Pale - Led a oheň

Vítejte do šíleného světa drsné severské země. Do světa extáze a opojení, do světa kouzel a snů. Vítejte v temné domovině králů i lovců, čarodějů i potulných tatérů, umělců. Ztratťe se v příběhu zakleté věže, Svatého stromu. Pociťte trpkou chuť krvavého vína, slzivých vzpomínek z časů nekonečných. Zdravý rozum uzamkněte daleko a prožijte si hříšné bály drsnou symfonií ovládnuté. Poznejte výšku věží i hloubku pekel. Nechte led spálit vaše srdce, ohněm zchlaďte mysl. Dovolte slunci zapadnout, sovám vyletět ven. Úkryt nehledejte před strašidelně šumícími křovinami, strach nemějte ze stromů, které zpívají. K zemi skloňte se, když varhany zazní. Měsíc provázej vás vaší cestou, noční ptactvo buď vašim strážcem. Nechť bledě zabarví se vaše kůže. Pale, svět není, jak se zdá.

 

Ukázka č. 1

Led a oheň

            Kapky z rozpuštěné mlhy dopadají na královský hrad. Omývají jeho tmavou střechu i černé zdi. Jedna z tisíce padne i na okno  královnino.

         Darja sedí u zrcadla, rozpuštěné vlasy jí sahají až pod pas. Smutnýma očima sleduje svůj obraz.

„Vše, co říkají, je lež…“ Sklopí oči.

„Tvé srdce je prý mrtvé…“ Kroutí hlavou.

Vstane z křesla. „Je to všechno lež?“

Služebné ji obklopí ze všech stran, zmatkují. S přípravami již měly být dávno hotové. To sama královna je však zdržuje, jak jen je to možné.

         Vše, zdá se již býti hotové, služebnictvo se od královny vzdálí, prohlíží si, zda vypadá, jak chtěla. Dlouhé a široké šaty jako noc, černý závoj lehký jako pírko, smuteční kytice v rukách, na krku obrovský kříž, nápadné rudé rty. Poněkud nezvyklá kombinace pro čerstvou nevěstu…

            Darja vyjde z komnaty. Odevzdaně prochází prázdnými hradními chodbami.

„Spálit všechny vzpomínky!“ Vyčerpaně se opře o zeď.

„Kde je naše láska, Dominiku!“ Buší pěstí do zdi.

„Pro mě již nebesa zemřela.“ Pokračuje v cestě do pekla věčného, nového manželství.

 

            Brány kostela jako by samy uhnuly z cesty pyšnému Gregoru, novému králi norskému. K oltáři přistupuje s bradou pozvednutou až k samému vrcholu gotické svatyně, ani ne tolik se těšícího z pásu na oltáři, jenž za malou chvíli spojí ruce novomanželů, jako ze vzácné koruny na oltáři, jenž je po stovky let nástrojem slavnostní korunovace. Všem přítomným jde mráz po zádech a černá barva jejich šatstva pojednou neznamená slušnou eleganci. Z Gregorovy pýchy a sebejistoty mají strach. Takový král jistě nebude cítit žádné úcty, slitování s kýmkoli, kdo mu zkříží cestu, a to doslova. To poslední, co by kdo chtěl okusit, je být v kůži ženy, jenž se objevila ve dveřích.

            Královna vkročí do magických prostor staré katedrály. Pohled na ni se vryje do paměti všech. Smutno a prázdnota, co nese barvu temnoty a černa, stejně jako kytice, jíž královna svírá ve štíhlých rukách, jejíž ostré trní se zarývá hluboko do Darjiných  prstů. Krev stéká dolů a zůstává za Darjou ležet na posvátné půdě namísto okvětních plátků, při svatbách běžných.

Kráčí odevzdaně. Ne odvážně, ani odhodlaně, odevzdaně, jak jen odevzdaná být může. Klidná napovrch, uvnitř křičí.

Dýchám, ale proč?!

         Za královnou začne se dovnitř kostela vkrádat silný vítr, všem svatebčanům unáší vysoké klobouky a rozhání šaty. V kostele vypukne povyk, zatímco královna prochází. Když však i koruna královská začne se sesouvat z oltáře a ozve se její hlasitý dopad na kamennou zem, Gregor se rozčílí.

„Zavřít brány kurva!“ Křičí zplna hrdla.

Korunu, co sbírá ze země přitom chlácholí a hladí upřímněji, nežli kdy může svou ženu.

Královna dojde až k oltáři. Prsty do dlouhých ostnů květiny zaryje ještě větší silou. Tam se však nezastaví. Obejde ho a poklekne k rakvi zlatem zdobené. Položí na ni černou kytici a zalije svou krví, ne slzami.

Utéct, zmizet, zemřít…ale jak?! Její nitro křičí na celé starobylé dílo.

Gregor si odkašle.

„Rotten si zaslouží úctu.“ Darja promluví do ticha.

„To byla svatební kytice?“ Gregor je naštvaný.

„Ne.“ Odpoví Darja bez váhání.

Nastane ticho. Královna se tedy, se sklopenou hlavou, vrátí. Přistoupí před oltář vedle Gregora. Upraví si šaty.

„Jsi v černém?!“ Gregor si ji prohlíží.

„Držím smutek za muže…muži.“ Darja se zatváří kysele.

„Konec smutku.“ Přikáže Gregor. „Teď jsi má.“

„Ještě ne.“ Darja ho opraví.

Katedrálou se rozlehne Gregorův hluboký smích. Darje splyne celý kostel, všechna slova, co zde zní. Vnímá jen tlukot svého srdce a jeho naříkání.

„Má nebesa zemřela!“ Řve tiše, když klečí pod oddávajícím, jemuž Gregor, dle odezírání, právě odpověděl: „Ano.“

„Darjo Norská, berete si…“ Královna vnímá knězova první slova otázky, jež náleží jí.

Horko jí zalije celé tělo.

„Ale proč?!“ Její nitro se dostalo napovrch.

Kněz se tedy obrátí na Gregora, ten z pod pláště vytáhne Rottenovu závěť. Oddávající ji prohlédne a kývne. Darje se zvedne žaludek.

Když jí Gregor navléká prsten, zhnuseně odvrací hlavu na druhou stranu. Nitro zas tiše ječí.

My dva? Led a oheň.

 

            Brány se otevřou, z kostela vyjdou noví manželé královští.

„Teď už jsi má.“ Gregor se zaraduje.

Nablýskaná koruna na jeho hlavě, jako by odrážela jeho myšlenky. Darja v ní vidí plameny zla.

 

……… ……… ………

---