Píseň pro Jidáše Iškariotského

1.

  Weisserova byla jednou z mnoha tmavých, úzkých, smradlavých uliček, kterým se počestní občané ve dne nápadnou oklikou vyhýbali. Temné semeniště hříchu, plná pochybných individuí bez budoucnosti, drobných lapků, žebráků a zejména prostitutek. Ano, šlapky byly jedinou atrakcí této zapadlé díry naproti židovskému ghettu. Před každou chátrající vysokou městskou řadovkou stály slečny s rudými vyšpulenými rty a vysoce vykasanými sukněmi. Pokud právě nepokřikovaly na zbloudilé kolemjdoucí trestuhodné fráze, jedna druhou bryskně vystrkovala ze svého plácku.                                                                                                                                                                                                                                   

   To s příchodem noci začínal na Weisserově život. Ze svých brlohů sice vylézala největší spodina, na rohu ulice však zároveň stavěl jeden honosný fiakr za druhým. Vystupovali z nich nažehlení pánové se zlatými manžetovými knoflíčky, vysokými cylindry a stylovými hůlkami. Nuže, počestný život váženého občana, vzorného manžela a příkladného křesťana, to jednoho unaví. A milování v bavlněných nočních košilích, kdy se ctihodný pán položí na neméně ctihodnou paní, rozepne dolní knoflíček spacího úboru, vyhrne garderobu své drahé nad boky, udělá pár trhavých pohybů, přičemž jeho horké cosi hladce vklouzává do čehosi chladivého tam dole, se nemůže rovnat vášní nabitému šoustání se sličnou konkubínou.                                                                                                                        

   A tak se na Weisserově střídali továrníci, velkostatkáři, obchodníci, profesoři, lékaři, státní úředníci i politici a církevní hodnostáři. Občas se některému z děvčat podařilo dostat i do služby k ctihodnému pánovi, to když byl příliš líný nebo starý a namáhání kloubů ve stísněných prostorách špinavých špeluňěk mu nedělalo dobře. Většina děvčat však měla stálé kunšafty, kteří přicházeli ukojit své nečisté choutky z dalekého okolí. Stykem s náhodným děvčetem by totiž riskovali v lepším případě kapavku, v horším potom neléčitelné příjice. A tak celkem spolehlivě fungovaly mezi důvěrnými přáteli reference na tu či onu kurvičku. Inu, není nad dobrou pověst.

2.

   Toho června Léta Páně 1861 panovala v českých zemích zničující a nesnesitelná vedra, tedy zničující pro panstvo a nesnesitelná pro plebs. Likvidovala veškerou úrodu a korigovala také počty pracovních síl. Když z mozolnatých rukou zemědělce Josefa Muzikáře vypadl náhle rýč a téměř s duněním dopadl na seschlou půdu, nevěstilo to nic dobrého. A když se jeho majitel v příštím okamžiku zhroutil pod pronikavou bolestí v prsou, znamenalo to jen jediné. Aloisie Muzikářová se právě stala vdovou a malá dcerka, jíž nosila pod srdcem, se měla narodit s cejchem pohrobka.             

    I pospíšila si na svět, jen co povadly květy na hrobě v pravém cípu vesnického hřbitova, ozval se jednoho rána z chalupy pronikavý ryk prvorodičky. Porodní bába Jagelová už téměř bezradně klečela na břiše zpocené a unavené Lojzky, když se konečně objevila chocholatá hlavička s hustou čupřinkou.
„Tlačte, proboha, tlačte!“, supěla, zatímco nastávající matce stékal po bradě pramínek krve z prokousnutého rtu.
„Sna...snažím... se“, sebrala Lojzka poslední síly na odpověď.

   „ÁÁÁÁÁuuuuuuu!!!!“, mladá plavovláska zařvala bolestí a světnicí se začal rozléhat úpěnlivý pláč nemluvněte, jehož od matky právě definitivně oddělily velké krejčovské nůžky.
„Podívejte se, je krásná“, sdělila s nadšením pro svou uječenou profesi ta stařena a ukázala malý uzlíček, který zabalila do kousku starého prostěradla. Dech znavené rodičky se pomalu uklidňoval, po rudých líčkách stékaly slzy štěstí mísící se s kapkami potu. 
 
    V těch časech řádila v českých zemích vysoká novorozenecká úmrtnost, a tak nebylo nic zvláštního na tom, když rodička už druhého dne rozbolavělým krokem nakráčela do kostela, kde bylo děťátko pokřtěno. Malá Klára však postaršímu velebníčkovi dala zabrat. Když otec Adalbert Joachimsthaler pozvedl číši se svěcenou vodou a na zkrabatělé čelíčko dopadly první kapky "Jordánu", pronikavě se rozkřičela a slzy jako hrachy se valily z průzračně modrých očí.