Poznání pravdy

Byl šťastný, ano, ale jen na povrch, nebo doopravdy? Myslel si, že i doopravdy, měl přece všechny předpoklady – skvělé kamarády, práci i byt, zajištěné jistoty a hlavně přítelkyni, kterou nedávno požádal o ruku. V jeho rozumu nebylo místo pro nejasné chmury, podle rozumu mu nic nechybělo, ale srdce mluvilo jinak a tiše protestovalo, když sám sebe úspěšně obhajoval. A pak náhle – bum, naráz na kamennou dlažbu z třetího patra. Tvrdý pád do nevítané upřímnosti. To představení se mu vrylo pod kůži. Sledoval jej neklidně a o přestávce se snažil vrátit do normálu bezstarostným tlacháním s ostatními a především se zaměstnat peněžní záležitostí, kterou bylo potřeba učinit. Po splnění povinností však jen přecházel sem tam a svůj neklid jen stěží maskoval.

Bylo to dlouhé představení? Ano, i ne. Druhá polovina utíkala tak pomalu… s každou ubíhající vteřinou se mu do mysli bolestivě vrýval každičký zoufalý detail odrazu jeho vlastního života. A přitom jakoby se mu jen mihlo před očima. Snažil se nemyslet na tu spoustu spojitostí, ale skutečnost na něj doléhala rychleji, než byl připraven. Copak byl slepý? Vážně mu marnost vždy byla po boku? On, který si vždy tak vážil času a užíval každou sekundu života…přivřel oči a víčka se zachvěla pod náporem malých kapiček slz. Z dálky ani nebyly poznat, ale z každého slova, pohledu i postoje se dalo vyčíst jeho rozpoložení ze ztráty…čeho? … uvědomil si, že se skrýval před pravdou. Snaha užívat si za každou cenu ho naprosto zaslepila a strach ze ztráty jistoty odmítal připustit pravdu, očividné…Jeho život, který doteď považoval za prožitý, ho naplnil hlubokou lítostí a budoucnost se před ním jevila v činech velké zbytečnosti, jestliže bude žít tak, jak doposud. Ale jak má žít? Co má dělat? Příliš mnoho těžkých otázek na zodpovězení a nevhodné místo. Ne, teď nebyl čas na otázky… teď byl čas se vrátit do normálního života,  předstírat… hlavou mu létaly otázky a zběsilé myšlenky pobíhaly jedna přes druhou, skutečnost tíživého poznání se mísila s povinností žít normálně, klasicky, jako vždycky… ze zmatku ho bolela hlava.

Konečně byl venku. Čerstvý vzduch se zplodinami, ach ano… jakoby tohle vždy mělo být to pravé, ale… hlavou mu projelo bolestné uvědomění, že už nebude moci předstírat, že tohle je přesně to pravé… tohle nemohlo být, to přece ne… Aniž by tušil, jak blízko je k vyřešení svého zmatku a k zodpovězení otázek, vydal se spolu s ostatními… kam? Nevěděl a zabývat se tím mu připadalo… zbytečné, nedůležité. Hovor se rozběhl, otázky i odpovědi, lehkomyslný smích se zřetelnou hořkostí. Lidi okolo něj, auta, domy, i cesty mu připadaly jako vzduch. Byl neschopný je v tuhle chvíli vnímat.

Pocit vlastní zbytečnosti… Jeho vlastní neschopnost postavit se životním problémům…

Pobíhaly mu v hlavně dvě věty učitelky češtiny popisující osobnost, pod jejímž vlivem a zoufalství napsal tuto slavnou knížku, která změnila jeho postoje, otevřela oči a dosavadní život rozcupovala na kousíčky.

Copak byl také takový? Ne, to přeci ne… vždyť přece, hlavní aktér byl v letargii zabit! Jen matně si uvědomoval, že tím byla myšlena metafora. Logický rozum a veškerá racionalita šly stranou, když přemítal, jak by se v takové situaci zachoval on. Utekl by, čelil by… útěk…to hlavní… Musel se zastavit uprostřed přechodu nad poznáním své hlouposti. Hořce se zasmál a zoufalý smích se mísil se štiplavými slzami.

Volali ho, ptali se…

A tak si utřel vzpomínky na svou slabost, dal si ruce do kapes a předstíral…