Chycena v pavučině snů

V tom mžiku, kdy oblohu pokryly zářící hvězdy a měsíc úplňku,
v tom mžiku povstali upíři s číší rudé krve,
slyší všechny kroky, snad nešťastně do vody nežbluňknu,
vysát mě dnešní noci bylo by od nich velice podlé.

Po špičkách se plížím z hlubokého lesa pryč,
mlha kolem mě nabývá a čím dál více houstne,
najednou objeví se přede mnou postava rychlá jako bič,
tajemná postava ve mžiku do krku mě kousne.

Propadám se do euforie, ach ten nepopsatelný pocit v onu chvíli,
padala jsem a padala do něčeho měkkého, ano byl to mech,
neznámá osoba skláněla se ke mně blíže, avšak zahlédla jsem nos bílý,
bílý jako porcelán až se zjevil zbytek bledé tváře, která zastavila mi dech.

Na štíhle postavě vyššího vzrůstu vysel dolů sametově černý kabát,
dva zelené smaragdy pronikavě vykukovaly pobaveným výrazem,
bylo až podivuhodné, že jsem tam stále ležela vcelku a jámu ještě nezačal mi hrabat,
ruku chladnou jako led podal mi, pak následovala jsem jeho stopy jediným příkazem.

Všude okolo nás poletoval sníh, který stále nepřestával padat z tamější oblohy,
pan neznámý ohlížel se co chvíli, zda neplánuji se vydat na útěk,
šli jsme přes mě neznámé a zapadlé náměstí, kde zaprášené sídlily výlohy,
když v tom procházel kolkolem mne zesnulý můj dědeček, pán záhadný udělal pro mě dobrý skutek.

Šli jsme dál směrem k podivnému zámku, které obklopovaly černé růže,
po cestičce podél rozkvetlých luk, když v tom přede mnou stál můj vlastní odraz,
vypadala jako já, ale nebyla jsem to já ani žádné zrcadlo, byly jsme ze stejné kůže,
jedna jako druhá,pouhé myšlenky se lišily, nebyl to však žádný podraz.

Tupě jsem zírala na tu podobu, pan neznámý zatáhl mě za ruku,
přímo mě táhl dál směrem k zámku přičemž neprohodil ani slůvko,
nezastavoval,já však dál už pokračovat nemohla, zastav,prosila jsem v duchu,
otočil se ke mně, dal ruku na mé rámě a řekl “musíme tam být,než začne svítat,ty trubko”.

Popadl mě do studené náruče, rychlím krokem až k neuvěření šel stále k bráně zámku,
tam shodil mě přímo na štěrkovou cestu, při dopadu na záda jsem sotva dýchala,
pomohl mi se dostat na nohy, při procházení zahrady k mohutným dubovým dveřím žužlal slámku,
procházeli jsme kolem malé holčičky, která právě karty na mariáš míchala.

Mohutné dveře otevřel sluha s podivně zrzavým plnovousem,
nehybně stál, když vedle něho se vynořila vysoká starší dáma s ironickou tváří,
v jediné vteřině vyřkla na neznámého “Sebastiáne, proč se taháš s tím mrňousem?”,
bez odpovědi mlčky stál, věděl však,že bez ní se dřív pryč nevypaří.

Věděla, že odpovědi se nedočká, tak nechala ho dále jít,
mne hodila dolů do starého žaláře plného pavučin,
v té chvíli přemýšlela jsem jak dlouho budu tam v samotě hnít,
Sebastián vešel do žaláře, nepřestával skopičin.

Začal vtipy vyprávět, kterým chtělo se mi smát,
přitom rozplakala jsem se, až má tvář se ocitla na jeho rameni,
za pár minut v objetí mě svíjel, dvorní hudba venku začala hrát,
povídal mi o příběhu, jak potok zatracení v temném lese pramení.

Poté oznámil mi nejdůležitější pravidlo starší dámy zámku,
nechápala jsem, proč brával mě se sebou, když přítomnost člověka byla nepřípustná,
myšlenky motaly se mi jedna za druhou jako prodavačky pod nohama v krámku,
přeměnit kohokoliv kvůli pravidlu, starší dáma jevila se mi podle hnusná.

V rychlosti plán jejich vysvětlil mi a zmizel v dáli,
ani ne za pár sekund něco mě táhlo ze žaláře pryč,
tou rychlostí celé mé tělo jako by hořelo, dodnes kůže mě pálí,
křičela jsem, nevědomky co se děje ucítila jsem na mých zádech bič.

Ta bolest nešla unést ani jsem nevěděla, kde že to mě mučí,
náhle Sebastian objevil se a řekl “Dnes dozvím se jak chutná krev tvoje”,
v hlavě mé příšerně cizí hlasy skučí,
až uslyším jednu zřetelnou větu “Touto nocí budeš moje”.

Cítila jsem jak mi něco ostrého zajíždí do ruky hlouběji a hlouběji,
bolelo to, vysávalo mi to krev a zdálo se, že ztrácím vědomí,
okolo mne slétli se ptáci, zarmouceně pohřební píseň pěli,
najednou promítl se mi můj život a navždy uteklo mi svědomí.