Škola mě naučila vše: lhát i falšovat

Nikdy jsem neměla ráda školu. Seděla jsem v lavici a snila o světě tam venku. Nezajímalo mě, kdy se narodil Karel IV, kdy umřel Jiří Wolker ani co řekl Sokrates, natožpak matematické vzorečky, dle mého v životě nepoužitelné. Chtěla jsem vědět, jak se rodí děti, jak si založit účet v bance, jak si vybrat správné zaměstnání, jaké přípravky se používají na umývání podlah. Chtěla jsem, aby mě škola naučila žít, ne vědět - nebo spíš tvářit se, že vím. Nikdy jsem nepochopila, a nechápu dosud, proč se člověk musí nazpaměť učit věci, které ho nezajímají a o nichž ví, že je ve svém praktickém životě nepoužije. Natož aby si je všechny pamatoval! Přemýšlela jsem nad tím, proč se mám trápit s výpočty, když existují kalkulačky, proč psát spávně měkké a tvrdé Y/I, když tomu stejně všichni rozumějí, proč se učit letopočty, když je všechno v knihách nebo na internetu, proč rozebírat obrazy, které se mi nelíbí. A aby toho nebylo málo, existují i domácí úkoly. Chtěla jsem běhat venku a objevovat svět, poznat nové lidi a navázat nové vztahy, a místo toho jsem seděla doma a učila se, jak bylo vynalezeno auto. Jak ho použít jsem se ale už nenaučila.

Uplynulo pár let a já jsem zjistila, jak strašně jsem se mýlila. Škola mě totiž naučila všemu, co budu v praktickém životě potřebovat: lhát, vymýšlet si, vymlouvat se, zapírat, podvádětí, falšovat podpisy, usnout při nadměrném hluku. A to je přece právě to, co dnešní člověk v České republice potřebuje, aby se někým stal. Přinejmenším ve vrcholné politice, nebo snad ne?