Svatební den

   Konečně nastal den, kdy se měla brát. Neskutečně se těšila, až si se svým drahým řekne ono krásné "ano".

   Místo konání obřadu bylo od začátku zahaleno tajemstvím. Měl ho vybrat její milý a ona v něj vkládala velkou důvěru. Podle toho jak ho znala, odhadovala, že vybral nějaké krásné místo.

   Když konečně dojeli na místo a ženich sundal své nevěstě z očí šátek, nevěřila svým očím. "Školní jídelna? Máme se brát ve školní jídelně?" brečela. S hrůzou zjistila, že místo svých krásných střevíců musí mít na sobě při obřadu obyčejné papuče.

   Nálada se jí ještě zhoršila, když musela spolu s ostatními hosty poslouchat hodinovou bohoslužbu, kterou si místní farář připravil. Jak tak seděla za stolem na židli z jídelny, byla stále víc a víc nešťastná.

   Konečně nastal čas obřadu. Sotva obřad začal, nevěsta si uvědomila, že zapomněla své sestře oznámit, že jí bude za svědka. Věchno se naštěstí brzy vyřešilo a obřad mohl pokračovat. Radost (pokud v této situaci mohla nevěsta vůbec nějakou pociťovat) se opět brzy vytratila, protože jí její sestra, jakožto svědek, nechtěla podepsat svatební listinu. Nevěsta byla v tu ránu s rozumem v koncích, protože její sestra nechtěla ustoupit.

   Po obřadu všichni odjeli na oběd a v jídelně zůstala jen nevěsta se svou sestrou, protože si chtěla nevěsta konečně obout své krásné střevíce, jenomže je nemohla najít.

   Když se nevěsta ocitla konečně sama doma se svým ženichem, čekalo jí další velké zklamání. Ženich si v teplákách sednul k televizi, zapnul si fotbal a otevřel pivo. Když za ním nevěsta s očekáváním přišla, řekl jí jen "Tak co? už můžu jít?" Jeho zmatená žena se ho zeptala "Kam bys chodil?". Muž se na ní znuděně podíval. "Za tou svojí, přece." A odešel.

   Nevěsta se úplně zhroutila, vytáhla ze zásuvky zbraň a střelila se do hlavy.