Českokrumlovská otázka

Českokrumlovská otázka aneb historici vs. divadelníci

Veřejnost často vnímá tyto dvě skupiny jako protichůdné bojovné strany, z nichž historici vycházejí jako intelektuálové bez smyslu pro jakékoli pobavení a oživení tradičních hodnot. Divadelníci jsou na tom v očích lidí mnohem lépe. Jsou to umělci, kteří se dokážou bavit a radost umějí rozdávat dál. V dilematickém rozporu už dvacet let diskutovaného otáčivého hlediště v zámeckých zahradách Českého Krumlova je tak jasné, kdo má většinovou podporu.

Problematika výskytu tzv. točny, která využívá atmosféry barokních zahrad stejně jako působivého prostředí letohrádku Bellarie, je složitá a jednostranně laděná medializace tyto závažné otázky jen banalizuje. V takovém případě se nelze divit, že špatně informovaná společnost je buď apatická nebo souhlasí s tvrzením, že otáčivé hlediště je unikátem, jenž nemůže být odstraněn. Sama jsem patřila ke skupině lidí stojících za divadlem, nabízejícím v příšeří zámeckých zahrad jedinečný zážitek, nicméně hlubší zájem o střet dvou světů rozšířil mé obzory, a tak jsem se dostala na post studovaného divadelníka, který podporuje argumentace zasvěcených znalců z řad historiků, architektů, ale i zaměstnanců v cestovním ruchu. Otáčivé hlediště totiž není jen hrozbou pro zahrady a chátrající skvost zahradní architektury, ale samozřejmě i pro celé město a potažmo jihočeský region.

Otáčivé hlediště zprostředkovává zážitky, zatímco Bellarie jako jedna z mála staveb svého druhu, která navíc slouží jako doklad knížecícího života v 18.století představovaného v jeho úzkém sepětí s přírodou, je znehodnocována a pod nedostatečnou péčí pustne. Prohlídky interiérů se konají jen zcela výjimečně, ale teprve ony dokážou návštěvníky přesvědčit o nevhodnosti divadelní novostavby, která stojí v průzoru do nejkrásnější části zahrady. A zatímco se budova třese na nestabilních základech a čeká na nutnou rekonstrukci odhadovanou až na osmdesát milionů korun, jihočeské divadlo se snaží za léto vydělat to, co se za celou sezónu v hlavní budově nepodařilo. Paradoxní ovšem je, že Český Krumlov z tohoto konkurenčního parazitování již v podstatě žádné finanční obnosy nezískává. Tzv. ,,tříhodinoví“ návštěvníci přijedou za kulturou, ale už se nestačí věnovat požitkům, které nabízí město samotné. Češi ustupují, a tak město zahlcují cizinci, tedy alespoň zatím.

Český Krumlov je od roku 1992 zapsán na seznamu UNESCO, což znamená, že je zahrnutý ve výběru míst, které jsou něčím ojedinělé a stojí za vidění. Výše zmíněná organizace zajišťuje celosvětové renomé a tudíž je zodpovědná za každoroční příliv cizinců, z nichž převážnou většinu tvoří Asiaté, tedy národnosti, jejichž primárním smyslem je objíždění měst považovaných za světové kulturní dědictví. Krumlov svou pozici bezpochyby získal právem, i když jisté chyby byly před dvaceti lety spáchány. A pokud se v nejbližší době ohraničené pouhým rokem, činy minulé neodčiní, asijské zájezdové agentury si jižní Čechy vymažou ze svých diářů. Otáčivé hlediště totiž před lety do seznamu zapsáno nebylo a jeho umístěním v zahradách tak Česká republika po celou dobu porušuje právní systém organizace. Není divu, že výkonné radě došla trpělivost a jednu z nejdůležitější českých památek postavila před zásadní rozhodnutí – otáčivé hlediště nebo pokračující existence v evidenci UNESCO? Když se točna přesune do jiného parku, lidé si zvyknou, ale když bude Český Krumlov vyškrtnutý ze seznamu? Město přijde o dvě třetiny zahraniční klientely, o prestiž, o finance i o své významné postavení, které zaujímá už od dob Viléma z Rožmberka.

Stát se k vážnosti situace staví jak jinak než liknavě, otáčivé hlediště pro ministry kultury doposud sloužilo především jako volební artikl pro získání popularity. Dnes už je jen horkým bramborem, který pomalu chladne a tak už není ani přehazován, nýbrž je pouze odsunutý někam do pozadí. Spory a emoce se sice opět jitří, ale už jen mezi několika vyvolenými, kteří se snaží probudit nový zájem a vlastními argumenty vyvolat pozitivní odezvu. Jak se to ovšem povede, když média mlčí nebo mlží? Ti, kdo se pyšní privilegiem posledního slova, jsou ke kulturnímu dědictví své země lhostejní, a proto je snadné domýšlet výsledný závěr. A co bude pak? Co zůstane po ekonomické smršti? Jen vypálené místo, které bude upozorňovat na nezájem a netečnost dnešní společnosti, která si váží pouze ... čeho vlastně?