží mých otázek. Znáš mne a já znám tebe a opatrnost mezi nás staví skleněnou stěnu, skrze kterou se dotýkáme pouze konečky prstů, skleněnou stěnu, která vytváří odrazy neznámého ve známém. Nebo snad známého v neznámém? Jsme dvě nezávislé lidské bytosti a jako takové máme vůbec někdy možnost skutečně poznat jeden druhého? Nebo snad kouzlo spočívá v neznámém?

Snídáš a já žasnu nad lehkostí se kterou se věnuješ každé činnosti, naplňuje mne jak se těšíš ze života, naplňuje mne tvé štěstí a celou svou bytostí ti přeji jenom to nejlepší a stydím se za to, skrývám to v sobě, protože často říkáš jak obdivuješ sílu a samostatnost. Vím, že oba hrajeme tuhle hru, která nás spojuje skrze sklo, skrze vesmíry, skrze tvrdé dřevo skořápky lidství, tuhle hru bez vítězů a poražených a přeci je tou nejkrásnější hrou a tuším, že oba toužíme poznat a přitom se poznání bráníme snad proto, že v nekonečnu možností je touhou poznávat, ale nikoliv splynout, že všechno co je skvělé možnosti otevírá nikoliv s konečnou platností definuje. Vycházíš do nového dne, usmíváš se a neseš s sebou deštník a já kráčím za tebou a nesu slunce. Je to kouzlo, které spočívá v neznámém? Nebo je to jen tím, že jsme dvě nezávislé lidské bytosti?

Kráčíme do nového dne, já nesu v rukou slunce a ty neseš deštník. Usmíváš se a já se tě ptám jestli jsi šťastná. Neodpovídáš, ale usmíváš se, drobnými krůčky ukrajuješ kousky své cesty a tak se ptám sám sebe jestli jsem šťastný. A jsem, protože jsem hrdý na to, že mohu nést v rukou slunce a že ty neodpovídáš jen proto, že tohle ráno s tebou trávím jen ve svých představách, že ve skutečnosti nás dělí více než skleněná stěna, přes kterou se alespoň můžeme dotýkat špičkami prstů a že ve skutečnosti nás dělí méně než vesmíry nevědomosti, že svět je daleko větší hřiště pro naši malou hru bez konce, že nás dělí prostor a čas a spojuje to že jsme dvě nezávislé, opatrné lidské bytosti. A já doufám, že každé tvoje ráno je krásné, má svůj osobitý šarm a eleganci už jen tím, že tu pro tebe je, že jsi, že otevírá nekonečnou škálu nových možností a také doufám, že pro tebe není bolestivé definitivou dne minulého. Doufám, že každé tvoje ráno je alespoň o něco krásnější a že se raduješ z každého nového dne, protože víš, že ti přeji jen tu radost a krásu a slunce ve tvých očích a klid ve tvé duši.