Nov: I. Prolog

"česká poesie s ním od prvopočátků národního obrození pracuje"... s tím bych si dovolil i nesouhlasit... tuším, že Dobrovského Böhmische Prosodie takovou věc nezná... a třeba takový Šebestián Hněvkovský byl ještě před ní... ale každopádně se jedná o tradiční pojetí, takže dejme tomu, že rozumím, co tím chtěl básník říci. Na druhou stranu nechápu, jak lze vědomě a přitom poctivě pracovat při výstavbě textu s věcí, o níž je dotyčnému známo, že není. Vždyť přece, pokud vím, že a kdy může být těžká doba realizována nepřízvučnou slabikou a obdobně lehká doba slabikou přízvučnou, žádné vedlejší přízvuky prostě nepotřebuji.

Vedlejší přízvuk v češtině sice neexistuje, ale česká poesie s ním od prvopočátků národního obrození pracuje (na každé liché slabice). Právě z tohoto důvodu jsem považoval za důležité se o skutečnosti, že v této básni s ním pracuji, zmínit.

Neodhodlal jsem se text přečíst... takže jen drobná poznámka k jedné záležitosti v prologu - možná to pro tebe bude smutná zpráva, ale vedlejší přízvuk v češtině neexistuje.

Hm, omlouvám se ale tohle na mne vůbec ničím nazapůsobilo.

Všem děkuji za komentář. Profil jsem si zde vytvořil nikoli proto, abych se chlubil tvorbou (nestálo by to za řeč), ale abych věděl co si o tom myslí někdo další (kdo, přeci jen, rozumí lépe umění slovesnému). Talu ben Kohelet: 1.) Také mi to tam nesedělo, ohledně české klitiky (další téma se kterým jsem v koncích) nerozumím jí, a naneštěstí nepatřím mezi ty šťastné kteří dokáží slyšet přízvuk (slyším ho pouze tam, kde o něm vím). 2.) Rýmy se mi na začátku doopravdy vnutili "samy od sebe" a mít jednu sloku rýmovanou a zbytek ne mi připadalo podivné, proto jsem se je tam snažil udržet (ostatně mi na rýmování lépe vyskakovala slova). 4.) Věru, asi vážně příliš zemité přirovnání (leč výstižné). 5.) Moje chyba, jaksi mi trvalo příliš dlouho než jsem pochopil, jak za pomoci tříslabičných slov dosáhnout stoupavé kadence (-u|u-). Co do nečeskosti používání ukazovacích zájmen, vychází, naneštěstí, z jazykové praxe mluvené češtiny (která, na rozdíl od češtiny spisovné, je již jazykem používajícím členy), čímž pouze přiznávám, že se daná "vycpávková" slova do básně věru nehodí. Tmář, nedíval jsem se do slovníku připouštím, ale použil jsem toho slova ve významu "ten kdo dělá tmu" (míněna noc, tedy spíš tmářka, ačkoli myslím že přenášení některých obecných pojmenování i skrzeva hranice rodu /genderu/ je připustitelné), stejný derivační základ jako hokynář, zelinář, bajkař. Archaismy atp.: Nikdy jsem neviděl důvodu vyhýbati se něčemu, jen proto, že je to staré (a překonané?). Pravda k používání slovních spojení jako "vésti řeč", není valného důvodu, ač přejaty z jiného jazyka (coby kalky, podobně jako mrakodrap, upřednostňovat atp., nemýlím-liž se, ostatně kolik slov je přejatých přímo a ani si to již /juž/ neuvědomujeme /např. vzduch/) staly se součástí češtiny a z jistého nekriticky diachronního hlediska jsou její přirozenou součástí, jsou zřídkakdy použity a proto lidé jako já jimi rádi psajíce plýtvají.

Jiní se už vyjádřili erudovaněji, nicméně: pro "laika" jeden velký, těžko stravitelný archaismus. Upřímně si nedovedu představit, že by podobný text v dnešní době našel publikum s výjimkou geeků, kteří se zabaví analýzou formální stránky. Nicméně samozřejmě není na mě, abych autorovi diktoval jakým stylem má psát.

Nepříliš zdařilé rýmování pro mně, místy násilně šroubované do rytmu.

Děkuji, obávám se, že přesně tohoto je mi zapotřebí. Ach, ano, rýmy. Rýmy se mi přihodily samy od sebe, nepokládal jsem je za tolik parazitické, abych je odstraňoval. Jakýsi pokus o blankvers jsem pojal spíše jako experiment, metrické cvičení. Proč to celé končí dvojtečkou? Pravděpodobně ze stejného důvodu, proč to počíná římskou číslicí a v názvu je uvedeno slovo Prolog. Tedy, že se mělo jednat o začátek většího celku.

ano, rýmy jsou přímo úděsné ale proč to celé končí dvojtečkou, to zřejmě neví ani autor mínus tip

„Po počátečních snahách básníka ‚převychovat‘ jej v osmdesátých letech postupně akceptovala většina kritické obce jako jistou zvláštnost a kuriozitu. Někteří kritici však neopomněli zdůraznit, že jejich uznání patří pouze Zeyerovi jakožto osamělému zjevu, a neopomněli varovat před jeho možným následováním, jež by bylo pro českou literaturu škodlivé.“ „Zeyerův styl i jeho tematika se staly záhy pro autora velmi charakteristickými a pro čtenáře snadno rozpoznatelnými“ (Mgr. Michal Fránek, Recepce díla Julia Zeyera v letech 1873-1901) A čo napísať k nadšeným Zeyerovským inšpiráciám dnes... Nie, tadiaľto cesta k účinnej poézii naozaj nevedie. Beznádejne archaický jazyk nemotorne traktujúci akýsi príbeh prostredníctvom monotónnych jambických desťslabičníkov (ktorým, mimochodom, banálne, často eufonicky lajdácke rýmy rozhodne na kráse nepridali) – to už nie je ani trochu sympatické, svojhlavé, ako za čias parnasistov, to už pôsobí len nepoučene a spiatočnícky, umelecky neproduktívne. Z prítomnej básne stojí za povšimnutie len dobrá slovná konkretizácia zvoleného metra, rytmizovanie, pravda, ak odhliadneme od inverzií a iných jazykových násilností.