Konečné procitnutí

I didn't think I was wrong, the only thing I know is I've done something bad and insanely destructive. Why wasn't I crying, screaming in agony or just feeling sad or blue? Have I lost a piece of mind or just lost all my feelings? I don't know now, all I remember was the shadow of the knife drained in blood. And me, silently whispering: Am I? And after, when I was searching for the body, it was gone. It was the same with knife, the place, rotten leaves on the ground wet from the rain. The smell of death and lost. This scar on my brain will probably never get healed.

Les. Brzy ráno, pravděpodobně okolo páté. Každý kus tohoto místa prostupuje třeskutá zima. Vychází slunce. Mlha se pohupuje ve výšce několika málo centimetrů nad zemí. Sílící paprsky tlačí na hnijící spadané listí na deštěm prosáklé zemi. Zvuky lesa zdají se jakoby ztlumené, skoro až na samém prahu slyšitelnosti. Ona. ONA jen stojí, tělo třesoucí se zimou. Její ústa jsou však zformovaná do mírného úsměvu. Je to snad úsměv mrtvého člověka? Zdá se být lehce křečovitý, podepřený nátlakem její vlastní mysli. Uhlových řas se mohu skoro dotknout, i na vzdálenost těch několika metrů, které od sebe stojíme. Bezvýrazným pohledem sleduje stále stejné místo, nacházející se někde za mnou. Skoro jako by hypnotizovala někoho stojícího za mými zády. Lituji. Lituji jejích vlasů, jejichž barva má stejný odstín jako zlatavě oranžové paprsky, které se o ně lámou. Lituji špinavých zchvácených tváří, to jak si rukama umazanýma od hlíny z nich otírala kapky potu. Lituji nahé tělo, na nichž se rýsují rudé šrámy od trnitých keřů a větévek malých stromů. Cítím každý zásah neúprosného lesa, který se zrcadlí na jejím zabláceném těle. Neslyšně nabírá dech a mě se podlamují nohy v kolenou. Vyčerpána, se zdecimovanou myslí se pokouším najít slova, která by pomohla. Podepřela. Nedokážu popřít a nebo vyvrátit, zdali chci dosáhnout jen vlastní úlevy. Stojíme naproti sobě, očima uhýbajících před vzájemnou zkázou. Před umrtvením lásky, která nás k sobě nikdy nepoutala, ale existovala v našich propojených tělech. Už tímto momentem jsme vymazány. Stačí jen povzbudit kráčející baronku s růží ve vlasech a s drápy posledního výdechu. Zastav se a pokyň nám, mizejícím.

Trhavými pohyby zvedáme z promáčené země malé dřevěné kuše. Chci vidět tvé zhasínající oči, stejně jako ty toužíš spatřit mé. Stačí jen natáhnout. A pak pustit. Teď! Při výstřelu se naše pohledy přesně podle dohody propletly. Ten krátký okamžik před zásahem stačil na uvědomění, že léta našich spojených životů měla smysl. Ten krátký okamžik obsahoval jediné: Miluji tě.

Pak... Prachsprosté nic.