Real ... or not

Před spaním jsem si udělal hrnek svého oblíbeného čaje. Povzbuzující účinky tělo přestalo už dávno vnímat, šlo mi spíš o ten rituál sestávající z relaxace, vnímání jeho vůně, jediného momentu, kdy se zvládnu oprostit od všech problémů a uvolnit svou mysl ze sevření světa.

Dojíždím klidně svůj čaj, dopisuji pár posledních vět ohledně úkolů pro nadcházející dny, a jdu se chystat do postele. Nemívám problémy s usínáním, stačí si lehnout a zavřít oči. Myšlenky se rozejdou do všech směrů, mozek je nestíhá sledovat, a tak to radši rovnou zabalí. Většinou stačí jen několik sekund.

Tentokrát se mi ten večerní čaj téměř nevyplatil. Budím se a moje vnitřní hodiny mi napovídají, že je kolem půlnoci. Mimo nich však cítím akutní tlak v podbřišku a snažím se přemluvit končetiny, že těch pár sekund lenosti nestojí za následující úklid potopy. Ne, že by se mi něco takového někdy stalo, jen počítám vždy s nejhorší možností. Poslouchají, a aniž bych rozlepil oči, poslepu mířím na záchod. Jako vždy sedám, ulevuji si a mířím se opláchnout do vedlejší koupelny.

Cestou zpět, mě na chodbě přepadává oslňující modré světlo. Stále pevně zavřené oči opatrně rozlepuji a mířím směrem ke světlu. Přestože v jeho směru jsou balkonové dveře, překvapuje mě, že světlo nevychází zvenčí, ale z jednoho koncentrovaného bodu, uprostřed chodby, asi ve výšce prsou.

Nepřemýšlím vůbec nad potenciální závažností situace, je mi jedno zda může jít o nebezpečí, při kterém jde o život, nebo neškodnou světlušku. Pokud někdo vynaložil to úsilí a vytvořil, ať je to cokoliv, aby mě zaujal, kdo jsem, abych této výzvy neuposlechl? A jak moc bych následně litoval, kdybych zaváhal a nevyužil této možnosti? Nemusel jsem o těchto problémech přemýšlet, řešil jsem je několikrát již před tím. Automaticky podvědomě napřahuji ruku k sytě zářícímu bodu v prostoru. A najednou ztrácím vědomí...

... a stejně rychle ho zase nabývám. Oslňující modř je pryč. Místo něj nastoupilo denní světlo. Ne to běžné, letní, které dokáže příjemně zahřát, i když není úplně teplo, ale zakalené, mléčné, listopadové, pochmurné, před kterým je lepší se raději zavřít a svítit si uměle. Víčka zase pevně tisknu k sobě a snažím se myšlenkami vrátit na tmavou chodbu, abych se mohl přesunout do teplé postele.

Jenže si uvědomuji, že nejen cítím mléčnou oblohu přes svá víčka, cítím i to okolní prostředí. Letní pyžamo nebrání chladnému okolnímu vzduchu a já si začínám uvědomovat, že je mi zima. Nechutně studený proud vzduchu mě nutí tisknout čelisti k sobě a doufat, že to bude lepší. Když se ale po delším výdechu potřebuji načerpat vzduch, vnímám, že to není vzduch, který se pohybuje kolem mě, nýbrž já, skrze něj. Ano, padám. V panice rozlepuji v mžiku oči a vidím pod sebou rozsáhlý povrch dlážděný obrovskými kamennými bloky.

Zlomek sekundy pozoruji blížící se zemi a uvědomuji si, že nemá smysl přemýšlet o přežití a raději znovu zavírám oči. Panický strach z výšek mi svírá hrdlo. Nemůžu se nadechnout. Stejně není důvod. Za chvíli bude po všem. Stačí si jen počkat. Kde jsem se tu vlastně vzal? Přesunul se z vlastní chodby vlastního bytu? Šel jsem na záchod a ... že bych ještě spal a ... vždyť jsem byl na záchodě?! To jsem to vážně udělal do postele a tohle je jen chabý pokus mozku omluvit tu spoušť? Ať už je konec. Půl litru čaje. Proboha. To budu uklízet do rána.

Vlastně to vůbec nebolelo, jen ta ohlušující rána praskajících kostí. Moment, to žiju? Otvírám opatrně oči. Jedno je přitisknuté k zemi, druhým pozoruji nepřirozeně zkroucené ruce a kosti, které z nich trčí na několika místech. Od trupu mi do pohledu přitéká koláč krve. Cítím studící kamenné podloží. Ale žádné vysvobození ve smyslu bezvědomí, nebo smrti. Vnímám kroky kolemjdoucích a slova, ze kterých je cítit pohrdání. Nerozumím jim a postupně je přestávám vnímat. Pár další lidí se zastavuje a komentuje obraz mé zkázy. Uvědomuji si, že už takhle nějakou dobu ležím a potřebuji se nadechnout. Zhluboka se do toho opřu a ozývá se nepřirozené zvířecí zachroptění. Poslední co vnímám je panický řev nějaké ženy. Konec, konečně...

... cítím teplo, všude kolem sebe. Neuvěřitelná změna oproti tomu chladnému kamení tam venku. Opět v panice otvírám bleskově oči, abych zjistil, kde to jsem. Dere se mi do nich nějaká máčka, překvapivě to ale není nepříjemné, ba naopak, uklidňující. Vidím rozmazaně, asi jako pozorovat svět přes talíř vývaru. Přesto si uvědomuji, že jsem v kruhové nádobě o průměru přibližně dvou metrů, a výšce přibližně tří. Necítím žádnou bolest, jen okolní teplo. Nos a pusu mi kryje dýchací maska a do ruky mi vede hadička s jehlou. Nemůžu se hýbat. Snažím se něco říct, ale začínám ztrácet vědomí...

... vnímám chlad, kontrastní od gelu přizpůsobeného na teplotu těla, jsem v laboratoři a asi metr přede mnou sedí nějaký muž. Mluví, ale jazykem, kterému nerozumím. Něco zaujatě vypráví, ale nevnímám ho, jako bych to ani nebyl já...

... jsem zase v kádi, v mnohem příjemnějším teple. Vyděšeně koukám na své pravé stehno, které má odhalenou kost. I přes to nic necítím. Což mě mírně děsí i baví zároveň...

... zase laboratoř. Všude je nerezové vybavení, bílé, zjevně plastem pokryté, stěny, ze stropu míří spousta sprch a světel. Zase ten muž. Zase něco vypráví. Tentokrát mu sice rozumím, Ale jako bych musel koncentrovat veškeré své síly do vnímání každého vyřčeného slova. A než zvládnu zpracovat další, to předchozí mi mizí z paměti. Spousta slov. Soustředím se na poslouchání, nezbývá mi energie na mluvení...

... moje první vzpomínka na ni. Její andělská tvář se pomalu přibližuje ke straně hlavy, cítím jen lehké píchnutí jehly a začínám ztrácet vědomí. Něco mi šeptá do ucha. Ale už nevnímám...

... přicházím k sobě a tentokrát celkem zřetelně vnímám slova toho muže: "... genetická úprava, která nám zajišťuje praktickou nesmrtelnost, oni nepomohli ne, že by nechtěli, ale protože netušili, že je to potřeba. Dokážeme i několik hodin mrtvého oživit, naše medicína nám umožňuje žít vlastně neomezeně dlouho. V kádi dojde k obnovení těla i mozku do stavu před traumatem, díky tomu si pacient nic nepamatuje a nemusí se podobné situace obávat." Co? Jaké trauma? Ona, kdo je ona? Zase se ztrácím...

... další záblesk, moje smysly jedou tentokrát naplno. Vnímám okolní chlad, slova muže naproti i ... BOLEST. Pohledem sklouzávám dolů a vidím zase rozšklebené stehno a odhalenou kost. Najednou si vzpomínám, že už jsem tento obraz viděl několikrát. Navíc ten puch, jako když... vrtačkou mi nahlodávají stehenní kost, nechlazený vrták do prostoru vrhá neuvěřitelný zápach. Uvědomuji si, že mám čelisti pevně zakousnuté do sebe a z posledních sil vyprskávám vzduch z plic, společně se slinami z pusy, které následně nemůžu ovládat. Cítím, jak mi čelist ochabuje, zmůžu se jen na křeče, řev, a slzy. Jsem ale pevně připoután k nerezovému křeslu a nemůžu se hnout. Pohledem však přejíždím přes skleněný průhled do velínu a setkávám se s jejím pohledem. Blondýnka s nepřirozeně světlou kůží, bez vad v obličeji, s lehce vyděšeným výrazem. Přesto, pro mě fungující jako uklidňující maják. Přestávám vnímat. Zase...

... probírám se v teple gelové lázně. Dochází mi, že jsem na drogách a občas dochází k výkyvům v dávkování. 'Možná když nedám najevo, že jsem vzhůru?! Neříkal ten chlápek, že mi to zregeneruje mozek do stavu před traumatem? Proč si ho teda pamatuju? Moment, ještě říkal něco o tom, kde jsem se tu vzal... To, na co jsem v noci narazil byla časoprostorová porucha, která vznikla při testu jakési pochybné technologie pár set tisíc let zpět. Detailní záznamy se nedochovaly, Země si prošla několika apokalypsami, nicméně nejsem sám. Díky trhlinám v čase a prostoru se lidé přesouvali téměř pořád. A čím blíže k nehodě, tím častěji. Ale zase na kratší vzdálenosti a časové úseky. A já jsem pravděpodobně poslední, respektive první zdokumentovaná oběť. Jenže, proč na mě dělají pokusy? To se nemůžou normálně zeptat? Nebo to patří k jejich normálním výslechovým metodám? Vždyť vlastně říkal, že mozek si nic nezapamatuje. Můžou takhle rozpitvat kohokoliv zaživa s jistotou, že řekne i to, co si myslí, že neví. Ale proč si vzpomínám já? Že by to bylo zastaralou genetickou výbavou? A kdo je ona?' Tep mi vyskočí vzrušením, jen si na ni vzpomenu. A hned cítím odumírající ruku a ten pocit, jak mě opouští vědomí...
 

... cítím, že ležím, probírám se v měkké posteli. Konečně žádné kovový křeslo nebo nádrž na léčení. Nemůžu uvěřit, jak nepřirozeně živý sen jsem právě prožil. Cítím, jak mě bolí celé tělo, jako bych včera uběhl maraton. Přitom mám obvykle problém vyjít schody s nákupem. Přemýšlím nad tím pekelným snem, jako bych si chtěl pamatovat sebemenší detail všech těch hrůz, na které bych rád zapomenul. Nechávám zavřené oči, stejně jako ostatní smysly, napínám pouze paměť a snažím se pochopit, o co tady šlo. Přiřazuji těm několika lidem neurčité tváře, ale jedna je do mé paměti vyrytá příliš detailně a ať se ji snažím zapudit sebevíc, vidím ji před sebou jak živou.

Je čas nechat fantazie, vstát, a začít něco dělat. Přepínám smysly na vnímání reality a v moment, kdy chci rozlepit víčka, začínám cítit, že mě celou dobu někdo pozoruje. Stojí asi tři metry od postele, ve dveřích do něčeho jako kuchyňského výklenku. Ten jediný pohled ve mě vyvolává neuvěřitelnou směs panické hrůzy a zároveň vzrušení. Co dělám tady, a kde je moje postel? Je vážně tohle reálná realita, a to, na co jsem si poslední půlhodinu snažil vzpomenout a zafixovat, byly skutečné vzpomínky nebo jen sen? A kdo je potom ona? Můj záchranný maják v šílenství? Myšlenky skáčou jedna přes druhou a já nejsem schopen slova.

Můj maják se vydává do pohybu a spouští. Jak je jí líto, co se mi dělo posledních šedesát let, a že se mnou začala časem soucítit. Většina lidí už se dávno cítit odnaučila. Lidstvo je nesmrtelné, jsou zajištěné všechny potřebné zdroje, cílem společnosti je pouze udržovat lidský genom a znalosti. A k tomu jsou veškeré emoce zbytečné. Unesla mě v počáteční fázi léčby, kdy není potřeba důkladný dohled, proto se cítím tak rozbitý. Ale musí teď pryč. Brzy začne vyšetřování a ona musí do služby. Já zatím musím odpočívat, bez gelu léčba potrvá týdny. Nohu mám ovázanou provizorními obvazy vyrobenými z plachtoviny. Bolest ale necítím. Na její výklad nejsem schopen reagovat a mlčky pozoruji, jak zadává gesto zámku dveří a odchází.

Další půlhodinu se snažím přemýšlet o tom, co se děje. Jsem vážně v budoucnosti? Nebo je to jen něčí krutý žert? Co ty desítky, nebo stovky útržků. Proč to všechno? Přemýšlím, ale nenacházím odpovědi. Cítím jen, že mi uniká něco důležitého a jsem rozhodnutý pustit se do vlastního pátrání. Sbírám několik chvil síly do pohybu, který mě dostane do sedu. Nohu cítím, ale nebolí. Jen vnímám, že je s ní něco špatně. Zvládnu se dokonce postavit. Pomalu se přišourám ke dveřím a otevírám je odpozorovaným gestem.

Jsem v bílém tunelu, po pár metrech se opakují dveře na obou stranách, tunel se po pár desítkách metrů rozdvojuje. Na obou stranách. Dostupné je jen jasně bílé, umělé světlo. Není zřejmé jestli jsme v budově nebo pod zemí. Ale je to jedno. Vůbec nezvládám přemýšlet o tom, co je ještě realita. Volím jednu z tras a bezcílně se šourám bludištěm chodeb. Pohyb mi neuvěřitelně rychle pomáhá zbavit se drog v krvi. Noha se sice stále častěji ozývá, začíná mi ale pracovat mozek. Dostávám nové útržky. Jak jsem v kádi a vidím její zamlžený obličej, ruku položenou na skle, jakoby mi ji natahovala k mojí pomoci. Můj maják...
 

... začínám si vzpomínat i na další úryvky z vyprávění toho muže. Že existují i jiné cesty, než mučení. A v ten moment mi dochází, že ona je jen součástí většího plánu. Vědomky nebo možná i nevědomky pomáhá jim, abych vyzradil něco, co se jim ze mě dosud nepodařilo dostat. Jsou to vůbec lidi? Je vůbec něco z toho pravda? Jsem na konci chodby a zahýbám za roh.

Srážím se se zaskočenou dvojicí stráží. Zaváhají jen na zlomek sekundy, pak cítím ostrou bolest v obličeji, pravděpodobně po zásahu obuškem. Krátce na to zase ztrácím vědomí...
 

... cítím že ležím, probírám se v měkké posteli. Nemůžu uvěřit, jak nepřirozeně živý sen jsem právě prožil. Cítím, jak mě bolí celé tělo, jako bych včera uběhl maraton. Cítím, jak mě bolí obličej. Přemýšlím o sebemenším detailu celého toho pekla, i když vím, že na něj nezapomenu, i kdybych sebevíc chtěl. Je čas přestat o tom přemýšlet, vstát a začít něco dělat. Jen kdybych se tak děsivě nebál otevřít oči, co uvidím...