Umění mimů

Na břehu řeky sedí muž. Bílé líčení se mu roztéká a úsměv, který si ráno nakreslil se pomalu smývá. Barevné balonky pouští ze svých rukou jeden po druhém. Vítr je unáší ve výškách, krade poslední optimismus z černobílého světa.
Proč ten bavič pláče? Co mu z obličeje vyhnalo smích?
Slzy stávají se jeho další hrou. Pantomimou bolesti.
Před očima se mu míhají obrazy, vzpomínky pohlcují mysl. Naděje za sebou zaklapla dveře. Je pozdě. Je tak moc pozdě… Kde jsou ty dny kdy rozdával radost?

Na břehu řeky sedí muž. Mlčel již pár let a nyní se z jeho útrob derou srdceryvné vzlyky. Tu nevinnost s kterou žil odvál vánek. Jeho umění se vytratilo a svět se zase stal o kousek ponuřejší. Imaginárnost, kterou obsahoval jeho život se rozplynula a krutá realita ho stáhla k zemi. Probuzení bylo příšerné. Rozplynuly se veškeré jeho sny i naděje.

Na břehu řeky sedí muž. Maluje si úsměv možná proto, že ví kdy zemře.

Na břehu řeky seděl muž…