Spejbl trempem

H: (Stojí na stoličce u skříně a vytahuje z ní krabici.)
S: Hurvajs, dávej trochu pozor. Tady v té skříni se už dlouho neuklízelo.
H: To pozoruju. Ten prach je tady nejmíň stoletý.
S: Nepřeháněj, ta skříň je stará nanejvýš dvacet let.
H: Hepčí. (Kýchne a upustí krabici na zem. S rachotem se z ní vysypou věci.)
S: No tak, Hurvajs, neříkal sem ti, abys dával pozor. Podívej, cos to tady rozsypal.
H: Jé, taťuldo, co to schováváš za krámy?
S: Jaký krámy? To jsou vzpomínky mého mládí.
H: Takže podle tebe jsem tady po zemi rozsypal vzpomínky tvého mládí?
S: No tak nějak. Teď mi hlavně pomoz s tím sbíráním, ať to dáme zpátky do krabice.
H: A taťuldo, na co je tady ten špalek? (Drží seřízlé kolečko dřeva, ze spodní strany je vypálen obrázek)
S: Špalek? To je památeční medaile.
H: Jak památeční?
S: Památeční. Jenomže to držíš obráceně, takhle se na to musíš dívat. (otočí kus dřeva) No čti: Spejblovi v upomínku kamarádi z osady Yucatan.
H: Y-u-catan. (čte jak psáno)
S: Ale žádný y-u-catan. Čti, jak slyšíš: Jukatán. Co slyšíš?
H: Jukatán.
S: No tak vidíš.
H: Co to je?
S: No to bejvala slavná trempská osada.
H: Jé, taťuldo, tys byl trempem?
S: No jéje, Hurvajs.
H: Žes o tom nikdy nepovídal?
S: No to víš, bylo to dávno, a já si na to už tak často nevzpomenu.
H: Tomu se říká skleróza.
S: Houby skleróza. Prostě nebyl jaksi důvod si ty vzpomínky z mládí... oprášit, že jo.
H: To jsem pozoroval, že už jsi je hodně dlouho neoprašoval. Až jsem z toho začal kýchat.
S: Ale zase to bereš moc do slova. Prostě nebyl čas si na ty vzpomínky z mládí...
H: Vzít prachovku.
S: Ne, si vzpomenout.
H: Takže, vlastně je to štěstí, že jsem rozsypal tu krabici s tvejma vzpomínkama, ne? Jinak by sis už v životě nevzpomněl, žes byl trempem.
S: No, když to chceš brát takhle.
H: My jsme chtěli jet s Honzou Kvasničkou taky na tremp.
S: Na tremp? Ještě to tak. Abys mi rost jak dříví v lese. To tě nesmí ani napadnout. Na to máš dost času.
H: Neboj, tati, on stejně říkal, že pojede radši s bráchou na punkovej fesťák.
S: Cože? Punkovej feťák?
H: Žádněj feťák, ale fesťák. Tatí, můžu jet s nima?
S: To mi zní nějak podezřele.
H: No, hudební festival zkrátka, co maj pankáči.
S: Pankáči? Počkej nejsou to takový ty, jak nosej na hlavě, to... Jak se to řekne? Jak jim to tam trčí? Trvalá nebo tak nějak.
H: Číro.
S: No jo, to jsou oni.
H: Neboli kohout.
S: Tak, Hurvajs, pamatuj si, jestli mi přijdeš domů na hlavě...
H: No dovol, copak chodím na hlavě?
S: Nech mě domluvit. Jestli mi přijdeš domů na hlavě s tím kšírem,...
H: Čírem neboli kohoutem.
S: ...s kouhoutem nebo se slepicí, tak tě vlastnoručně ostříhám do hola.
H: Přece bys ze mě neudělal skinheada?
S: Půjdeš do hola a basta!
H: Ale, taťuldo, dyť já eště ani žádný číro na hlavě nemám.
S: To máš taky jediný štěstí. Jinak bych se neznal.
H: Ale jako holohlavej bych ti zase byl víc podobnej. To je pravda. Ty bys pankáč bejt nemoh.
S: No, to by tak hrálo. Za nás se takovýhle hlouposti nenosily.
H: A co se za vás nosilo?
S: My jsme si nepotřebovali dělat na hlavě nějaký tentononc, že jo. Já jsem chodil vždycky slušně učesanej.
H: Chýché, taťuldo a tady na tý fotce, to jsi ty?
S: No ano, to je tvůj starý otec ve své junácké mladosti.
H: A co to máš na hlavě?
S: No to byl takový účes, tehdy.
H: Vypadá to jako chrobák.
S: Ále chrobák, tomu se říkalo potápka, no.
H: Suše konstatuji, že jsi chodil na hlavě s potápkou a mě zabraňuješ nositi kohouta.
S: Ty abys zas něco nekonstatoval.
H: A taťuldo, to jste nosili na tremp, tento elegantní účes?
S: Ale, co tě nemá, to se nosilo na tancování. Na tremp jsme si vzali nějakej ten klobouk, že jo, a zelenou košili.
H: A co se ještě za vás nosilo?
S: Jestli myslíš na tremp, tak nějaký maskáče, na zádech usárna, na nohou kanady a tak.
H: A proč jste nosili maskáče?
S: No abysme byli v přírodě maskovaný, aby nás nikdo nenašel.
H: A kdo vás hledal?
S: Ale nikdo.
H: Tak proč, aby vás nenašel?
S: Aby nás nenašel někdo třeba náhodou.
H: A kdo?
S: Třeba hajnej, že jo.
H: Jé, tati, povídej mi o trempingu.
S: Dyť povídám. Jó, tremping, Hurvajs, to byla moje láska. Všude dokola les, v údolí se vinula Sázava stříbropěnná. Taková krása. Když já si vzpomenu, jak jsme takhle šli po pražcích, slunce nad hlavou, kolem okolo skály. A ten klid vůkol, jen kanady vrzaly do ticha. A najednou se ti, Hurvajs, ozval příšernej rachot.
H: Řítila se na vás skála?
S: Ale ne. Z tunelu se na nás řítil vlak. Tos měl vidět ten fofr. Bidlo skočil na jednu stranu, Medvěd na druhou, no a já jsem běžel před lokomotivou až do nejbližší stanice.
H: A proč jsi, taťuldo, taky neuskočil?
S: Proč, proč? No protože tam byl takovej železniční most, že jo.
H: Tomu nerozumím.
S: No prostě jsem vběh leknutím na železniční most.
H: No a?
S: No a ta lokomotiva tam jela za mnou. To už pak nebylo kam uskočit.
H: Už to začínám chápat. A nevedly tam náhodou koleje?
S: Když to je železniční most, tak tam povede asi dálnice, ne?
H: To ses teda musel proběhnout.
S: To bych prosil. Já jsem pádil před tou supící lokomotivou jako... jako...
H: Jak to supící?
S: To se tak říká, jako že jela rychle. Supěl jsem před tou supící lokomotivou...
H: Supící taťulda před supící lokomotivou. To bych teda chtěl vidět.
S: Zkrátka jsem před ní supěl jako...
H: Jako sup.
S: Ale sup přece nesupí. Supí lokomotiva.
H: Nebo taťulda.
S: No. Zkrátka já jsem pádil před lokomotivou jako mustang. To ti byl památeční výkon. Však jsem taky za to získal první trempskou přezdívku.
H: Ty jsi získal trempskou přezdívku?
S: No, ano, však jsem byl na ni náležitě hrdý.
H: A jak ti říkali? Mustang?
S: Ne, Zajíc.
H: Takže si pádil jako zajíc?
S: No to taky jako zajíc, ale hlavně...
H: Hlavně jako mustang. A, taťuldo, to jste spali pod stanem nebo pod širákem?
S: No ovšemže pod širákem. Tos měl vidět. Na nebi hvězdičky, táborák zvolna zhasínal, rosa už padla. Já jsem se díval na nebe... Celou noc jsem oka nezamhouřil.
H: To tě ten pohled na hvězdy tak uchvátily?
S: Ne. Taková mi byla zima. Celou noc jsem klepal kosu, když to chceš slyšet jaksi po trempsku. Taky mi pak Bidlo říkal, že mám spacák typu Kapesník.
H: Jakto Kapesník?
S: No, vysmrkat a zahodit. On byl trochu tenčí, to je pravda. V noci skrz něj prosvítaly hvězdy. Zkrátka když jsem strčil hlavu do spacáku, tak jsem si připadal jak v planetáriu.
H: A co jsi s tím spacákem dělal?
S: No druhej den jsem si leh blíž k ohni, aby mi nebyla taková zima.
H: A bylo ti teplejc?
S: No teplejc? Bylo mi teplejc. Ale mělo to zase jiný nevýhody.
H: Jaký?
S: No jednak mi zbyla do rána jen půlka spacáku a jednak mě odvezli do nemocnice s popáleninama druhýho stupně.
H: To je teda pěkný. Tak tobě chytil v noci spacák.
S: No, však se o tom dlouho vypravovalo. A taky jsem získal druhou trempskou přezdívku.
H: Jakou?
S: Hus.
H: Tak koukám, taťuldo, že ten tremp, že to vlastně žádná romantika nebyla.
S: Ale co to povídáš? Nebyla? Tos měl vidět ty táboráky. My všichni připravený ešusy, na vohni se hřála konzerva, vepřový ve vlastní šťávě. Všem se nám sbíhaly sliny. To mohla bejt tenkrát bašta.
H: Jak to mohla bejt?
S: No kdybych neházel tím nožem.
H: Ty jsi házel nožem?
S: No prostě jsem chtěl kamarádům ukázat, jak se ten nůž zabodne do stromu.
H: A zabodl se ten nůž?
S: No zabodl. Jenže ne do stromu.
H: Jak to?
S: Ty máš pořád otázek. No prostě jsem se netrefil. Hodil jsem ho vedle do křoví.
H: Tos měl tedy mušku.
S: Hurvajs, co sem pleteš rybaření, když mluvíme o trempu.
H: A ten nůž se zabodl do křoví?
S: Ne. V tom křoví spal divočák. Ten nůž se mu zabod do kožichu.
H: Opravdovej divokej kanec? Tomu říkám trefa! Takže jsi vlastně ulovil kance?
S: Ale neulovil. On se zved a vyřítil se z toho křoví na nás.
H: A co jste dělali?
S: Jen tak tak jsme vyvázli se zdravou koží. Naštěstí se lekl ohně a utek do lesa. Akorát ten nůž vodnes s sebou.
H: To musel bejt bájo zážitek.
S: To taky byl zážitek. Taky jsem díky němu získal třetí trempskou přezdívku.
H: Jakou tentokrát?
S: Bivoj.
H: S tím rozdílem, že Bivoj dones kance na Vyšehrad, zatímco tobě kanec odnes nůž do lesa.
S: Záleží na tom tolik. Prostě jsem se utkal s kancem a basta. (na chvilku se odmlčí) No a na tom noži jsme měli votvírák na konzervy.
H: Jo, aha, na to vepřový ve vlastní šťávě. Možná kdybys líp mířil tak jste místo vepřovýho z konzervy mohli mít kančí pečínku. A co jste dělali bez votvíráku?
S: Hurvajs, tos měl vidět. My jsme si věděli hned rady. Medvěd povídá: To nevadí. To dáme na oheň a až se to ohřeje, tak ta konzerva bouchne a bude otevřená.
H: A bouchla?
S: No bouchla. To ti byla hrozná řacha. Všechny stromy v okolí byly vohozený tou vepřovou šťávou. Ještě teď v tom kraji lišky žerou listí, který chutná po vepřovým. No akorát z tý konzervy toho moc nezbylo. Trošku vomastku jsme měli ve vlasech a to bylo všechno. Tak jsme snědli suchej chleba a šli jsme spát.
H: To je pěkný, to jste teda byli kuchaři. Taťuldo, koukám, že ta trempská strava není zrovna moc výživná.
S: Trempská strava? Že není výživná? Tos měl vidět ty jídla, takový nemaj ani v Intercontinentálu. Špagety v čaji vařené. Chléb posypaný polévkou z pytlíku. (varianta: Chléb s indulónou.) Lečo z konzervy s ovesnou kaší...
H: Lečo s ovesnou kaší, říkáš? Fuj, to muselo bejt ale hnusný.
S: No jen nad tím neohrnuj nos, Hurvajs. Pamatuj si, co říkal Jarda Pavlíčků.
H: Jakej Jarda Pavlíčků?
S: No, z osady Aljaška. Ten, co měl přezdívku Yetti.
H: A co říkal Yetti Pavlíčků?
S: No, že mít chuť na konkrétní jídlo je vrcholem změkčilosti. Jó, Hurvajs, tremping je pro drsné muže.
H: A proč mi někdy takovou pochutinu neuvaříš, abych byl taky drsný muž?
S: No proč? Protože se to nedá jíst.
H: Ale vy jste to snědli?
S: Co tě nemá. Každej jsme vyhodili svojí porci pod strom. Akorát Medvěd, všechna čest, tu svojí dojed. Tak ji tam pak hodil o hodinu pozdějc.
H: Poblil se.
S: Poblil se? Nemůžeš to říct slušně? Řeknu třeba hodil šavli nebo tak něco.
H: Zkrátka vrhl.
S: Ano.
H: A, taťuldo, hrál si taky na kytaru?
S: No, jéje.
H: A co jsi hrál nejraději.
S: Letí šíp savanou.
H: Tak tuhle písničku neznám. Zahraj mi jí.
S: To bylo moje sólo číslo. Vždycky, když jsme přijeli někam na osadu, tak všichni říkali: Á je tady Spejbl.
H: Snad Zajíc Hus Bivoj, ne?
S: No tak. (tónem "nech si to") Je tady Bivoj teda Spejbl, to zas bude Letí šíp savanou.
H: Jé tati, zahraj mi to.
S: Tak počkej, dones mi kytaru.
H: Tady jí máš.
S: Jen jestli je naladěná? (Přejede struny, které jsou rozladěné.) No jakž takž. Tak poslouchej. (Zvuk: Jedna z hlubších strun se chytí prstem na prvním pražci, brkne se na ní a pak se prstem přejede směrem na horu.)
H: A dál?
S: To je celý.
H: No dovol, taťuldo, tomu říkáš, že jsi hrál na kytaru?
S: No a nehrál snad?
H: Tak to já umím taky hrát. (Veme kytaru a začne bušit do její ozvučné desky.)
S: Necháš to! (H. buší) Necháš to! (Podruhé ho překřičí a H. přestane.) Dyť to zničíš.
H: To byla skladba "Bůvol pádí prérií".
S: Hurvajs, co říkáš, abychom si tak v létě spolu vyrazili na tremp?
H: Teda, tati, to by bylo bájo.
S: (zpívá z kytarou - píseň od Olympiku) Když jsem bejval tremp, šel jsem po stezkách.
H: (opakuje zpěv, který vyzní do ztracena) Když jsem bejval tremp, šel jsem po stezkách.