Tři roky, Eriku

Tři roky, Eriku

První část

To není možné. To se nestalo. Probuď se! Takové věci se dějí jenom ve filmech, tohle se přece nemohlo stát! Notak, vzbuď se!

            Za chvíli otevřu oči a probudím se ve své posteli. Ve své posteli s velkými, měkkými peřinami, které maminka dává před spaním provětrat ven na dvůr, aby byly voňavé, studené a líp se v nich usínalo – tak jak to mám rád. Probudím se ve své posteli, vedle budu mít sklenici s vodou a celou ji naráz vypiji, abych zahnal tuhle noční můru. Tuhlu ošklivou noční můru! Ano, přesně tak to bude. Možná si ten sen ani nebudu pamatovat. Probudím se jen spocený a vylekaný a řeknu si - byla to jen noční můra, všechno je v pořádku. Kež by to tak bylo. Bože, prosím, ať to tak je!

            Malý Erik měl den jako každý jiný. Měl zrovna prázdniny a tak nemusel chodit do školy. Jak on prázdniny miloval! Né kvůli tomu, že by školu nenáviděl, tak to není. Do školy chodil rád. Měl hodnou paní učitelku, která ho měla ráda. Paní Černou. Erikovi to ve škole šlo a s učením měl problémy jenom zřídka. Proto si ho asi oblíbila a on ji za to miloval. Alespoň myslel že ji miluje. Ještě moc nevěděl co to slovo znamená, ale byl to takový hezký pocit, jako když ho maminka obejme, než jde spát a dá mu pusu. V tu chvíli je šťastný. Prostě šťastný.

            Ve škole měl samozřejmě také plno kamarádů. Ale těmi nejlepšími byli Albert a Filip. Spolu tvořili sehranou trojku a nikdy se spolu nenudily. Zažili spolu tolik dobrodružství, mají spoustu skvělých historek, byla to taková ta parta kluků, ke které všichni ostatní vzhlíží. Ostatní kluci se mezi ně často snažili dostat a být jako oni. Erik, Albert a Filip je brali mezi sebe, to jo, ale oni tři byli prostě nejlepší kámoši

Nedá se ovšem říci, že by to byli nějací andílci. Často zlobili lidi ve městě, vyváděli různé prkotiny, házeli kameny do oken, sem tam si zapálili cigaretu a hráli si na dospěláky. I tak to byli ale normální kluci, vyrůstající v malém městě, kde bylo takových partiček mraky.

            Právě toho dne, kdy se to Erikovi všechno přihodilo, byl doma se svým bratrem. Jeho bratr se jmenuje Adam. Dnes ho musel hlídat, jelikož rodiče odjeli do města na nákup. Obchod, kam zrovna jeli, nebyl moc daleko. Asi půl hodiny cesty, stále po té samé silnici. Erik tu cestu ale nesnášel, proto přemluvil rodiče, aby dnes mohl zůstat se svým bratrem doma. Plánoval, že budou hrát hry, jako to dělávali často a celkem se na to i těšil.

            Nakonec na to maminka přistoupila. Toto rozhodnutí ovšem vedlo k obvyklému kázání - na co si mají dát pozor, který soused je případně doma a podobné řeči, které Erik nesnášel. Pokaždé to bylo to samé. Celou tu řeč znal již nazpaměť.

,,Aby tě ani nenapadlo nechat ho chvíli o samotě! Víš, že je ještě malý a může se přihodit cokoliv! Cokoliv Eriku, rozumíš? Máš obrovskou zodpovědnost, tak se podle toho také chovej!‘‘ Pokaždé to samé. Ta slova mu hrála v hlavě jako básnička.

Proč by to také dělal? Neviděl důvod, proč by se od něj měl oddálit a nechat ho napospas nebezpečnému okolí. I pouhá myšlenka, že by se mu něco mohlo stát, mu připadala nepravděpodobná, téměř nemožná! Takové věci se jemu nemůžou stát. Nedokázal si to představit.

Rodiče konečně odjeli.

,,Tak co budeme dělat?‘‘ Ptal se bratra malý Adam. Adamovi bylo šest. Když tak na něj Erik koukal, připadal mu už přeci dost velký. Neví, proč kolem toho hlídání dělá maminka takový blázinec. V šesti letech byl Erik už samostatný, aspoň si to teď myslel.

,,Venku je hezky, co takhle jít do bazénu? Přinesu pistole a můžem dát vodní bitvu, tak jako vždycky, co říkáš?‘‘ S úsměvem se podíval na Adama. Věděl, že se mu to zalíbí. Byl ještě víc rád, když ho viděl skákat radostí. Měl ho moc rád. Byl to jeho mladší bráška, o kterého se staral, mladší bráška, který k němu vzhlíží, který chce být jako on. A on se mu snažil jít příkladem.

            Kdyby mu ale někdo řekl, co se přihodí o pár minut později, nevěřil by mu. Všechno se seběhlo tak rychle a on tomu nemohl uvěřit. Kdyby se na začátku rozhodl jinak, kdyby bratra neposlal k vodě a on nešel pro pistole, kdyby poslechl maminku a ani na okamžik z něj nespustil oči – nic by se nestalo. Vše by bylo tak, jak to má být.

            Erik šel pomalu nahoru po schodech. Šel pro vodní pistole, které dostal k letošním Vánocům od rodičů a teď v létě je konečně mohl pořádně využít. A taky že to dělal. Skoro neustále měl některou z nich u sebe.

            Pomalu vešel do svého pokoje. Posadil se na postel a naklonil se pod ni. Tam si je schovával. Ne, že by se bál, že mu je někdo vezme. Dával si je tam proto, že je měl vždy na blízku, když šel spát. Někdy si je vzal i sebou pod peřinu.

            Když vytáhl pistole a položil je na postel, ucítil najednou malou vybouleninu na své matraci. Sáhl pod ni. Vytáhl krabičku. Věděl, že tam byla. Moc dobře to věděl. Byla to krabička cigaret. Byla už dost zmačkaná, i tak ale na ní stále stál čitelný nápis Lucky Strike. Ladně ji jednou rukou otevřel. Připadal si tak nějak dospěle, když ji držel v ruce. Nahlédl dovnitř. Bylo jich tam posledních pět. S klukama si občas pokouřili a vždycky si střihali, kdo si je ten den večer vezme domů. Tentokrát to padlo na něj.

            Krabičku vrátil pod postel, sebral pistole a natěšeně vyšel z pokoje. Seběhl po schodech. ,,Adame, ještě skočím pro pití, hned jsem tam!‘‘ Doběhl do kuchyně a vytáhl z poličky dvě sklenice. Položil je na stůl a přešel k lednici. Jedním tahem ji otevřel a vytáhl jablečný mošt. Ten měl nejradši. Tenhle byl kupovaný, také dobrý, ale těšil se, až rodiče po prázdninách přivezou zase ten čerstvý, jako každý rok.

            Popadl obě sklenice a rychlým krokem se vydal k zadnímu vchodu, za kterým je hned bazén. Otevřel dveře, s úsměvem vyběhl ven k bazénu, ovšem najednou mu ztuhla krev v žilách. Ihned se zastavil. Ani nevěděl proč. Takhle se ale ještě nikdy nevylekal. Erik stál mlčky na kraji bazénu a hleděl na vodu. Na hladině, obličejem ke dnu, ležel Adam. Pohupoval se na ní, ovšem sám byl naprosto nehybný.

            Erik vykřikl. To byla první věc, na kterou se po pár vteřinách šoku zmohl. Poté zahodil sklenice a lahev s moštem na zem. Sklenice se roztříštili a kousky skla se rozlétly všude kolem. Adamův bratr se rozeběhl a skočil za ním do vody. To on už ale nevnímal.            ,,Adame! Adame! Proboha, to přece není pravda!‘‘ Nemohl tomu uvěřit. Jak by se to mohlo stát?

Vytáhl Adama na kraj bazénu, a klekl si vedle něj. Adam, oči otevřené, hleděl do prázdnoty a ani se nehnul. Nejevil žádné známky života. Byl mrtvý. Nic mu nepomůže.

To není možné. To se nestalo. Probuď se! Takové věci se dějí jenom ve filmech, tohle se přece nemohlo stát! Notak, vzbuď se!

Ať dělal, co mohl, jeho malému bratrovi již nebylo pomoci. Jeho tělo bezvládně leželo na zemi, Erik plakal, křičel, slzy mu tekly po tvářích a on nevěděl co dělat. Nevěděl co řekne rodičům. Rodiče půjdou určitě do vězení. A on taky. Maminka bude plakat, tatínek taky. Budou zklamáni. On je zklamal. Nedodržel slib, který jim dal – že na bratra dohlédne.

Rozbrečel se ještě víc. Byl naprosto bezradný. To je přeci konec, co má dělat!

Byla pomalu tma. Rodiče tu budou každou chvíli.

Aniž by věděl co dělá, vyběhl nahoru pro krabičku cigaret a rozeběhl se zadním vchodem zahrady do lesa. Běžel po lesní cestě. Utíkal a plakal. Nevěděl co dělá. Prostě běžel...

Druhá část

            Jsou některé věci, které nepochopíme. Které nemůžeme chápat. Něco je nad námi, něco co nás sleduje - něco víc. Někdo tomu říká bůh, jiný v tom vidí jen nějakou energii. Je to něco nadlidského, něco krásného i hrozného. Je to smysl, je to odpověď.

Je to tajemství.

Jedno vím ale jistě. Mám z toho strach, jen na to pomyslím. Něco je i tam dole. Pod námi. A já to viděl ...

Utíkal lesní cestou a nechtěl se zastavit. Představoval si, jak tomu celému nedorozumění uteče a všechno bude zase v pořádku. Všechno bude jako dřív.

Stále tomu nemohl uvěřit. Myslel si, že to je jen nějaký omyl. Špatný sen, ze kterého se nemůže probudit. Ale nebylo to tak. Opravdu se to stalo.

Opět viděl Adamovu tvář. Tu němou tvář, která koukala do prázdnoty. Už nikdy se neusměje, jako když si šli hrát. Už nikdy nepromluví. Je konec. Teprve teď si uvědomil, jak je život vrtkavý. Opravdu se může stát cokoliv, tak jak mu to dneska říkala maminka

Ach maminka. Za chvíli přijede s tatínkem domů a uvidí Adámka ležet na kraji bazénu. Začne plakat a křičet. Já tam nebudu. Bude jim jasné, že jsem to způsobil já. Že jsem ji neuposlechl a zklamal jsem ji.

Né ale tak, když si třeba neustelu postel, i když mi to neustále říká. Zklamal jsem ji jiným způsobem. Mnohem, mnohem horším způsobem. Je něco horšího než zklamání? Může mě za to nenávidět? Třeba se mnou už nikdy nepromluví. Už nikdy se na mě nepodívá, neobejme mě, neusměje se na mě. Neucítím tu její lásku, třeba mě přestane milovat. Ach maminko, jak moc mě to mrzí!

Šel dále po lesní cestě. Byla už skoro naprostá tma. Stále brečel a nemohl přestat. Posadil se na kámen u cesty a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Nevěděl, proč si je vzal z pokoje, než utekl. Věděl ale, že ho to uklidní. Že alespoň na pár sekund tu bude jenom on a ta cigareta. Bude svítit v okolní tmě jako světluška.

Vložil si ji do úst a zapáli. Potáhl z ní a zavřel oči. Vše bylo tak zvláštní. Jedna velká noční můra. Pomalu vydechl a otevřel oči. Kouř začal stoupat nahoru, ovšem za malý okamžik už ho neviděl. Na chvíli se uklidnil. Byla opravdu tma. A on tu seděl, nevěděl co si počne.

Mohl bych utéct. Jít pryč, někam daleko a už se nikdy nevrátit. Byl opravdu ztracen. Nikdy v životě se mu nic tak hrozného nepřihodilo. Bylo to něco nového a bylo to strašné. Znovu začal plakat.

Chvíli tam seděl a pokuřoval svou cigaretu. Najednou ho ale divně zamrazilo. Kolem byla naprostá tma a on měl tušení, že tu není sám. Ani si neuvědomil, že mívá strach ze tmy. Ta úzkost, po tom co se stalo, jeho bázeň ze tmy naprosto utlumila. Ale nebyl tu sám.

Slyšel kroky. Pomalu se blížily k němu. Někdo tam byl. Šel pomalu, jistě, i když byl v naprosté tmě. Pomalu se přibližoval a byl již několik kroků od Erika.

Ten nevěděl co dělat. Bál se. Už ale bylo pozdě na to se zvednout a utéct. Ani netušil, jestli ho dotyčná osoba vidí. Tiše si odkašlal, aby na sebe upozornil. Kroky šli ale stejným tempem dál. Přibližovali se – byly na dosah.

Najednou se ten někdo, když byl asi metr od něj, zastavil.  Erik viděl jeho obrys. Větší postava, měla na sobě kabát a díky dlouhým vlasům, které měla na hlavě, chvíli usuzoval, že to bude žena. Hned nato ale promluvil mužský hlas.

,,Nemáš cigaretu chlapče?‘‘

***

            Erik nevěděl co říct. Chvíli mlčel, ale pak ze sebe vykoktal: ,,A-a-ano pane, chcete jednu?‘‘ ,,Proč bych se jinak ptal mladíku?‘‘ Erik nic neřekl a vytáhl jednu cigaretu z krabičky. Nejistě ji podal pánovi před sebou a hned poté ucukl rukou. ,,Mě se nemusíš bát. Děkuji.‘‘

            Chvíli bylo ticho. Muž, který se ještě nepředstavil, vytáhl z kabátu zapalovač a zapálil si cigaretu. Jak může mít kabát? Pomyslel si Erik. Je léto, navíc zrovna dnes je opravdu teplo.

            ,,Na tom jak se jmenuji nezáleží. Ale zajímalo by mě, co takový kluk jako ty dělá takhle pozdě v noci v lese? Neměl bys být doma se svou rodinou?‘‘ Erik si opět vzpoměl, co se dnes přihodilo. Rodiče jsou již určitě doma.

            ,,J-j-jen jsem se šel projít.‘‘ odpověděl. Ani na chvíli ho nenapadlo, že by mu pověděl, co se dnes přihodilo. Neřekl by to nikomu, snad ani kdyby tu byli Albert s Filipem.

            ,,Když myslíš.‘‘ odpověděl muž. Pomalu natáhl z cigarety. V tu chvíli, když se popel na konci cigarety rozsvítil, zahlédl Erik letmo jeho tvář. Vypadal obyčejně. Dokonce i celkem mile, na první pohled. I tak jím ale projel zvláštní pocit, když se jejich oči střetly.

            ,,Podívej chlapče. Nebudu to protahovat. Neobjevil jsem se tu jen tak bez nějakého důvodu a to že jsem na tebe narazil, nebylo rozhodně pouhou náhodou.‘‘ Erik na něj upřeně hleděl a neměl tušení, kam tím ten muž míří.

            ,,Vím co se ti přihodilo. Vím o tom. Vím o tvém bratrovi.‘‘ Erikovi projel mráz celým tělem. ,,J-j-já nevím o čem to mluvíte p-p-pane.‘‘ Dostal ze sebe vystrašeným hlasem a posunul se na kameni o kus dál.

            ,,Eriku, nemusíš se bát. Já ti nic neudělám. Naopak ti chci pomoci.‘‘ ,,Odkud znáte moje jméno?‘‘ Vyjekl Erik a opravdu už začínal mít trochu nahnáno.

            Z ničeho nic se tu potká s cizím mužem, který ví jak se jmenuje a podle všeho ví, co se mu dnes přihodilo za hrůzu. Měl strach. Nevěděl, kam tohle povede. Seděl jako přikovaný a hleděl na siluetu muže před sebou, pusu dokořán.

            ,,Prostě ho znám Eriku. Znám tě dlouho a ty mě taky. Poslouchej. Chci ti pomoci. Tvého bratra je mi líto. Byla to nešťastná náhoda a nikdo ti to nedává za vinu.‘‘ Erik začal znovu plakat. Opravdu se bál, vůbec nevěděl, jak to všechno ten muž ví.

            Posadil se vedle něj a naposledy potáhl z cigarety. Poté ji zahodil pod nohy a zašlápl podpadkem své boty. Erik si toho nevšiml a začal si otírat slzy.

            ,,Já mám strach, nic o vás nevím, jak vám mám věřit?‘‘ Zeptal se a zvedl hlavu. Náhle zaregistroval, že muž sedí vedle něj. Vylekaně vyskočil na nohy a udělal dva kroky do zadu.

            ,,Eriku neboj se. Musíš mi věřit. Chci ti pomoct. Chceš, aby všechno bylo jako dřív? Chceš, aby to bylo zase v pořádku?‘‘ měl upřímný hlas. Zněl přesvědčivě a Erika zaujala jeho slova o tom, jak všechno bude zase v pořádku.

            I tak ale hluboko v sobě cítil strach. Cítil, že něco není v pořádku. Přesto naslouchal dál.

            ,,Mám pro tebe návrh. Nabídku. Ale prvně mi odpověz. Chceš aby vše bylo jako dřív? Seš schopen za to něco obětovat?‘‘ Erik ani chvíli neváhal. Chtěl to vše napravit. I kdyby měl obětovat cokoliv. ,,Ano!‘‘ vykřikl a znovu začal vzlykat.

            Muž natáhl proti Erikovi svou ruku, dlaní vzhůru, prsty natažené.

,,Nebreč. Chci ti jen pomoci. Pomůžu ti vrátit vše tak, aby to bylo jako dřív. Musíš ale něco obětovat. Něco velkého‘‘

,,Cokoliv pane, prosím, pomozte mi‘‘

Možná se to Erikovi jen zdálo, ale jakoby na tváři muže na okamžik zahlédl úšklebek. Ošklivý úsklebek, ze kterého šel strach.

Ani nevěděl co dělá, ale položil svou ruku na jeho.

,,Dobrá tedy.‘‘

Erik ucítil škubnutí v ruce. Projel jím zvláštní pocit. Nic takového nikdy necítil. Nebolelo to. Nebylo to ale ani příjemné.

Na chvíli ho znovu napadla myšlenka, že všechno je to jenom hloupý sen. Celý dnešek je jen jeden velký sen. Přál si aby to tak bylo. Ale nyní už v něm svítila špetka naděje. Vždyť mu slíbil, že všechno bude jako dřív. A on tomu věřil. Byl schopen obětovat cokoliv. Cokoliv!

V tu chvíli uviděl bílé světlo. Všude kolem něj bylo bílo a on padal. Padal dolů. Ozval se hlas. Všude kolem něj byl slyšet. Byl to jeho hlas. Hlas toho muže. Zněl ale trochu jinak. Už nebyl tak důvěrný. Když ho slyšel, znovu si vzpoměl na ten jeho úšklebek.

,,Vše bude jako dřív. Slíbil jsem to. Ty jsi naoplátku něco obětoval. Znovu se ale sejdeme. Znovu. Znovu a napořád. Já sliby plním. Bude to jako dřív. Ale pouze tři roky. Máš tři roky. Pak se zase setkáme. Znovu a napořád. Napořád Eriku.‘‘

Třetí část

Stál před domem. Uvnitř se svítilo. Nevěděl, kde se tu vzal. Věděl ale, že se mu to nezdálo. Tentokrát to věděl.

Pomalým krokem se vydal ke dveřím domu. Cítil, že to bude v pořádku. Slíbil mu to a on věděl, že to bude v pořádku.

Zastavil se před dveřmi a natáhl se ke zvonku.

Cink!

Po chvíli se dveře otevřeli. Stála tam jeho maminka.

,,Ach maminko!‘‘ zvolal Erik.

,,Kde jsi byl ty rošťáku, měla jsem o tebe strach. Pojď, za chvíli je večeře. Adámek se na tebe už vyptával.‘‘

,,Adámek?‘‘ Usmál se Erik a byl šťastný. Přecijen to byla pravda. Vše je jako dřív.

Rozeběhl se a objal maminku. Pevně ji stiskl a usmíval se. Radostí mu tekly slzy. Rychle si je otřel, aby ho maminka neviděla.

Dal ji pusu na tvář a řekl: ,,Mám te rád mami.‘‘

,,Já tebe přeci taky Eriku.‘‘ řekla maminka trochu udiveně, ale byla ráda. Byla ráda že ho má. Že má dva skvělé syny.

Vše bylo jako dřív.

Znovu ji objal. Cítil, jak mu po tváři opět teče slza. Rukou ji setřel a pohlédl na ni.

V tu chvíli ho zamrazilo. Vzpoměl si, že něco obětoval. Máš tři roky. Znělo mu to v hlavě. Vše je ale jako dřív, pomyslel si a to ho trochu utěšilo.

Rychle z ruky setřel slzu. Byla to červená slza. Kapka krve.