Konec chromovaného filmu

výborně! půjdeme okopávat vinici Páně a sbírat olivy do Getsemanské zahrady. - na to se však budu muset ještě najíst. nějak mě z představy pracáku pojala slabost...

ok, sraz na pracáku.

Láďo, až budeš hledat cestu ven, vezmi mě, prosím, s sebou. :)

Přestává mě to chrlění "bavit". Mám pocit, že stejně jako je ten kohoutek je puštěný - a ono to zběsile teče (a místy tam jsou opravdu jasnozřivá místa... v té změti) -, mohlo by ho něco někdy i zastavit - a vlastně by se nic moc ani nestalo či nezměnilo. Hledám v poezii proces. Ale tohle je už příliš zoufalé chrčení, tenhle proces mi dává vědomí zahlcenosti, vnímám z něj exhibici, u níž přestávám mít potřebu/touhu být.

s těma rozborama si ty lidi doufám dělaj prdel :-D

našel jsem si tady v poznámkách několik zajímavých postřehů. díky za ně, budu se k nim vracet. - aniž bych se chtěl někam přiklánět, mám pocit, že Eli se ve 2. odstavci blíží k postižení stylového záměru, jak jej vnímám a skrz nějž může být báseň čitelnější (zacyklenost zmiňovaná později mi už taky začíná být viditelná, jistě bude třeba přehodit výhybku, resp. přestat ji pořád přehazovat, jestli to půjde - ). - na Jinovatu si musím nechat víc času, abych zjistil, o co tam jde. - snad prozatím, že právě ten výpovědní cíl, "obsah", do nějž by měl stejnou měrou patřit i způsob, bych právě nechtěl hledat v rovině tematického sdělení. spíš ve stylu a způsobu hlasu jako takového. - takže asi ano, je tam impresionistická, emoční vrstva podtrhávaná fragmenty motivů, které by ten hlas měly usměrňovat a dávat mu nějaké hranice - míra ohraničení vs. rozptýlení bude zřejmě onen kámen úrazu. - tohle bych řekl k metodě. - uhýbání, které někomu nesedí, je tedy záměr. - ovšem jeho smysl nechávám na každém čtení zvlášť, to je jasné. není zde nárok na obecnou platnost.

„...nemá smysl pitvou zatratit umělecký útvar, jen proto, že nám přijdou jeho součástky vykloubené.“ Tomuto uplně nerozumím. Proč to nemá smysl? Pokud by diagnóza byla skutečně taková, že je báseň sestavena z vykloubených součástek, tedy nejen z partikulárností, ale ještě z vykloubených, tedy nijak do sebe nepasujících partikulárností, opravdu nevidím důvod proč takový „umělecký útvar“ nezatracovat. Slovo pitva by tady už ani nemělo pejorativní význam, protože co jiného s něčím takovým dělat. Já nicméně neříkám, že to je vykloubené - i když výsledek je podobný. Kritizuji vzorec, podle kterého je to skloubeno, tedy společný jednotící princip. Nevidím ho jako „sdělení“ ale jako nezaostřenou lamentaci, která může být škodlivější než nevyjádření se. Lamentace nemá zodpovědnost, nemá názor, má jen nepolapitelný soud. Chápu, že v básni nemůžu chtít, aby mi někdo odvykládal přesnou definici fenoménu, který se rozhodl popsat. Básník polovinu logických definic nahradí jinými básnickými přostředky, rohlíky a pudlíky – to je na tom ostatně pěkné. Přesto se odvažuji právě po snaze zachytit i tyto prostředky označit konstrukci za před svými možnými významy utíkající soubor fragmentů, které se drží pouze určité patetické skepse, já to nazval lamentací. Rád bych našel ušlechtilejší vzorec, který by báseň oživil a nevylučuji, že třeba nějaký existuje, pokud bych lépe pobral okolní autorovy básně. Nicméně nic takového se u mne po přečtení posledních básní autora nedostavilo. Vím, že například egil se vyjadřuje ve smyslu, že něco u hochů sleduje a obdivuje – přesto to pro sebe nějak nemohu najít. Pro básně hochů (a w) obwecně je charakteristické překvapování sledem zvratů v básni. Rychlé střídání rovin s vypjatou obrazností, civilních vět, filosofických tezí, podivností – ty mám rád. Nedovedu se povznést nad potěšení z těchto zvratů samotných a z jejich místních účinků – nedaří se mi odhlédnout k poetice-světonázoru, poetice-odpovědnosti. Vidím soudy, obrázky, výstřelky ale ne promluvu, která musela vzniknout proto, že měla zvláštní obsah. Vídím promluvy vzniklé z puzení k promluvě, ventilaci páry z vysoce tlakovaného papiňáku. Já bych ale raději ten papiňák, abych se napapal. I když to z toho blbého řpirovnání tak vypadá, nejde mi o obsah jako takový, tedy aby mi bylo básní dáno nějaké moudro – jde mi o to, aby mi byl dán princip.

Text vnímam ako fascinujúce smetisko. Jinovata: „Opusť cirkulárku!“ ;-)

Mám poslední dobou problém tvé texty číst a pořád se mi nechtělo vypouštět páru, tak to teď udělám. Neumím takové věci psát moc diplomaticky, snad to nebude vypadat hrubě. Jakoby spojujícím prvkem rychle střídaných poloh byla jen jejic patetičnost o sobě. Dráždí mě všeobecnost realizovaná libovolnou konkrétností. Sarkastický nadhled první strofy s rohlíkem, následuje zesměšňující tón s pudlem a bernardýnem, ale už přibývá existence, podle mne nepříliš funkčně ilustrovaná přesmyškou, která napadla snad už každého, akorát ji nikdo nenapsal, tedy že pes, který neštěká, kouše. Plynule, protože přes středník, pokračujeme v rozvíjení nepřehledné konstrukce náhledem, že dáme dohromady nespojitelné, nespojené rozpojíme. Pěkný paradox, spojování nespojitelného je vcelku běžná fráze, zajímavější je rozpojení nespojeného postavené vedle. Nejde o opak, to by bylo rozpojení nerozpojitelného. Tím se obojí problematizuje. Ale co do prčic ty rohlíky a pudlíci? Jedná se u nich o spojování nebo rozpojování? První je sebeodhalující zjevení, ke kterému netřeba příliš co dodávat. U pudlíků by šlo podumat nad spojováním a rozpojováním neštěkotu s kousáním. Když to zkuším uplně na tvrdo přiložit k sobě, jestli nevyleze nějaká exprese: spojování čelistí psa v kousání, které jsou ovšem "jakoby nespojitelné" tím, že pes nepředznamenal svůj úmysl štěkotem. Ne, tudy ne, a jestli ano, tak z toho nevylezla poezie, jem tam v textu cosi takového leží. Samovolně mne napadá jako odůvodnění spojování nespojitelného především snaha o spojení výše napsaného s níže napsaným. Ale mělo by se číst dál, třeba to pomůže, říkám si. Odkojení za tři měsíce snadno a rychle. Samo o sobě to je fajn patetické a odhalující tragiku dneška, asociují mi kuřata vypěstovaná za nějakých 28 dní. Má to maličko podobnou lamentační atmosféru jako obraz s rohlíkem a čajoým pytlíkem, ovšem bez nadsázky. Pocit lamentačního principu vršení obrazů začíná převládat jako klíč k porozumění skladbě obrazů na sobě. Prostě je to všechno takové silné, proto je to u sebe. Množná čísla v elektrolýze samoty. Chceme ale nemůžeme. Brnkání na existenciální strunku zase uplně bez spojitosti, nejspíš s vírou v to, že všechny povzdechy nějak na pozadí souvisí a prohlubují se. V mém čtení se ale jen rozlévají do šíře. Někam se v tomto textu dostávám v podstatě jen v rámci malých epizod, kdy obraz dokázal sám sebe vyhloubit a nepotřebuje pomoc zvenčí - které se nedostává. Tak se mi líbí obraz s tepláky a zvlášť se mí libí sekvence, která následuje hned za ním od uvař po ciskulárku. Část "Mohl bych někam zajet" až "Šebek" má v sobě vnitní drajv, spojitost a je v celé básni asi nejnadějnější z pohledu snahy o vytvoření celku. Vrací se k rohlíku a částečně tak uzavírá kruhh. Washington zpovídající Vatikán se mi už zas líbí sám o sobě. Závěr působí extaticky, ale chybí tu napojení extáze na něco komplexnějšího než souhrn lamentací. Chybí katarze. Je to jen vykřičník.

vražedné

"Vy, kteří utíkáte do psychózy, vraťte se, prosím!" plavba v peřejích :o)