Kaple - Kapitola 2

Pokračování postapokalyptické povídky ze zničeného světa, kde náboženská organizace Kaple vládne neomezenou mocí. Návrat ztraceného poutníka však vše změní...

 

KAPITOLA DRUHÁ

 

‚DEN 235.

Nebyla to volnost, která mi dala procitnout. Volnost mě opájela, zas a znova mě nechávala zažívat ten nekonečný pocit štěstí, který i uprostřed holé pustiny působil jako nejsilnější droga. Volnost otupovala. Kráčel jsem vpřed a nebylo nic, co bych nedokázal.

Byla to až smrt mých snů, která mi otevřela oči. Teprve v tu chvíli jsem pochopil, co má cesta doopravdy znamenala.

Nebyl jsem vyslán, abych nalezl Lyzium. Lyzium bylo jen sen, sen, který neexistoval...Ne takový, jaký nám ho nalhali. Našel jsem jen trosky, které byly možná někdy dávno zvány tím jménem. Žádné odpovědi...žádnou spásu.

Od dětství jsem žil těmi sny, kterými nám vymývali mozky při mších. Iluzemi, jimiž nás poutali k sobě. Já jediný jsem byl ochotný za těmi představami jít...a stal jsem se tak ještě větším vyvrhelem. Opovržení a nenávist mě pronásledovaly kamkoliv jsem se pohnul. Ale nevzdal jsem se; dál jsem bojoval, za to, aby se sny staly skutečností. Chtěl jsem najít ten vysněný ráj a zachránit umírající svět...a získat, po čem jsem tak toužil.

Až mi nakonec dali možnost - a vyslali mě, abych ho našel. Vyslali mě na moji smrt.

Kráčím dál a Lyzium jsem nechal za zády. Došlo mi jídlo a voda vystačí už jen na pár hodin. Zvláštní, najednou se cítím lehčí. Možná že teprve tohle je to spasení...že teprve když nemám co ztratit, jsem skutečně volný.

Nenávist však pořád zůstává. Zradili mě. Všichni mě zradili.

-konec zápisu 127."

 

xxx

 

Sirény dál rozechvívaly krajinu svým pronikavým ječením. Během pár minut padla noc. Jediná Kaple zde dál stála jako zářivý maják, osvětlená bílým a červeným světlem reflektorů. Zástupy uprchlíků spěchaly  z posledních sil vpřed, ačkoliv bylo jasné, že se k hlavní bráně už nemohou dostat včas.

Vedle betonových zdí se tyčilo ještě jedno, menší opevnění.

Malá osada přilehlá ke zdem Kaple se pozvolna halila do temnoty. Jedno za druhým domovní světla zhasínala, až zůstaly zapnuté jen reflektory na plechových zdech. Namířené ven do pustiny, osvětlovaly hluboké obranné příkopy, jimiž byla palisáda obehnána ze všech stran.

Z jedné z vyvýšených plošin nahlížela Eliss za zdi Kaple. Poslední otrhanci se právě tlačili skrz vstupní portál na široké prostranství, nyní přeplněné až k prasknutí.

Co mělo následovat znala až příliš dobře.

Když zvon odbil jedenáctou, mohutná ozubená kola uvnitř hlavní brány se roztočila a vrata se začala zavírat. Hlídky již stály na svém místě a se zbraněmi namířenými na zvětšující se dav bránily komukoliv dalšímu projít.

„Kaple je naplněna a po zbytek noci uzavřena. Odejděte a vyčkejte rána v míru," ozývalo se z megafonů. V davu okamžitě propukla panika. Nářek a křik, pláč dětí a výhrůžky mužů.

Zoufalství bylo rychle nahrazeno agresí. Několik odvážlivců se pokusilo vyrazit vpřed a cestu dovnitř si probojovat. Když se nezastavili ani po sérii varovných výstřelů, padli mrtví o pár metrů dál. Jedna kulka na jednoho uprchlíka - víc si Ochránci nedovolili plýtvat.

Občas se ozvaly výstřely i z druhé strany, ty však byly rychle umlčeny. Jen zřídka trvala přestřelka víc než minutu. Žádný uprchlík se nedokázal vyrovnat vycvičeným strážcům Kaple.

„Každý den...pořád víc jich přichází," zašeptala dívka, která stála vedle Eliss a sdílela s ní ten strašný pohled, jenž se pozvolna stával rutinou. „Pořád víc jich zůstává venku. A umírá. Teď už nosí i zbraně."

Eliss se probrala ze zamyšlení. Natáhla se k  terminálu a otočila ovladačem, který rudě zářil na ovládacím pultu. Panty na vstupních dveřích zapadly. Osada byla neprodyšně uzavřena ve stejnou chvíli jako brány Kaple - stejně jako každý večer. Obranné stroje byly aktivovány a po zbytek noci nedovolily nikomu projít přes val.

„Jak dlouho...než jich přijde tolik, aby se dostali dovnitř...?" šeptla dívka.

Dřívě by se ji snažila nejspíš utěšit. Teď jí jen bezeslova sevřela ruku. Nebylo co říct.

„Slyšela jsi už, proč utíkají?"

Eliss jen zakroutila hlavou. „Říkají... ," zašeptala ochraptěle. „že Kaple na Východě jedna za druhou mizí."

Zvěsti o zničených Kaplích. O vypálených ruinách plných mrtvých těl - kněží, poutníků i vojáků, vždy bez rozdílu. Pokaždé přes noc, bez varování či jediného náznaku nebezpečí. Bylo to celé bláznivé - nemyslitelné! Kdo jiný než Kaple se o sebe dokázal postarat? Kdo jiný měl tolik síly, aby se nemusel bát žádné hrozby?

A přesto mizely. Jedna za druhou.

„Tohle jsou uprchlíci z Lorenn," pokračovala dívka.

„Běž se vyspat, Jenn," řekla Eliss jemně a snažila se ignorovat to, co naznačovala - že Lorenn byla nejbližší Kaplí směrem na východ. „Nemysli na to. Chlapi se o nás postarají. Sem si nikoho nepustíme."

Dívka jí pevně sevřela ruku, a pak se s posledním pohledem na nádvoří Kaple otočila a seběhla po schodech dolů. Eliss ještě chvíli stála na místě a sledovala hučící dav, který se dál tísnil před neprodyšně uzavřenou branou. Pokaždé, když vyšlehl blesk, bylo shromáždění větší. Mohlo jich být okolo dvou stovek - a další neustále přicházeli.

Hlavou jí táhly otázky. Jak dlouho potrvá než i mezi nimi začne boj o přežití? Kdy se na sebe začnou vrhat jako hyeny, ve snaze ukořistit co se dá a přežít? Kdo bude mít tolik štěstí, aby se dostal k rozdělaným ohňům tak blízko, aby přes noc neumrzl? Přežije jich aspoň polovina?

Jak dlouho, než jich přijde dost, aby se dostali dovnitř... ? V hlavě jí znovu zazněla Jenina slova a tělem projel třas. Jak směšně nyní znělo všechno to nekonečné kázání o Lyziu, o spáse kdesi daleko na Východě. Východ už dávno nebyl příslibem naděje -  stal se ztělesněním strachu.

S vypětím všech sil se donutila na to nemyslet. Zkontrolovala několik přístrojů ovládajících závory na bráně, a pak se otočila k odchodu.

V tu chvíli se zarazila. Na ovládacím pultu ležela drobná knížka, která tam ještě před chvílí nebyla. Vítr pronikal škvírami v opevnění a pohrával si s několika vrchními stránkami.

Na malou chvíli ji napadlo, že si ji tu nechala dívka, to však zavrhla v momentě, kdy knihu zvedla a nahlédla dovnitř. Papír byl ručně popsaný úhledným drobným písmem. Jenn dokázala sotva přečíst jednoduchou větu, natož souvisle psát.

Náhodně vybrala stránku a začala polohlasně číst. „Den 118. Z Avari jsem vyšel brzy ráno, ještě než se první poutníci začali dožadovat požehnání. Stále jsem jediný, kdo kráčí směrem k horám..." Hlas jí vzápětí odumřel. V očích se objevila smrtelná hrůza a ruce se rozklepaly. Na malou chvíli byly emoce příliš silné, než aby mohla pokračovat. Pak bez dechu zhltala několik stránek textu.

Když o pár minut později spustila knížku vytřeštěně k boku, nad plání se zablesklo. Bílá záře odhalila její mrtvolně bledou tvář.

Okamžitě vyrazila dolů z opevnění, směrem k bráně do Kaple.

„Potřebuju dovnitř," řekla strážím naléhavě. „Musím mluvit s otcem Azziem."

Strážní si ji chvíli jen prohlíželi. Znali ji dobře, ale po setmění neměli skrz bránu nikoho pouštět - ani obyvatele osady.

„Je to naléhavý, zatraceně!" zvýšila hlas Eliss.

Malá postranní vrátka se se skřípěním odsunula. Bez dalšího slova vběhla na nádvoří Kaple, propletla se mezi davy utečenců a vstoupila do budovy dveřmi určenými pro kněze.

„Ano, dítě Eliss?" ozval se ospalý hlas svatého muže v hnědé róbě. „Víš, že zde v tak pozdní hodinu nemáš co pohledávat."

„Otče Azzio," vydechla s úlevou. Kdyby ji zde potkal kdokoliv jiný, okamžitě by byla vykázána. „Já... musím se na něco zeptat."

„Co to držíš v ruce, dítě?" řekl Azzio pomalu a upřel oči na knihu.

„To... ," ve chvíli, kdy se pokusila vyslovit své obavy, uvědomila si, jak bláznivě budou znít. „To nic není," řekla rychle a zastrčila ji do kapsy u kalhot. „Chtěla jsem se pouze zeptat, otče... ať už to bude znít jakkoliv - nespatřil jste v poslední době... Alexe?"

„Alexe?" zeptal se zamyšleně mnich a očividně se snažil rozpomenout.

„Alexe," opakovala pozvolna, a pak dodala. „Před deseti lety se vydal hledat... Lyzium."

V Azziových očích se objevilo překvapení.

„P-proč se ptáš, dítě? Proč bych ho měl vidět?" zašeptal spěšně.

„Viděl jste ho, otče?"  zeptala se Eliss znovu, poněkud ostřeji než zamýšlela, přičemž mimoděk sevřela jeho paži.

„Ne," odvětil on a ani se nestačil pozastavit nad její drzostí. „Samozřejmě, že ne. Co se děje, Eliss? Proč se mě na to ptáš?"

Mluvil pravdu. Eliss poznala, když jí někdo lhal, a otci Azziovi - jedinému mnichovi, kterému byla ochotna důvěřovat - se nyní v očích zračila jen upřímná starost. Ten šok, když slyšel Alexovo jméno, rychle pominul a pravděpodobně šlo jen o překvapení z náhle objevené vzpomínky. O nic víc. Anebo tomu alespoň chtěla věřit...

„To nic, otče. Omlouvám se, že jsem tě takto vyrušila," řekla mírnějším tónem a skutečně si nyní připadala provinile. „To... všichni ti uprchlíci. Myslela jsem... když jdou všichni z Východu... "

„... že Alex bude mezi nimi," odtušil stařec a kývl. V jeho očích se objevil soucit. „Stále na něj vzpomínáš, dítě? Byli jste si tenkrát blízcí, že?"

Eliss chvíli mlčela. „Nevím,“ řekla pak váhavě. „Myslím, že ano."

„Je to dlouhá doba," pronesl tiše mnich. „Alex byl hrdina, který se bezhlavě vydal do nebezpečí, pro dobro nás všech. Byl to čin nesmírně záslužný... ale kdyby objevil Lyzium - kdyby objevil naši spásu - dozajista bychom to už věděli."

Eliss přikývla. „Máte pravdu, otče. Jen jsem trochu zpanikařila."

„To je tou bouří, dítě. Dnes nahání strach i nejodvážnějším z nás," usmál se mnich. „Nic si nevyčítej, sama dobře víš, že za mnou můžeš kdykoliv přijít. Za kýmkoliv z nás. Od toho tu přece jsme. Od toho je tu Kaple."

„Ano, otče."

Ještě jednou poděkovala a jako ve snách vyšla zpět na nádvoří. Pršelo. Zástupy otrhanců prořídly, většina se už vytratila do stanů či dovnitř Kaple, aby se po dlouhé cestě vyspali. Už jen pár se jich tlačilo před stany a čekalo, až na ně přijde řada na jídlo. Nikdo nemluvil - stejně by nebylo nic slyšet. Noc zuřila a hučení vichřice se zdálo silnější s každou minutou.

Alex...

Kdesi se ozval nezřetelný zvuk výstřelů, který byl rychle přehlušen dalším úderem hromu.

Alex...

Promočená na kost, doklopýtala Eliss k vedlejší bráně a prošla zpět do osady. Nevěděla, proč knězi neukázala deník. Vlastně vůbec netušila, proč za ním šla. Byla si jistá jen jedním - tou hroznou předtuchou, která v ní už několik dní sílila. Předtuchou, která nyní konečně dostala jméno...

 

 xxx

 

„Lyzium je náš cíl... Spása tohoto zničeného světa... klíč k záchraně našich duší..." hlásal tlumený hlas z rádia v rohu místnosti.

„V Kapli je muž. Okolo třiceti let, má na sobě černý kabát a nosí dlouhé vlasy," pronesl rudý kněz a pohlédl na vojáka. „Najděte ho a přiveďte sem."

„Dle rozkazu, otče," kývl obrněnec a pokynul svým dvěma pobočníkům. Společně se otočili a vyšli ven do zuřící vichřice. Na malou chvíli zaplnil místnost řev živlu, vojáci však dveře okamžitě zabouchli a znovu se rozhostilo ticho. Jen hlas z rádia pokračoval v kázání.

Obtloustlý kněz přešel k oknu a vyhlédl ven. Řídící stanice byla umístěna v zadní části hlavního nádvoří a jindy z ní byl výhled na celý areál před Kaplí. Déšť poháněný vichrem však způsobil, že nebylo vidět ani k nejbližším stanům, natož na hlavní bránu.

Jediné, co otec Grigo viděl zřetelně, byl jeho vlastní odraz ozářený lampou. Přívětivý úsměv, který nosil jako masku při vítání nově příchozích, byl nyní pryč. Tvář měl zamračenou, koutky úst svěšené, hluboko zapadlé oči zavřené. Tiše přemítal a vyčkával.

Zazvonil telefon.

„Grigo," ohlásil s úctou v hlase.

Hlas v telefonu odpověděl.

„Ano, Mistře" kývl kněz a položil sluchátko. Pak se otočil, přešel ke dveřím a aktivoval komunikátoru.

„Zavolejte Ordeita," zahlásil do zařízení.

Netrvalo ani minutu a vstoupil mohutný muž s ostře řezanou tváří, oblečený v důstojnickém kabátu. Na klopě se mu blýskal znak nejvyšší hodnosti - zkřížené blesky nejvyššího ochránce Kaple. Postavil se do pozoru a beze slova očekával rozkazy. Přes levé oko se mu táhla dlouhá bílá jizva.

„Na příkaz Velekněze je naším úkolem shromáždit všechny poutníky a utečence do hlavního sálu Kaple," řekl Grigor, aniž by se na vojáka podíval. Stál čelem k oknu a sledoval, jak poryvy větru vrhají proti sklu veliké kapky deště. „Zde budou všichni podrobeni důkladné prohlídce. Veškeré předměty, které by mohly sloužit jako prostředek k ohrožení Kaple, budou zabaveny. Kdo odmítne prohlídku, bude vyhoštěn. Kdo projeví sebemenší náznak agresivního chování, bude zneškodněn. Tento rozkaz platí od dnešního dne a provádět se bude vždy o půlnoci. Spoléhám na vaši diskrétnost, kapitáne."

„Slyším a poslouchám, otče," poklonil se Ordeit a jeho hlas zaduněl místností. Vzápětí se otočil a stejně jako vojáci před ním odpochodoval do deště.

Grigo stál nehnutě u okna a hleděl ven. Hučení bouře mu hrálo na nervy. Ze všech sil se snažil najít ztracený klid a dařilo se mu to jen s obtížemi. Teď už stačí jen... čekat, pomyslel si a v duchu se ušklíbl. Jestli něco opravdu nenáviděl, bylo to čekání.

„... mějte víru a buďte jednotní... jenom společně dosáhneme Lyzia," znělo dál z rádia.

 

xxx

 

„Zůstaň, kde jsi! Ani se nehni."

Dva Ochránci se s namířenými puškami blížili k zahalené postavě, která bez hnutí stála čelem ke zdi Kaple. Třetí z nich se zastavil v bezpečné vzdálenosti a se zbraní sklopenou k zemi svítil reflektorem na cizince.

Jeho kabát vlál ve vichřici. Hlavu měl sklopenou. Bez sebemenší reakce očekával, až vojáci dojdou až k němu.

První z nich ho hrubě popadl, otočil a postavil tak, aby mu reflektor zářil do obličeje. Pak se ho jal prohledávat, zatímco druhý mu z blízkosti dvou metrů mířil pistolí na hlavu.

„Jméno, původ," vyrazil ze sebe voják strojově.

Cizinec na něj jen klidně pohlédl. Voják, který ho šacoval, ho tvrdě udeřil do břicha.

„Jméno, původ," opakoval druhý bez změny intonace.

Muž se na chvíli bolestivě předklonil, až to vypadalo, že padne na kolena, pak se však zase zvolna napřímil.

„Nespolupracuj a vyhodíme tě přes hradby. Vzpírej se a zastřelíme tě. Tvoje volba," zavrčel obrněnec, který ho udeřil.

Muž nereagoval.

Ve chvíli, kdy se nejbližší z Ochránců znovu napřáhl, událo se několik věcí najednou. Nad Kaplí vyšlehl blesk, vzápětí uděřil hrom. A cizinec se dal do pohybu - zachytil vojákovu ruku, obtočil se okolo něj a vyrazil mu pistoli z dlaně. Ozval se výstřel, obrněnec padl k zemi. Druhý voják zmáčkl spoušť, byl však příliš pomalý. Bezvládně se svezl do bahna, krk přetočený v podivném úhlu.

V tu chvíli byl již cizinec jen pár metrů od zbylého Ochránce, který v panice teprve zvedal pušku. Vykonal ještě dva kroky... a zarachotily výstřely.

Vybuchl blesk. Celá scéna jako by ztuhla. Dva mrtví vojáci v kaluži krve, déšť padající z nebe. Vichr narážející na stěny Kaple. Dvě postavy stojící proti sobě. Voják s pozdviženou puškou, z jejíž hlavně se ještě kouřilo. A nehybný cizinec - svírající hlubokou ránu ve svém břiše.

A pak...

„Proč... " zašeptal neznámý tiše a udělal krok, „... to prostě... " vyrazil další slovo a zrychlil, „... nemůže... " vyskočil vpřed, zachytil zkoprnělého vojáka a přitlačil mu pistoli k hlavě, „... skončit!"

Ohlušující rána. A pak už jen vytí bouře.

 

Kapitola 3

---