Slavíci co neumějí zpívat - kapitola 10 a poslední 11

10.

 

 

Před poštou jsem poprosila Matěje, ať na mě venku počká. „Nechceš ji vyloupit, že ne?!“ zavtipkoval. Kroutila jím zvědavost. Neměli jsme před sebou schovaná zákoutí, tak najednou nechápal, proč ho nechci vzít k přepážce pošty.

„Překvapení. Takové malé překvapení,“ zamrkám rozpustile, „A aby se princ při čekání na princeznu nenudil, může mi natrhat světle červené dlažební kostky.“

Přelétl pohledem chodník. „Myslí má spanilá ony růžové s bílým lemováním?“

„Mohou být i růžové,“ pokývnu hlavou. „Voní nevinností a city po osamělé noci nad ránem.“

„Světle červená! Už ji vidím! Jak jen jsem si mohl nevšimnout?!“ ukázal na opatrně kvetoucí dlažební kostku v prostoru telefonní budky. „Ta značí vášeň!“

Jak učitelka v první třídě kývám prstem: „Začínající vášeň, začínající….“

„Rodící city jsou ty nejčistší.“

„A taky nejzmatenější.“

„Stačí se nechat unášet.“

„Ale neunést!“

„Proč se bránit úplnému oddání se?“

„Protože to úplně nejde. Vždycky musíš mít alespoň malé tajemství,“ usměji se záhadně.

„Že musíš všechno ztěžovat. Jdu natrhat kočičí hlavy. Až se vrátíš, bude tě čekat překvapení.“

 

Za skleněnou přepážkou si do tónu rádia píská poštovní úřednice, má kakaové oči a kulaté náušnice. Vysvětlila jsem, že chci poslat balíček a potřebuji krabici; usmála se a poodešla do vedlejší místnosti, šla dlouho, klapala střevíci, klidně, do rytmu svého pohvizdování. Došlo mi, že si chtěla zatančit. Když se vrátila, řekla mi, nevím proč, že čeká miminko a má prostě velkou radost; vypadala šťastně, ještě mi pomohla složit kartón do tvaru krabiciozního a půjčila mi propisku na napsání adresy. Z batohu vyhlédl ježek, vložím jej do krabice a obalím zmuchlanými novinami místního plátku (jde o druh tisku zdarma polehávajícího na parapetu trafik), ježek se v papíru stočí do klubíčka; nemíní ale hned tak usnout a tázavě mrkne. Budeš cestovat tam a zpět, prozradím kamenné tváři, pocestuješ na vymyšlenou adresu na Novém Zélandu, to bude tak září, tam nebudou vědět co s tebou a vrátí tě. …A když se vrátíš, vykoukneš jako první na Matěje, jeho adresu totiž píšu jako odesílatele. Ježek na srozuměnou pokývl hlavou. Sledoval mě smutným bílým očkem. Tušil, že mě vidí naposled.

 

„Až na Nový Zéland,“ pískla obdivně pošťačka, když přebrala zásilku. Přešlápnu a nervózně se kousnu do spodního smíšku. Vzpomenu si co říkal Honza, že bych s lidmi měla víc komunikovat. Úřednice zkušeně odhadne, že mám za rtem schovanou nějakou zvědavost. „Můžu se vás na něco zeptat?“ tisknu soukromě slova ke sklu. - Pochopí, že se nejedná o obyčejnou otázku, kterých za den slyší desítky. Na znamení souhlasu zamrká očima, na prsu ji levituje visačka s laskavým jménem. - „Můj kluk, nebo spíš kamarád…, no možná s ním chodím, takže je to vlastně můj kluk?“

„Jaký máš vůči němu status?“

„Status? „

„Na facebooku přece! V jakém jsi s ním vztahu?“

„Já nemám fejsbuk založený.“

„Proboha a jak jste se seznámili?“

„V parku. Vylezla jsem na strom a on visel na vedlejším.“

„Mě houpeš, viď!“

Pokývnu rameny. „Mám problém. Musím mu zalhat, ale v dobré věci, abyste rozuměla! Problém, že mu nezvládnu lhát do očí.“

„No a na to je právě dobrý ten fejs. Měla by sis ho založit.“

„Možná to udělám,“ vidím svůj obličej v odraze skla, tváří se neurčitě. „No vlastně spíš ne, nestihla bych ho založit, musím mu zalhat už dneska.“

„Jo tak!“ promne si bradu jako by měla vous a zašeptá zbytečně tiše: „Jestli mu máš zalhat z dobrého důvodu, tak asi musíš a to tě ospravedlňuje. Ale na druhou stranu se taky říkám, že dobrými skutky je dlážděná cesta do pekel. Asi si ještě všechno pořádně promysli. A založ si ten fejs!“

 

Před poštou kontrolují Matěje městští strážníci. Z důvodu rozebírání chodníku. Vypadají přísně. Do vzduchu před nimi kreslím prstem velké slunce a vysvětluji, že je to proto, ať mají jas v duši. Starší, neoholený, s červeným nosem a detektivní dedukcí, odtušil náš vztah, a pronesl, že my dva určitě patříme k sobě.

 

„Řekl jsem jim, že se mi do spáry zakutálely peníze. Což byla koneckonců pravda, protože jsem si ve vyloupnutí kostky pomáhal desetikorunou a ta mi tam zůstala. A oni, že to jako chápou, ale proč vymačkávám z propisky inkoust a natírám kostku červení. Nemohl jsem říct, že růžovou barvu prostě nemám. Tak jsem se na ně jenom hloupě díval a kostku vrátil na své místo,“ ukázal na zem telefonní budky.  „Je natřená načerveno. Ale obarvenou stranou je otočená směrem dolů. Víme o tom jen my dva, no a ti strážníci.“

Udělám dva kroky. „Která to je? …nebo počkej, já ji najdu, mám na to svůj kouzelný postup,“ rozhlédnu se, nikdo se nedívá. „Stačí pouze nadzvednout tajemnou deku a vejít do rovin dalších vesmírů. No tak dělej Maty, pojď se mnou, cestou ke kostce se projdeme přes jiné dimenze,“ chytnu jej za ruku a vklouzneme do prvního modrozeleného světa. Deka nás pokojně ovine, procházíme živými vrstvami, které nám do sebe dovolí nahlédnout, jsou plné barev a života. U telefonní budky se zastavíme.

 

„Mám pocit jako bych prošel celý vesmír,“ pronese Matěj.

„Nemyslím si, že by si vesmír pro sebe nenechal nějaké tajemství a všechno nám ukázal.“

„Je asi stejný tajnůstkář jako ty,“ směje se jeho spodní ret; je baňatý, jako když napuchlý, se svisle vytlačenými vráskami.

„Nebo jako ty,“ povím a musím myslet na rýhy v jeho rtu. Jaké by bylo, kdyby mě políbil? Jak moc by se do mě rýhy otiskly? Pořád se držíme za ruce, má horkou, trochu vlahou dlaň, běží z ní mravenčení; přes předloktí zástupy brablenců, drobné nožky hladí paži, rameno i krk mi rozechvívají sladce zimomřivým dotekem, hlava hučí zvukem rozpálených kamen, je lehká jak pouťový balónek, cítím chvět své prsa jak pod cizím dechem. (Pouze na chvíli zavřu oči. Maťej si toho nevšimne, slibuji si a zahalím se představou: Uleháme pod lískový keř. Jehnědy se ve vánku pohupují a vypadají jako by někam kráčely. Vítr občas pofoukne víc, a je to jako by najednou celý strom kamsi běžel. Ležím, dívám se přes větve do světlé modře nebe. Matěj na mě ulehá; vždy jsem chtěla, aby naše první sblížení bylo pomalé, ale jakmile je na kraji, jdu mu rychle vstříc, obepínám darovaný kousek těla, vtahuji jej do sebe, stává se mou součástí, škube se a chvěje, dere se hloub, cítím v sobě tlukot jeho srdce, pevný pulzující tep, je neudržitelný, prorůstá mnou, zapouští kořeny.)

 

Chtěla jsem jít s Matějem někam daleko. Měla jsem představu spokojeně žít, pokojně stárnout, vychovat děti a celou dobu pracovat na jediné doopravdy důležité věci, na lásce. - Je to bláhový sen, vím.

 

Hanka mi jednou pověděla: „My dvě jsme si až zrůdně podobné. Vyrůstaly jsme obě bez rodičů. Já to teda měla o poznání lepší, byla jsem v děcáku, obklopena alespoň tetami a ostatními. Ale ty! Rostla jsi sama na samotě. Čekalas celý týden, až se ti otec vrátí z lesa. Pobývalas mezi mou domácností a vašim prázdným domem. Víš, já jsem nepoznala správnou rodičovskou lásku a ty pořádně taky ne. Jsme hlušina, a když do takové hlíny zasadíš semínko, neporoste, ať se snažíš sebevíc. Nikdo nás nenaučil milovat a my nemůžeme předat, co samy neumíme. Jsme světu na obtíž. Slavíci co neumějí zpívat.“

 

„Tak už víš, který kámen je správný,“ táhne mě Matěj zpátky k sobě, medově chraplavým hlasem.

Přikleknu a ukážu na žulovou kostku zasazenou do neudusaného štěrku: „Že je to ona? Musí to být ona! Je jiná než ostatní!“

Matěj neodpovídá, šibalsky se usmívá, povytáhne obočí, na obličeji je znát, že jej něco napadlo. „Já ti to prozradím, ale musíš mi přednést svoji nejlepší báseň.“

Zamyšleně vyklouznu z jeho dlaně. „A proč jenom tobě? Půjč mi popisovač! Máš ho, že?“ Roztáhne oči do úsměvu a z kapsy batohu vytáhne červený popisovač. Než mi ho podá, několikrát jím protřepe. Spiklenecky zamrkám a vklouznu do telefonní budky. Matěj se za mě okamžitě přilepí. Trochu nehezkým písmem, vandalsky do budky píšu: „Vytkl slavík v kleci svému hrdlu zpěv (?)“

„To je tvoje nejlepší báseň? Je krátká jak Haiku.“

„ Učím se od tebe. Street poetry. Pouliční tvorba je nejčistší umění.“

„To budou teď důchodci brblat i tobě.“

„Asi jo,“ opřu se zády o sklo. „Ještě musím zajít do kostela zapálit svíčku, pak chci koupit ve zverimexu ty nejlepší granule a dovézt je do psího útulku, potom mám v plánu koupit sobě a tobě skvělé šaty a zajdeme si na nejlepší jídlo ve městě, pod mostem nasprejuju nějaké graffiti, protože jsem si to vždycky přála a pak už budu muset domů.“

 

S němým otazníkem pod nosem si mě prohlíží, vím přesně, o čem přemýšlí: proč do svých výčtů nezahrnuji včera naplánovanou návštěvu u něj. Důvodů mohou být tisíce. Měla bych přepsat popsaný list a povědět jak se v duši chvěji. Včera jsem si počínala sebevědomě, ale má plachost je stejně křehká jako jeho a při tom si tak moc přeji, být s ním o samotě a nejlépe navždy.

 

„Zvu tě na Hotdog,“ řekne najednou. Pocítím vděčnost. Jen tak mimochodem, aby mi ještě víc pomohl vybřednout z rozpaků, ukáže na žlutou zeď pošty a vysvětluje, jak mají staré měšťanské domy udělané fasády, aby imitovaly roubené nebo kamenné stavby. A že tady na Valašsku kdysi měli všichni chalupy z trámů, a když postupně přecházeli na cihlové omítané zdi, vtiskli novým domům formu v podobě imitace roubenek. Je to přechod od jedné kultury k druhé.

 

Celou dobu k hladovému oknu mluví do tichých mých kroků. Přednáškou pouze zastírá svoje, mé rozpaky. Nemáme odvahu chytit se za ruce. Projdeme kolem Modré hvězdy a večerky, před podloubím přejdeme úzkou jednosměrku, kterou všichni považují za chodník; a stoupneme si do krátké řady u okna občerstvení. Nějaké studentky, které neznám, se pozdraví s Matějem, usměje se na ně, a mě to mrzí, vycítí to, vrací mi své hledí a říká, že v létě si tady rád dává točenou zmrzlinu. Holky před námi odcházejí s klínky pizzy. Řeknou ahoj. Mě taky. Líce jim kvetou poklidnými úsměvy, jako když vyjdeš ze dveří školy, brouzdáš se líně ulicemi, obsadíš lávku na náměstí nebo zapadneš do klidu čajovny. Mraky pozvednou oponu, slunce padne do uličky, rozzáří náměstí. „Pojďme raději k Salimu na zmrzlinu,“ napadá mě.

Slečna za okénkem se právě chce zeptat, co si dáme. - Matěj k ní kutálí pohled, možná má hlad, anebo si na Hotdog už vypěstoval chuť; chci slova vrátit, ale on má v duši celý hrnec polévky porozumění, omluví se a ruší nevyřčenou objednávku; slečna se chápavě usmívá, přivírá okno krámku, po mě se podívá s nádechem závisti a mě dochází, že Matěj plní trpělivě všechna moje přání; a to se zastydím, protože jedinou prosbu, kterou on kdy ke mně měl, bylo, abych jej oslovovala Maty; což jsem nedokázala respektovat - pro mě byl uvnitř vždycky Matěj.

„Maty,“ řeknu tiše. Obejme mě kolem ramen.

„Copak je?“

„Spadl na mě splín a nevím, co si počnu s tím. Chci, aby tento den prorůstal radostí. Ale vůbec mi to nejde. Proč mi to nejde? Teď když jsem se oprostila od všeho, co mě svazovalo, bych měla být šťastnější než kdy jindy. Jsem volná, dosáhla jsem čeho jsem vždycky chtěla. Cítím, že jsem.“

„Radost nemusí být pouze neustálý úsměv. Radost může být i smutná, ne žalostná, ale třeba melancholická. Zanořit se do zvonkohry bolístek, které chvějí nitrem; můžeme tou trýzní jít, masochisticky se do ni zavírat, možná se přestat bolesti bát, i když není větší bolesti než bolesti ducha, ale zkus trýzeň milovat, alespoň chvíli se o to pokus, teď když jsi svobodná.“

„Ale já to umím! Naučila jsem se bolest milovat! Jak jinak bych přežila? Ale teď je vše jiné. Ano, jsem svobodná, ale zároveň i zmatená. Nevím, co přijde a jak se k tomu postavím.“

Dojdeme na dolní konec náměstí. U Saliho mají otevřený prodej zmrzliny už i venku. Kupuji si pistáciovou a čokoládovou. Maty pro sebe vybere jogurtovou a stracciatellu. Zmrzlinář se usmívá, na plastikový tácek vrací drobné, mince tlumeně cinknou a jejich tón, který by měl znít do výšky, padá kupodivu do hloubek. Sedáme si na lavičku u morového sloupu. Na kraji lavičky sedí staříček se svěšenou hlavou. Maty se ptá, jestli si můžeme přisednout, stařeček něco nesrozumitelně pronese a svěsí hlavu ještě níž.

„Víš, možná mě napadlo, z čeho jsem zmatená. Jako by mě od včerejška opouštěla poezie. Přichází to nenápadně a pomalu, ale ve chvíli, kdy jsem šťastná, mi nepatří slova a souvislosti.“

„Chceš říct, že žal je vláhou pro tvou poezii.“

„Vidíš, už i ty používáš poetičtější přirovnání.“

Staříček vedle nás přizvedl hlavu a špatně srozumitelnými slovy poprosil o zmrzlinu. Chvíli jsme neodpovídali. Vysvětlil, že je strašlivě smutný kvůli dceři. Měl kalné oči s hnědými fleky na bělmu. Povzdechl si a zeptal se, v kterém to je vlastně městě a opakoval prosbu, jestli mu můžeme zajít pro zmrzlinu. Ve Valašském Meziříčí, řekl Maty a zeptal se, na jakou by měl chuť. Odpověděl, že na vanilkovou a jako by jej těch několik slov strašlivě unavilo, položil bradu zpátky na hruď. Vstali jsme a došli pro kopeček vanilkové, mince trudomyslně cinkla; stařeček na lavičce poděkoval a otřel rty o zmrzlinu; krém mu stékal po tváři, vytáhnula jsem papírový kapesní a smutnému starci jej podala.

 

Velmi pomalu jdeme ke kostelu. Vyprávím, co se ráno stalo u Hanky. O jejím nápadu udělat mě dospělou. O mém otci, který v tuto chvíli míří domů. Mluvím o tom, co mě po dnešku čeká. - Dívat se jak přicházíme o dům. Nedokončit školu, námezdničit u pracovní agentury a z chabých mezd lepit nadělané dluhy; a co nejhorší, sledovat tátu a Hanku, jak žijí bez lásky. Vlastně co je otec vůči Hance? Zákazník nebo partner vracející se na víkend domů s přáním nemyslet, že nějaký týden a jiní muži existují? (hlavou mi proběhlo, že děti žijí stejně jak jejich rodiče, protože takový život znají, tak se cítí nejbezpečněji, to ale Matymu nevyprávím). Raději vzpomenu, snad aby mě víc pochopil, Matyho oblíbené témata: nevraživost a nepochopení ve světě; lidi se snaží prosadit na úkor jiných, nerespektují se, jsou k sobě zlí, bojují, ubližují a zabíjejí se, jakoby ten člověk naproti nebyl plný citů, jakoby neměl rodinu, děti, manželku. „Víš, nevěřím na zlo. Podle mě je zlo jen omezenost a smutek. Velký smutek, že lidé nemohou nelézt společnou řeč. Nechtějí pochopit jeden druhého! A pak si uvědomím, jak je pro mě samotnou těžké pochopit jenom sama sebe! Pochopit svůj svět! A jak tedy mohu chtít po ostatních, ať se chápou navzájem, když já sama u sebe to nedokážu. Můžu mít jenom respekt a pokoru k životu ostatních lidí anebo jejich světů, ale nemohu chtít, ať se vzájemně chápou! Řekl jsi, onehdy jsi naznačil, že až budu chtít odejít, že půjdeš se mnou. Ale já musím jít bez tebe. Vlastně doopravdy nevím, proč to tady chceš opustit, a byla jsem sobecká, když jsem přikývla, ať jdeš se mnou, protože jsi mi dodával odvahu. Nemůžu tě sebou vzít. V první chvíli jsem ti chtěla zalhat, říct, že zůstávám, ale nebylo by to k tobě spravedlivé. Jdu sama, rozumíš!“ Maty na to nic neříkal. Mlčel. Když jsem vcházela do vrat kostela, měl svěšené ramena, pohled zaháknutý do mých zad.

 

Když jsem se za deset minut vrátila, už tady nebyl.

 

 

11.

 

Autobusová zastávka,

lidí pár.

Co se stihne nebo nestihne

není důležité,

autobus přijede,

nakonec nikoho nemine;

a v klobouku holub trpící pověrou, máchá křídly.

 

Je nádherné čekat na zastávce a nedělat vůbec nic,

… dobrá, nedočkavci občas zkontrolují čas,

anebo čtou si v jízdním řádu,

kdo může tvrdit,

že mají nebo nemají pravdu;

pověra máchajících křídel tkví v prodloužení času.

 

Proč?! Většinou pro banální zbytečnosti,

málokomu stačí vnímat krásu autobusové zastávky:

přešlapování čekajících,

lapání dechu těch co teprve doběhli,

kuřákům stojících opodál,

milencům loučících se polibky a tančících

v nedopalcích, prachu navátého z cesty a

novin přečtených - odhozených,

s datem dnešním - píší v článku,

že autobusová zastávka neexistuje.

Je nejkrásnější den mého života.

Holub snaží se nás zmást.

 

Auto exekutorů před Hančiným domem vystřídala Honzova červená Octávie. O sloupek plotu je opřená tátova motorka. Okny ven do soumraku proniká nesrozumitelná hádka.

Od Radhoště pofukuje chladný vítr; zvedá se z posledních zasněžených svahů, padá do dolin, omotává večerní slunce.

Sundávám kabát a věším jej na sloupek vprostřed pole, ze sloupku a kabátu je zčistajasna strašák, volá: „milujte svět, chtějí ho milovat i ti, co tu šanci ještě neměli,“ a snaží se rozevřít náruč, jak to strašáci v poli dělávají; neohlížím se, nesrozumitelné hlasy za mnou krok za krokem tichnou; hory se chystají spát; teď na jaře jsou plné těžkých nevýrazných barev, za měsíc už bude vše jinak, čerstvá zeleň rozzáří úbočí, temň jehličnanů ztratí svou nadvládu, zpěv ptáku rozčeří povětří, do pastvin vyběhnou jehňata a udivenýma očima budou leptat poskytnuté obrazy.

 

Vklouznu do mělké strouhy jarního járku. Co si pamatuju, teče tudy voda jenom na jaře, anebo když se objeví průtrž mračen. Jindy je tu sucho a lidi co chodí do lesa, járek využívají jako pěšinu. Boty mám v minutě mokré. Zouvám si je přímo v proudu. Neohrabaně odplouvají směrem k  moři.

 

Jednou, to bylo v létě po velkém dešti, Miška přeskočil potůček, vrtěl ocasem a štěkal na mě z druhé strany. Bála jsem se, že nemůže zpátky, nakreslila jsem klacíkem do vody most, nechtěl příliš držet tvar, ale snažil se mi pro radost a neodplaval. Přeběhla jsem po něm na druhou stranu a vzala Mišku do náruče, lízal mě po líci, musel někde sníst chcíplou ještěrku, tak smrděl, umyla jsem se a jeho taky, a pak jsem chtěla přejít zpátky, ale nemohla jsem najít most a kouzelný klacík zůstal na protějším břehu. Už jsem myslela, že se domů nikdy nevrátím, ale od cestičky kolem skalek (co tam někdy bývají zmije) přišla maminka, kroutila hlavou, přešla járek jen tak naboso, jako já teď, a odnesla mě domů. Miška poskakoval kolem, asi chtěl taky do náruče.

 

Je otevřeno. Na dveřích do domu praská a loupe se barva. Stopa v bahně mezi dlaždicemi dává znamení, že mě tu táta už hledal. Vůbec nevím, kde mi zůstal batoh. Nevím, proč mě to zajímá, ale nekonečně dlouho se na to snažím vzpomenout. Připomenutí nepřichází. Vejdu dovnitř, vítá mě vlhký nevětraný vzduch. Šátrám v šeru před sebou. Když narazím do skříně, odhodlaně zabočím vpravo. Průchod na půdu je na svém místě, nahmatávám nohou první schod. Napadne mě sundat si mokré ponožky. Po paměti to udělám, špatně lezou dolů, prsty mám úplně chladné; vzpomenu si na nohy exekutorů, dojde mi, že se taky brouzdali potokem. Bez zavrzání vyjdu po příkrých schodech, je jich jedenáct. Jedna plus jedna nejsou dvě, ale vždy jedna a jedna, každá jiná, říkal mi Maty. Usmívám se tomu a je mi krásně; půda voní senem, musím udělat dva opatrné kroky a ocitám se před dveřmi. Jsou z mé strany zamčené na petlici. Mezerou dole u prahu prosvětluje světlo, zatáhnu, mechanismus se poslušně pohybuje ve své krátké dráze. Venku zavrčí hluk motorky, ztichne, jsou slyšet spěšné kroky pevné lesní obuvi, tátův hlas mě volá, běhá po domu, dole u schodiště nahlíží do skříně. Ale tati, pohnu mírně rty do úsměvu – tam jsem se naposledy sama schovala, když jsem byla malá. Zaslechnu, jak si něco mumlá a dojde mi, že předčítá ze dveří skříně, co jsem ráno napsala:

 

Pověz prosím mami,

dnes proč nesvítá,

proč slavík nad námi,

svým zpěvem nevítá,

 

zlaté klasy pšenic zrají

 

chléb nevoní,

příbor necinká,

ozvěna se ptá:

kde je maminka?

 

zlaté klasy pšenic ve vánku se houpou

 

na zdi bílý kříž,

místnost je prázdná,

kdepak dnes spíš?

kdo uspí nás dva?

 

zlaté klasy pšenic v žáru schnou

 

modlit se za tebe,

kdo mne naučí?

prosby do nebe,

svět lhostejně se točí,

 

zlaté klasy pšenic ve vichru se lámou

 

noc je temnější,

víc než včera,

kdo ji prosvětlí?

pláč od večera?

 

zlaté klasy pšenic v dešti moknou

 

něžná tvá dlaň,

kadeře mi nerozčeše,

prosím tě vstaň,

prosím celou noc vkleče,

 

zlaté vlasy tvoje ... jsou stejné jako moje,

 

dočte a rychle odchází na dvorek. Určitě se jde podívat na Palcatku, jestli tam něco nenajde. Nevěřím, že si všimne velké tečky vprostřed kamene! Vždyť si nevšiml ani schodiště na půdu! Vracím pozornost zpátky, prsty stále svírám petlici, popostrčím do ní, dveře se otevřou; za nimi je místnost, dřevěná podlaha jak u nás v kuchyni; okno, které se dá jen tušit, ukryté za těžkým závěsem přirostlým k zemi, a u vápnem vylíčené zdi stojí postel z borového dřeva. Jdu pomalu blíž. Zespod se ozývá otcovo volání, má v sobě zoufalství; prkna pod nohou jemně vržou, ani nedýchám, peřina na posteli se pohne a pomalu odhrne

 

 

 

**********************************************************************************

 

o měsíc později:

 

„Ta copak ti přišlo Maty?“

Štíhlý, vysoký student s kudrnatými vlasy a rozlitou čokoládou v očích položí na lavičku před poštou balíček. „Fakt divné,“ udělá nechápavé, divadelně přehranné gesto. Dívka na lavičce se jeho mimice zasměje, přehodí nohu oblečenou do pruhovaných barevných legín přes koleno druhé nohy a přisune si pomačkanou a několikrát přelepovanou krabici blíž k sobě. „Adresát je někdo na Novém Zélandu,“ oznámí.

„Jo a měl jsem tu zásilku odesílat já. Jako odesílatel jsem uvedený já, ale písmo není moje a je tu napsané Matěj. Tak mi neřekl nikdo už od kolébky,“

„Ale jo, ta holka ti tak říkala!“

„Která holka?“

„Ta co se před měsícem ztratila. Ve třídě kvůli tomu byli policajti. Jak se jenom jmenovala?“

„Jo, vím, kterou myslíš! Hele mám tu krabici otevřít?“

„Určitě, copak nejsi zvědavý?!“

 

 

 

 

.

 

---