Sever, část druhá

27. květen

Noc

            Mám takovej pocit, že se mi něco zdálo. Něco důležitýho. Je to tam, hned za koncem mýho bdění, už pár minut na to myslim a kdykoli se přiblížim k vizi toho snu, zase mi zmizí o něco hloubš. Svině. Usnul jsem s půlkou cigarety nedokouřenou a sklenicí stěží dotčenou. Tohle vážně neni můj styl. Nejspíš za to všechno může ten případ. Nedokážu ze sebe smejt ten nasládlejch pach a vygumovat z mozku to, co sem viděl na vrcholku schodů. Neumim se s tim vypořádat jinak, takže to se napíšu a třeba si pak budu moct vychutnat to málo, co zbylo z tý parádni cigarety. Doktor Wos by mi to určitě taky poradil. Pak by přišel domů a podřezal se. Byl to slaboch, cejtil sem to z něj. Nesnesl by vizi toho, co se tam včera událo. Bazén si ve svejch vzpomínkách z jeho poslední civilní návštěvy pamatuju jen zhruba. Všechno bylo tak, jak sem to nechal ve svý mysli hodně zim dozadu. Nikdo krom nášeho oddělení tam nebyl. Nebo vlastě byl. Remon byl pravej syn severu, beze strachu, možná neměl ambice na vítězství v místní soutěži vědomostí, ale odvahu měl. Byl férovej, racionální jak to jen dokázal a snažil se překonat každou výzvu, co dostal. Přesto v tu chvíli sklopil zraky. Po obvodu vodní plochy stáli sem a tam další chlapi v kabátech a odznakem na koženejch opascích. Ti všichni byly převážně otočení zády k vodě a na jejich obličejích se rýsovala změt znechucení a povinnosti. Možná i špetka zděšení. Já sám sem asi nevypadal o nic líp. Pseudo-tribuny zely prázdnotou, za okny panovala tma, nikde ani stopa po obětech. Ani kapka krve. Ručníky a tašky ležely tam, kde je obvykle lidi nechávaj. Nehybní svědci hrůzy. Pak moje oči zamířily ke středu haly. Vzhůru stoupaly viditelný páry toho nasládlýho pachu, byl přímo hmatatelnej i všude kolem mě a to jsem to měl k samotnýmu bazénu víc než deset metrů. Měly narůžovělou barvu a lehce se vlvnily, každou vteřinou jinak a stále blíž a blíž. Poslové toho, co mělo následovat. Sjel sem pohledme níž. Povrch netvořila voda, jak by se dalo čekat, ale bezbarvá nepopsatelná vrstva hmoty. Byla téměř všude. Místy byla průhledná a dávala tušit, že někde pod ní jsou dlaždičky, o kousek vedle nabývala načervenalého tónu a vystupovala nad hladinu jako nádor. Jakmile jsem po pár sekundách zahlédnul trs blonďatých vlasů na vrcholku temně rudého jezírka krve, začalo mi docházet, na co koukám. Byly to lidé. Rozpuštění, částečně čí kompletně. Nadnášeni vodou jako škraloup v jednom monstrózním celku. Bylo tam všechno. Vlasy, kosti, oči, zuby. Doprovázen hlasitým mlasknutím se nádor nadmul a prasknul, vystřelujíc svůj obsah připomínající střeva všech barev i velikostí, doprovázený sprškou krve a kašovitou žlutou hmotou. To vše bylo hned po dopadu opět spojeno se zbytkem bývalých plavců. Někdo na druhé straně haly hodil šavli. Pach se pomalu začal měnit na smrad hniloby a rozkladu. Už ani nevim, jak dlouho sem tam stál, hledíc na hmatatelný symbol smrti a děsu. Remon mě odtáhnul zpátky přes sprchy až ke kotelně. Zřejmě zaznamenal, že to trochu otřáslo i se mnou. Nechal mi chvilku. Jen sme tam tak postávali, možná dobrejch deset minut, než si vytáhnul cigaretu a škrtnul zapalovačem. To moje vědomí vrátilo zpátky do reality, nikotinová, nebo spíš dehtová, závislost nastartovala racionální myšlení. Zaznamenal, že sem změnil postoj a gestem mi nabídnul z otevřené krabičky. V kapse bundy sem nahmatal tu, co mi zbyla z posledního čekání před kotelnou. Nejsem svině. Odmítnul jsem a vešel za nim do rezavejch dveří. Další schody, kovový, vydávaly zvuk jako špatně namazaná robotí děvka při každym kroku. Dolů. Musim teď popřemejšlet nad tim, co tam na dně komplexu trubek a kotlů vlastně Remon říkal. A whiskey už došla.

28. květen

Ráno

            Telefon spolčenej s bandou opic v mý hlavě nevěstí nic dobrýho. Chudák ten zelenáč, co byl na druhý straně, když sem se tam po dlouhejch minutách dobelhal. Snažim se bejt na lidi milej, pokud to de. Dneska to nešlo. Nejspíš dá výpověď. Snad nespáchá sebevraždu. Prej že mě chtěj na stanici. Jak překvapující. Brufen neni. Jak kurva překvapující. Díky bohu za studenou sprchu, ta mi zatim nikdy nikam neutekla. Cesta do centra je zdlouhavá, nutí mě přemejšlet. Remon a zbytek party chce určitě znát muj názor na věc. To, že je to pěkný svinstvo, už slyšel sám na vlastní uši den dozadu, když sem zavíral dveře od auta na parkovišti u bazénu. Bylo tak půl pátý a já se už těšil domů, ačkoli se všechno od tý doby změnilo a já měl kvér vždycky po ruce. V kotelně mě zasvětil do všech střípků, co sme zatim měli. Nějakej vyšinutej magor, možná i skupina, vypáčil starej a dlouho nevyužívanej poklop pro skládání uhlí do zadní části kotelny a bez povšimnutí se dostal až k filtračnim kotlům. Ačkoli sme na konci světa, i tady teď všechno už teď běhá automaticky, takže ho nikdo nerušil, aspoň ne ze začátku. Pak dal do vody místo chloru nějakou sračku, trochu mu ještě zbylo v kanystru, kterej tam nechal ležet jak nějakou zvrácenou formu vizitky. Už se to prej veze ke specialistům do nejbližšího města s pořádnou laborkou nebo univerzitou. Jedno z toho určitě řek. Všech šestačtyřicet návštěvníků se začalo rozpouštět asi pět minut potom, v šestnáct osmnáct. Kameru nikdo v tu chvíli stejně nesledoval. Pár šťastlivců se dostalo ven z bublající vody, jen aby je tam už čekal náš pachatel (nebo člen skupiny). Byli zmatení, poleptaní, jednoho po druhém je ubil páčidlem a odvedl do dámskejch sprch. Tam je poldové našli hned po příjezdu, vysázený dokola jak nějaký okrasný kamení kolem památnýho stromu. Bzlo jich šest, tři chlapi a tři ženský, spletení všema celistvejma končetinama, zřejmě se na nich ještě pěkně vyřádil. Pošahanej magor. V jejich středu byl krví nakraslenej divnej symbol. Kruh, metr v průměru, po jehož obvodu vystupovaly menší či větší útvary všech tvarů do všech směrů. Podle registru to není znak žádný doposud známý sekty nebo gangu. Všechno to bylo zvrácený a nechutný, ale po hrůze z bazénu to bylo ještě poměrně v normě na severský poměry. Může to znít podivně, ale je to tak. Někdo přišel s informací, že kruh byl přesně pod středem vodní plochy. Ještě divnější. Pachatel samozřejmě zmizel, zahalenej byl v purpurovym plášti s kapucí, zřejmě muž, sto sedmdesát. Média byla obeznámena se zprávou, že došlo k úniku chloru do ventilace a všichni návštěvníci bohužel zemřeli. Relativně bezbolestně. A že se jednalo o nehodu. Z myšlenek mě vytrhl fakt, že sem dorazil před stanici. Chtěl jsem se po příchodu omluvit zelenáčovi, ale nevzpomněl jsem si. Svět je holt krutej. Remon na mě čekal v kanclu spolu s Bergsem. Bergs byl náš spolupracovník od doby, co sme oba začínali. Dalo se mu věřit. Remon by za něj určitě riskoval život, já možná krabičku cigaret. Nikdy jsme nebyl moc důvěřivej typ. Když tu byli tihle dva, nemohlo se jednat o klasickej rozhovor za účelem běžnýho vyšetřování. Bergs se poškrábal na strništi černym jako uhel, ačkoli jeho vlasy už dávno šedivěly. Postrčil ke mně přes stůl složku. Dvě červený éčka v pravym rohu, přísně tajný. Případ se nesměl dostat mimo tohle oddělení, deset chlapů, ani víc ani míň. Nudně jsem prolistoval pár prvních papírů. Oběti, popis pachatele. Nechápavě jsem pohlídnul nejřív na Remona a pak i na Bergse. Upozornili mě na stranu třicet osm, ani nevim kterej z nich. Byly tam záběry ze záložní kamery s úplně jinym úhlem záběru, než měla hlavní, na prvních třech byl pachatel, na čtvrtym se ale v červeně vyznačený oblasti mihlo něco jinýho. Ruka. Rukáv. Prej že přeživší. Byl za našim purpurovym vylízancem. Na pátym snímku bylo vidět o něco víc, podle polohy byl zřejmě bezpěčně na záchodech v době, kdy se to událo. Respektiva byla, pokud to nebyl nějakej perverzní šmírák. Za normálních okolností bych se nedivil, ale tohle bylo něco jinýho. Vážnýho. Na šestym si jí všimnul vrah a ona se dala na útěk mimo záběr. Nestála mu ani za to, aby se za ní vydal, jen začal pochytávat šestici přeživších. Nic dalšího sme neměli. Ženskejch tam bylo ten den dost, identifikovat oběti bylo nemožný, krom těch v kruhu, takže sme měli jenom tři snímky. Ženský nikdy nevěstěj nic dobrýho.