Nehoda

„No a pak jsem strašně kýchnul. A bylo to. Další, co jsem uviděl, byla jen taková tmavá šmouha. I když pak ty kalhoty co měla na sobě, byly celé strakaté, duhové všemi barvami.“

Udělal jsem pauzu, abych se mohl napít. Na stole přede mnou stála sklenice s kolou. Vedle poloprázdná plechovka. Pocházela z automatu na chodbě, kam mi pro ni před chvílí skočil vyšetřující policista. Loknul jsem si a hrdlo mi zalil báječný pocit chladu. Při mluvení mi vždycky vyschne v ústech. A co teprv u výslechu.

Policista sedící proti mně prstem zamyšleně posunoval diktafon sem a tam. Malé červené očíčko nepřerušovaně zářilo měkkým světlem. Byl to chlápek něco přes čtyřicet, s postavou usvědčující ho z nadměrného sezení za kancelářským stolem.

Prstem dělal ten otravný pohyb a přitom si mě měřil přátelským, pobaveným pohledem. Smál se očima a trochu i pusou. Neřekl ale nic. Asi čekal, že budu mluvit dál. Jenže nebylo už co dodat.

Chvíli jsme se přetahovali o rostoucí ticho, nakonec to nevydržel a řekl: „A pak?“

Pokrčil jsem rameny. „Co pak?“

Mírně ho to podráždilo. „Co jste dělal pak. Když jste ji přejel, co jste udělal?“

„Co asi. Zastavil jsem a běžel k ní. Ležela tam v kaluži krve. Uklouzla mi noha. Nečekal jsem, že krev poteče... poteče tak daleko. Spadl jsem na ni a hned zase vstal. Zkusil jsem najít puls. Nepodařilo se, asi už byla mrtvá.“

Znovu jsem se napil. Ústa jsem měl natroud vyschlá.

Zase jsme oba seděli tiše, jen my dva a ten jeho neúnavný prst.

„Víte vy co?“ řekl jsem ve snaze převést hovor někam jinam.

„Co?“ Jeho hlas ožil a tělem se naklonil přes stůl ke mně. Očekával důležité prohlášení.

„Bylo by fajn, kdybyste v tom automatu na chodbě měli i něco bez cukru. Ta kola je děs, člověk se napije a přitom má pořád žízeň.“

Myslím, že jsem mu radost neudělal.

Výslech se vlekl dost dlouho. Zkoušel na mě vytáhnout nějaký znalecký posudek, ale určitě byl ušitý dost horkou jehlou, protože ho po chvíli odložil stranou a vytáhl na mě něco dalšího. Zkoušel toho dost, i svědky, ale co já si pamatuju, žádní tam nebyli. Byl deštivý podvečer, silnice neosvětlená, ještě k tomu vedlejší.

Donesl mi malý kousek mastného tvarohového koláče a další kolu. Požádal jsem o přerušení výslechu.

„Ještě nejsme hotovi,“ řekl on.

„Souhlasil jsem, že u toho nemusí být můj právní zástupce a vy mě tu budete grilovat celý den?“

„Deset minut.“ Znělo to prosebně, tak jsem přikývl.

Kladl další otázky, hloupé otázky o ničem, bloudil v kruzích, tonoucí se stébla chytá a tak dál.

Nakonec s povzdechem shrnul papíry na jednu hromádku a upravil si je podle velikosti. Chabý svazeček a nic proti mně v něm nebylo.

Vstal jsem a omluvně se na něj podíval. „Copak můžu za to, že se mi zrovna chtělo kýchnout?“

„Měl jste zastavit. Preventivně zastavit. Pro jistotu.“

Mávl jsem líně rukou. „To už jsme probírali. Přišlo to nenadále.“

Podíval se na mě pochybovačně – pokolikráte už za ty dnešní prosedělé hodiny.

„Co máte za zbraň?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

Nakoplo ho to trochu víc než poznámka o sortimentu nápojů. Řekl mi, že je to Glock. Já jsem mu odvětil, že dvacet let jsem střílel závodně a mám doma obrovskou sbírku 10mm pistolí. Trochu jsem si toho vymyslel, nejspíš abych mu udělal radost, byl z toho našeho společného dne strašně otrávený. Sypal jsem ze sebe plno údajů a informací, většina z nich byla pravdivá, protože mám fotografickou paměť a četl jsem kdysi jednu knihu o zbraních.

Požádal jsem ho, aby svůj Glock vytáhl, moc se mu do toho nechtělo, ale co by se asi tak mohlo stát, já byl vlastně obětí absurdního kýchnutí a k čemu by mi byla dobrá jeho zbraň. Koukali jsme spolu na tu jeho pistoli a já pořád hučel něco o zbraních, cosi z historie, a hned jsem si vymyslel, že jeden kousek z konce devatenáctého století mám doma, že by se na něj mohl ke mně přijít podívat.

Pak jsem mu řekl, ať odjistí pojistku a ukáže mi palebnou pozici, že profesionála takhle zblízka jsem nikdy neviděl v akci.

To se mu líbilo ještě míň, ale už se nemohl zastavit, to lichocení se mu dostalo pod kůži, tak zaklekl, natáhl paže, oběma rukama sevřel zbraň a zacílil. No a kdo by to řekl, zrovna v té chvíli dostal nějaký záchvat nebo co, začal se tam válet po zemi, svíjet a kroutit, jednou rukou pustil zbraň a mlátil s ní do podlahy. K tomu začal strašlivě kvílet, že by to vzbudilo mrtvého. Stěny místnosti byly zvukotěsné, ale mě z toho až zaléhalo v uších. Pokoušel jsem se k němu přiblížit, jenže se tak děsně prudce propínal a třásl, že jsem se bál, že zbraň spustí. Ještě ke všemu jsem ho donutil ji odjistit, no to se mi povedlo.

Nakonec jsem na něj ve vhodném okamžiku skočil a zalehl ho, ale ta chvíle asi nakonec zrovna ideální nebyla, protože hned jak jsem mu nasadil koleny na bicepsy válečky, v křeči stiskl jazýček spouště. A ještě k tomu zrovna když měl zbraň namířenou na svůj spánek.

Rána to byla natolik ohlušující, že jsem kromě ohlušujícího pískotu nic neslyšel ještě druhý den.

Dostal jsem pouta a ostře střeženou samostatnou celu. Všechny ostatní výslechy jsem absolvoval s náramky na nohou i na rukou, a i když jsem odmítl přítomnost právního zástupce, moc kladných bodů mi to nepřineslo.

Hráli si na hodnýho a zlýho přesně jako v knížkách a filmech. Snažil jsem se jim celou dobu vysvětlit, jak k tomu došlo, ale nikdo mě neposlouchal. Teda, ptali se mě na to pořád dokola, až jsem se to naučil zpaměti. Abych se z toho nezbláznil, postupně jsem vytvořil verzi, kde se každá odpověď rýmovala s tou předchozí. Pak zas takovou, kdy se odpověď rýmovala s otázkou. Celou dobu mě nahrávali. Občas mi nedali celý den napít a párkrát mě nenechali vůbec spát. Několikrát mě hodně zmlátili. Jeden z nich mě po nakládačce pomočil a přitom mi ukazoval fotku nějaký paní a dvou dětí.

Snažil jsem se všechno vysvětlit, snažil jsem se mluvit klidně a rozumně, zkoušel jsem na ně i křičet, ale všechno bylo marné. Po dvou týdnech výslechy skončily a obžaloba byla připravena.

Najal jsem si obhájce, který byl notně vyvyedný z míry z toho, že jsem všechny výslechy absolvoval bez něj. Po prostudování důkazních materiálů mi nicméně sdělil, že tu bude brnkačka. Neměli na mě nic, jenom sáme doměnky. Byl jsem zkrátka muž ve špatném čase na špatném místě – kýchnutí a záchvat, no co se s tím dá dělat? Musíme to nějak vysvětlit, ale důkazní břemeno je na obžalobě. I kdyby proti nám stál Perry Mason a důkazy pro něj sbíral Colombo, budu za týden venku.

Všechno probíhalo tak, jak obhájce tvrdil. Byl to schopný mladý muž s velkou budoucností. Do růžova vymydlený obličej s čerstvě oholenou tváří se každý den konání přelíčení vznášel nad značkovým oblekem ušitým na míru. Ve správnou chvíli vstupoval do představení obžaloby se svými námitkami a technickými poznámkami. Deptal žalobce a imponoval porotě a soudci.

Nadešel den závěrečných řečí. Po té naší vypadala žalující strana, tedy stát, jako krvežíznivá sekta snažící se zneškodnit jednoho bezbranného neviného odpadlíka. Kdoví, jak by to všechno dopadlo, kdyby se pod mým obhájcem nepodlomila při sedání zpět za lavici obžalovaných židle.

Absolutně nepochopitelná nehoda. Jeho obličej se ke mně natočil, naše oči se střetly. Ty jeho, živé, inteligentní, pronikavě modré oči psychologického pistolníka, se na mě smály a zářily s intenzitou supernovy. A to až do chvíle, kdy odsunul židli a sebevědomě na ni přesunul váhu těla. Ozvalo se hlasité zapraštění a všechny oči se upřely k nám. Tělo nezastavil protitlak pevné konstrukce dřevěné židle, místo toho se pohybovalo dál, hlouběji, nořilo se pod lavici a za ním i s ním nevyhnutelně spojená hlava, hlava s očima vytřeštěnýma překvapením.

Následoval hnusný čvachtavý zvuk a pohled obhájce se rychle znovu změnil. Jak málo stačí, jen několik okamžiků v dlouhém, předlouhém lidském životě... a vše se otočí, posune... až nadoraz. Triumfální obličej vystřídal překvapený a ten vzápětí agonický.

Obhájce zařval a ve stejné vteřině se zhroutil pod stůl. Jekot se tak malinko ztišil, ale stejně byl nepříjemný, hned mi připomněl onen nešťastný záchvat vyšetřovatele. Okamžitě mě pod rameny chytilo několik silných paží a prudce mě táhlo pryč. Kdosi další divoce odhodil náš stůl směrem k soudcovské stolici a kolem svíjejícího se obhájce začali obletovat lidé.

„Vytáhněte to,“ ozval se hysterický jekot a kdosi další zase křičel, že ne, že se musí počkat na doktora, mohl by vykrvácet. Kopání nohou téměř ustalo. Křik se proměnil v unavené bublání. Kdosi vyběhl ze síně, asi pro pomoc. Mě držely dva páry paží, silně, i když jsem už měl zase nasazená pouta na rukou. Jako bych byl Hannibal Lecter. Jen ta maska mi chyběla.

„Vidíte?“ zaječel státní zástupce a hlas se mu třásl těžko potlačovanými emocemi. „Viděli jste to? Zase to udělal. Jednou, dvakrát, třikrát... přímo tady, v soudní síni, před svědky...“ Ztěžka dosedl do své židle a když jsem se na něj podíval, cukl hlavou, jako bych mu vrazil facku.

„Copak můžu za to, že mi upadl na tužku?“ zeptal jsem se jednoho z policistů, kteří mě drželi a sledovali rozšířenýma očima celou tu skrumáž pár metrů od nás.