Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kdopak to mluví?

03. 06. 2012
0
5
486
Autor
Peter Black

 

Teď by ses měl usmát...

Hezky se na ni usměji a ona úsměv opětuje. Má velice široké rty a krásné zuby. I její modré oči se na mě usmívají. Natáhnu ruku přes stůl a chytím její, ale ucukne.

Teď se lehce pousměj...

Ona kouká spíš ustrašeně.

„Promiň, tak dlouho se neznáme,“ řekla.

„Hmm.“ Na něco delšího se momentálně nezmůžu.

Nekoukej tak blbě a usmívej se...

To nedává smysl. Já se na ni směji, zatímco ona je v rozpacích.

„Uvidíme se zítra.“ Běží pryč.

 

 

„Tohle mi prostě nejde. Se zbytkem kolektivu v práci se bavím naprosto normálně, ale jakmile na mě promluví Aneta... Ani nevím, proč jsem ji zval na schůzku, bylo předem jasné, jak to dopadne. Vlastně jste to viděl sám.“

„Viděl, ale to je celkem normální,“ odpověděl shovívavě.

Jsem nešťastný. Nikdy jsem žádnou nesbalil. Samozřejmě jsem absolvoval spousty dětských chození, ale pravý vztah jsem nikdy nepoznal.

Řekni, kdo jsi...

„Promiňte,“ řekl jsem. „Pokud jsme se ještě nepotkali, tak bych se měl představit. Jsem John Stevens, je mi sedmadvacet let a pracuji v reklamní agentuře. Určitě jste si to myslel, než jsem vám to řekl, vždyť moje jednání s lidmi a můj vzhled se na to výborně hodí, že?“

„Vypadáte tak, ale myslel jsem si, že jste právník.“

Směšné, zasměj se...

Vypustil jsem ze sebe zvuk, jako když se někdo dusí.

„Vy jste místní?“ zeptal se a sledoval, jestli pravidelně dýchám.

„Ne, nejsem,“ odpověděl jsem a lehkým kývnutím jsem ho ujistil, že jsem v pořádku. „Bydlím v centru městečka Eastbourne. Do Brightonu jezdím pouze do práce. Mám hlad, nezajdeme na oběd? Za rohem mám oblíbenou restauraci, kde umí vynikající nudle s kuřecím masem.“

„Dobře,“ řekl, ale zůstal stát. „Proč jste mě sem zavolal? Snad ne, abych přihlížel té trapné scéně a pak šel s vámi na oběd?“

Zasměj se!!!

Ironicky se mi pohnul levý koutek úst.

„Ne, to vážně ne. Pojďte, řeknu vám to při jídle.“

 

 

„...ale samozřejmě, kdybyste potřeboval reklamu, stačí jen zavolat,” vzrušeně reaguji na jeho neúspěchy v práci. „Tady je má vizitka. Jak jste říkal ten název vaší poradny? SHELLEY ASSISTANT? Výborně, vymyslím nějaký titulek. Spolehněte se, že se k vám lidé jen pohrnou.

Vidím, že vám chutná, říkal jsem to.“

Krátce jsem se odmlčel. Jak začít?

„Takže... Asi nevíte, proč jsem si vás zavolal. Vlastně bych vás tím ani neobtěžoval, ale kdysi jste léčil moji matku. Elena Stevensová, pamatujete?“

Nejsem bohužel ten typ člověka, který všechno řekne přímo. Mám tendenci chodit dlouho kolem horké kaše. Ale možná díky tomu mám skvělé místo v práci.

„Byla nějaký čas u nás v ústavu, jestli si dobře vzpomínám,“ odpověděl.

„Ano, měla těžké deprese.“ V hlavě mi probleskl den její smrti a pohřeb. „Dostal jste ji z toho, takže na vás také spoléhám. Já sice deprese nemám, ale mám jiný problém. Neustále slyším hlasy. Tedy vlastně jeden hlas, pořád mi říká, jak se mám tvářit a chovat.“

„Tomu nerozumím. Co přesně vám říká?“

„Nejčastěji mě naviguje k radosti a smíchu nebo naopak ke smutku a pláči. Vypadám jako šílenec? Nevypadám, ale za chvilku bych mohl. Co nevidět se zblázním. Ten hlas mi leze na nervy. Pokud neudělám, co mi řekne, mluví stále hlasitěji. Pomůžete mi?“ Podíval jsem se na něj pln očekávání a naděje.

Koukej spíš smutně...Smutněji!!!

„To nevím, s takovým případem jsem se ještě nesetkal,“ řekl zamyšleně.

„Jak to?!“ vyštěkl jsem. „Musíte mě zachránit, já nechci umřít!“

Nedělej scény... Nebuď naštvaný, buď zklamaný... Zkus brečet...

Ucítil jsem, jak mi vytéká slza z oka.

„Ale vy neumřete,“ odpověděl tiše. „Víte, chodí za mnou lidé, kteří se smějí v nesprávnou chvíli. Třeba se začnou smát na pohřbu nebo uprostřed mše v kostele. Dokonce za mnou chodí lidé, kteří se smát neumí. Mají problémy spíš s tím, že se smějí špatně. Někteří se zase náhle rozbrečí, aniž by věděli proč. Mám pacientku, která brečí u sexu a neví proč. Ale vy se smějete ve správných chvílích a víte, kdy máte plakat. Žijete naprosto normálně, jen máte v hlavě hlas, který vás usměrňuje. Napověděl vám ten hlas někdy špatně?“

Zůstal jsem na něj koukat. Copak to není jedno, jestli mi ten hlas napovídá dobře nebo ne? Nezajímá mne pacientka plačící u sexu ani lidé smějící se v kostele. Chci vědět, kdo mi pořád říká, co mám dělat. Pomalu se stávám zmanipulovanou loutkou svého vlastního myšlení.

„Ne, to nenapověděl,“ řekl jsem po chvíli a mé předchozí naděje byly ty tam.

„Tak vidíte. Prostě se s tím musíte naučit žít. Zas tolik se snad neděje, ne? Vždyť smát se a plakat je lidské. Smích a pláč jsou důležitými životními složkami, bez nich se žít nedá.“

„Takže mi nepomůžete?“

„Můžu vám předepsat nějaké prášky a za týden přijdete ke mně na kontrolu a řeknete mi, zda se to zlepšilo, dobře?“ Řekl to, jako by se nic nedělo.

Tak vidíš, mě se prostě nezbavíš...

Poprvé slyším, jak se ten hlas směje. Je to zlomyslný smích. Přeběhl mi z něj mráz po zádech. Je tak nepříjemný, jako když jezdíte nehty po školní tabuli.

Doktor vyndal z kufříku lékařský recept a propisku. Píše jako všichni doktoři, nečitelně. Jeho podpis je spíše divnou vlnovkou.

„Zajděte si do lékárny, brát vždy po jídle,“ řekl mdlým hlasem, podal mi recept a vytáhl diář. „Hodí se vám příští středa?“

„A-ano,“ zakoktal jsem.

„Výborně. Řekněme ve středu ve tři u mě v poradně, dobře?“

Udělal si poznámku do diáře, uklidil ho a vstal.

„Netrapte se. Mladý muž jako vy si musí užívat života a ne na něm hledat chyby.“

Hele, děláš mi ostudu, když civíš s otevřenou pusou. Zavři ji, usměj se a rozluč se.

Ale doktor nečekal, až vstanu a podám mu ruku, jen si vzal kabát a prostě odešel. Nechal mě samotného. Nevadí mi, že za něj musím zaplatit oběd, stejně jsem ho pozval. Štve mě, že mi nepomohl. Třeba trpím halucinacemi nebo mám dokonce schizofrenii, ale odborný psycholog mi není schopen pomoci, nejeví ani známky jakéhokoli zájmu.

Zaplatil jsem a vyšel na ulici. Rozhlédl jsem se se. Viděl jsem hodně kamsi pospíchajících lidí, viděl jsem zamilovaný pár vedoucí se za ruku, viděl jsem potulujícího se psa. Všichni vypadali spokojeně nebo alespoň nevypadali, jako by je trápil nějaký hlas v hlavě. Třeba je to vážně normální, prostě si jen musím zvyknout.

Dobře víš, že na mě si nezvykneš...

Začínalo pršet. Auto jsem měl zaparkované několik bloků odtud, raději pojedu metrem.

Sešel jsem do podchodu s nápisem UNDERGROUND. Pod eskalátorem mě jako obvykle vítali stánkaři s předraženým zbožím. Na hlídající policajty už jsem si v metru také zvykl, jsou tu kvůli teroristické hrozbě. Člověk už nemůže vědět, kterou hrozbu myslí vážně a kterou ne.

Vtěsnal jsem se do už tak přecpaného vagónu. Bohužel mě zaujala jedna slečna, ostatně jako vždycky. Neměl bych proti tomu nic, je mladá, pěkná a na tváři měla velice milý úsměv. Problém byl v tom, že jsem věděl, co přijde.

Tak se na ni taky usměj, suchare...

Tak tohle už by stačilo.

„Nesnáším tě!“ zařval jsem z plných plic. Bohužel jsem při tom stále koukal na onu slečnu, ale v ten moment mi to bylo jedno. Všichni se na mě pochopitelně otočili. Chytl jsem se za hlavu a začal s ní lomcovat.

Zvuk jedoucího metra neustále zesiloval.

Nechovej se jako idiot...

„Nech mě už na pokoji!“ křičel jsem.

Pamatuji si, že jsem se po chvíli zhroutil na zem a také pár obličejů, jak se nade mnou sklánějí. Pak už nic.

 

 

S obrovskou bolestí hlavy jsem se probudil na posteli. Byl jsem v pokoji, kde krom mého lůžka bylo ještě jedno. Ležel na něm starší pán, spal. Naproti postelím byla televize. Co mě ale zaujalo nejvíc a rozhodně to nebylo normální, byly mříže v okně. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. Byl jsem velmi vyčerpán. Jsem na psychiatrické léčebně, došlo mi. Nebo jsem ve vězení?

Nevím kde, ale každopádně JSME, mysli laskavě i na mě...

Neměl jsem sílu na to, abych se snažil ten hlas odehnat.

„Ty jsi tu taky?“ zeptal jsem se nahlas.

Jsem všude, kde jsi i ty...

„Bezva,“ řekl jsem. „Co po mně vlastně chceš?“

Já? Proč bych měl něco chtít? Jsem prostě jen tvá součást ...

„Moje součást? Ale já... já nechci.“

O tom nerozhoduješ ty...

Do místnosti vešla sestra.

„Vy jste vzhůru? Konečně.“ Velmi nápadně mi připomínala tu slečnu z metra.

„Kde to jsem, sestři?“

Na psychiatrii...

„V nemocnici, kde jste myslel? Chcete jíst?“

Vypadala velice nervózně, asi měla na starosti ještě spoustu pacientů. Ulevilo se mi, že je to jen nemocnice a také, že hlas konečně neměl pravdu.

„Ne, děkuji. Co se mnou je?“

„To nevíme, asi jen náhlá nevolnost. Ale podle svědků jste se choval velice divně,“ řekla aniž by koukala na mě. Snažila se probudit toho staršího pána.

Znovu ten strašný smích.

Prostě jsi magor...

„Ale za to můžeš ty!“ vykřikl jsem.

„Prosím?“ podivila se a otočila se na mě.

„Ne, to nebylo na vás, promiňte.“ Pozdě jsem si uvědomil, jakou jsem udělal chybu, když jsem tohle řekl.

„Ano, jistě,“ řekla a velice přísně mě sjela pohledem. „Jestli nemáte žádné další otázky, půjdu. Zanedlouho za vámi přijde lékař.“

„Počkejte, prosím!“

Odešla. Určitě mě slyšela, ale nechtěla se se mnou bavit. Chápu.

Uvědomuješ si, že máš teď zkažený život? Kdyby ses se mnou naučil žít, tak se ti tohle všechno nestalo. Začínáš bláznit. Nemůžeš jen tak mluvit nahlas. Chce se ti brečet? Tak breč...

V mozku mi projel proud myšlenek. Byly to myšlenky o minulosti a o budoucnosti. Hodlal jsem to všechno změnit, i když jsem věděl, že můj život je v troskách.

„Drž hubu,“ řekl jsem vzdorovitě. „Už tě nikdy nebudu poslouchat. Je to moje volba, jestli budu brečet nebo ne.“

To si myslíš ty, ale ve skutečnosti o tom rozhoduji já...

Cítil jsem, jak se mi plní oči slzami, ale nehodlal jsem povolit. Nehodlal jsem poslouchat ten stupidní hlas.

„Budu žít bez tebe!“

Muž na posteli se probudil. Zadíval se na mě. Měl modré a velice vytřeštěné oči. Díval se na mě dlouze. Měl tik v pravé tváři.

„Proč?“ zeptal se.

Nevěděl jsem, co mám odpovědět.

Zase blbě koukáš, zavři tu pusu...

Zavřel bych ji sám od sebe, ale teď už ji jen z principu nechám otevřenou.

„Musíte s tím něco udělat,“ pokračoval stařík.

„S čím, pane?“ zeptal jsem se a snažil se ignorovat neustále zesilující hlas.

Poslouchej mě nebo to bude ještě horší!!!

„Včera se mi narodila vnučka. Ale já jsem tady a domů mě nepustí. Chci ji ještě před smrtí vidět.“ V jeho očích jsem viděl cosi, co mě připravovalo i o zbytek sil, které mi ještě zbývaly. Bylo to, jako bych se díval do očí Smrti. Tomu muži nezbývalo více jak pár dní života. Věděl to.

„A jak to mám zařídit?“ zeptal jsem se tiše, skoro jsem šeptal. Připadalo mi to přirozenější, když jsem se bavil s někým takovým.

„Jste přece anděl, mladý muži,“řekl. Znovu zavřel oči a vypadalo to, že okamžitě usnul.

On řekl tobě, že jsi anděl?

„Myslím, že ano.“

Tohle už nebylo normální. Děly se kolem mne věci, kterým jsem nerozuměl. Věci, které jsem vždy viděl jen v amerických filmech.

Mluví na mě hlas z vlastní hlavy, psycholog mi nedokáže pomoct a starý pán mi řekne, že jsem anděl.

Ne, tady už není nic v pořádku.

Dveře pokoje se znovu otevřely, vešel doktor.

„Doktore, já musím pryč,“ řekl jsem, než stačil cokoli říct on.

„Ano, vypadáte už lépe,“ odpověděl. Měl velice hluboký hlas, který vycházel z úst obklopených šedými vousy.

„Vypadám, ale ve skutečnosti je mi hůř. Doktore, je normální slyšet hlasy?“ podíval jsem se na něj naprosto vážně.

„Někdy ano, pane Stevens.“

Usmíval se.

„A je normální, aby mi staří lidé říkali, že jsem anděl?“

„Kdo vám to říká?“

„Tenhle muž,“ ukázal jsem na spícího pána vedle mě.

„To není možné, mladíku,“  řekl doktor. „Tenhle pán se nám už týden neprobudil a nikdy, za dobu co je tady,  nic neřekl.“

„Před chvilkou vstal a požádal mě, abych mu zařídil setkání s jeho právě narozenou vnučkou,“ přesvědčoval jsem ho.

„To se vám asi zdálo,“ usmál se ještě více doktor. „Připravte se na odchod domů,“ dodal a odešel.

 

 

Když jsem vyšel z nemocnice po podepsání nějakého formuláře a slibu, že přijdu na kontrolu, byla už venku tma. Věděl jsem, že už dál nemohu. I přes svůj věk jsem se stal dokonale vyřízenou bytostí. Už ani den navíc bych nepřežil.

Moje kroky mířily jediným směrem, ke čtvrti Meads. Cesta pěšky tam trvá sice téměř hodinu, ale stojí to za to.

Onen hlas na mne celou cestu mluvil zvýšeným hlasem, skoro až křičel, ale ignoroval jsem to. Asi po dvaceti minutách jsem konečně uviděl místo, ke kterému mířím. Je to ještě daleko, ale naplňuje mě to štěstím, když ho vidím. Nevidím auta ani kolemjdoucí. Neslyším šum větru ani Hlas. Postupně zrychluji, po chvilce jsem se dal do běhu. V hlavě se mi doteď přehrával tenhle příběh. Necítím bolest ani vyčerpání. Vrážím do lidí, ale neuvědomuji si to. Zakopl jsem a spadl, ale okamžitě se zvedám a pokračuji v běhu.

Konečně dobíhám k onomu místu. Je jím most. Je to jako když maratónec doběhne do cíle, když doběhne jako první. Cítí dvojí vítězství. Vyhrál, ale hlavně to dokázal. Cítím se stejně.

Postavil jsem se na okraj mostu. Pode mnou je asi padesátimetrová propast. Pak jsou domy. Vím to, nikdy jsem tady nebyl, ale najednou to prostě vím.

Před očima se mi promítá celý můj krátký život. Vzpomínky z dětství nahrazují problémy ve škole. Přes přijetí do mé současné práce se mi myšlenky dostaly až k současnosti.

Hlas už nemluví, pláče. Došlo mu, co se mnou udělal. Teď se mu směji já. Dlouho.

Dívám se dolů. Nemám strach. Není to trest, je to vysvobození. Nebudou žádné problémy, žádní neschopní psychologové, nebudou ani žádné hlasy.

Prudce se odrazím. Ten stařec měl asi pravdu, jsem anděl. Vždyť jsem se dokázal vymanit ze společenského systému. Nechtěl jsem být ovce ve stádu. Nechtěl jsem se smát a brečet jako ostatní. Chtěl jsem to dělat po svém. A dokázal jsem to.

Letěl jsem dlouho. Myslím, že jsem dopadl na něčí balkon. Musí to být strašný pohled, najít na balkoně mrtvolu. Nechtěl jsem nikoho vystrašit, ale místo dopadu jsem si bohužel vybrat nemohl.

Našli mě až ráno...


5 názorů

DavidPetrik
05. 06. 2012
Dát tip
StvN a Janina podali podrobnejsi analyzu. Pridam svou malou trosku do mlyna: text me odrazoval uz od zacatku jakousi nezaostrenosti a predevsim naivitou. Podobne smysleni, jakeho se doupusti vypravec, by clovek cekal od velmi mladeho, nevyzraleho cloveka a proto mi nezapada do veku hlavniho hrdiny. Vice nemohu rici. Omlouvam se, ale povidku jsem nedokazal docist do konce.

Janina6
04. 06. 2012
Dát tip
Začátek se mi zdál dost neobratně napsaný, ale přece jen jsi vzbudil zvědavost, „co se z toho vyvine“. Rozhovor s psychiatrem mě trochu zmátl – nerozumím připomínce, že tu úvodní scénku „viděl sám“. Představa, že to takhle bylo naplánované, aby tam už psychiatr seděl, když se on bude snažit konverzovat s dívkou, mi připadne absurdní. Koneckonců z takového pozorování nemohl o nějakém hrdinově vnitřním hlasu poznat vůbec nic. „Zázračně probuzený“ dědeček v nemocnici do příběhu zase na chvíli dodal něco tajemného, zajímavého. Čtenář očekává, že hrdina možná začne hledat tu vnučku, nebo se nějak projeví to, co tvrdil děda, že je „anděl“ – třeba že dokáže něco nadpřirozeného. Nakonec ale opět zklamání – celá ta scénka z nemocnice jako by byla úplně samoúčelná, na další děj nemá žádný vliv. Závěr tomu nasadil pomyslnou korunu – scéna se skákáním z mostu je tuctová, k tomu to „vysvětlení“, že anděl je vlastně proto, že se „dokázal vymanit ze společenského systému“ – a to jako najednou proč? Po celou dobu není nikde jediný náznak, že by byl se svým stylem života nebo snad dokonce společenským systémem nespokojený – podle toho, jak jsi o něm psal, ho pouze trápil ten vnitřní hlas. (Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby řekněme takový „hlas“, který se je snaží řídit, měli všichni... ale to už vymýšlím něco, co v textu není.) Takže mně prostě schází v téhle povídce logika. Jako bys některé části napsal a neměl promyšlené jejich souvislosti s celkem. Po slohové a jazykové stránce by se dalo taky hodně zlepšovat, ale myslím, že na tom se dá zapracovat vždycky, mnohem důležitější je, aby text kompozičně držel pohromadě.

StvN
03. 06. 2012
Dát tip
Neprijde mi to povedene. Zapracovani toho hlasu pusobi rusive. Chtelo by to zlepsit nacasovani a take lepe promyslet to, co ten hlas rika. Takhle do sebe ty reality nezapadaji, je to jako prepinani mezi programy. Celkem vzato sklouzavas k takove spis filmove zkratce, cimz padem je text deravy, nevyrceny a ctenar jako ja se citi zmaten a vlastne i ochuzen o cteni. Vetsinou autorum radim ubrat na popisnosti a pridat dialogy. Tady bych to videl naopak. Samotny dialog bez popisu pusobi plytce. Ctenar nema moc sanci jak se vzit do situace, nepracujes z atmosferou atd. Je to ukecane, pritom nudne, jakoby zahledene do sebe. Urcite by nevadilo text proskrtat a doplnit o obycejne vypraveci pasaze.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru