pleteš si realismus s grafomanii..
realismus exaktní by měl být odproštěn od subjektivity, tedy pravý opak subjektivní grafomanie.. realismus jako vystoupení z ega a cesta k objektivitě má jistě stále své místo a prostor pro naplňování..
tebou popisovaná autentičnost (egomanie) je zcela v rozporu s realismem (nadhled mystika/výstup ze sebe), popletl jsi si termíny, autentičnost je blíže přibarvené artovosti než civilně objektivní realitě
Také mám dojem, že to, co ve svém příspěvku popisuješ, není umělecký realismus v jeho původním slova smyslu, ale dokumentární slovní onanie některých autorů s patentem na rozum. Krystalický realismus je zase jen odrazem nitra daného autora, ač v okamžiku vnímání okolní reality, navíc vykreslený civilními prostředky. Není to nic jednoduchého a když se to umí, je to hodno obdivu.
Na druhé straně za bujnou obrazotvorností a vzletnými metaforami některých "umělců" se často krčí velice povrchní myšlenky a ploché reprodukování okolních vjemů, nebo prostě zhola nic zabalené do lesklého papíru a převázané mašlí.
,,...nejzbytečnějšími parazity na již tak dost prostitučním těle kultury, neboť nejenže do ní vůbec nic nepřinášejí, ale dokonce umožňují zvláště líným konzumentům vnímat objektivní realitu zprostředkovaně a nabývat tak škodlivého, protože zcela mylného dojmu vlastní autentičnosti a opravdovosti."
Tím ovšem dáváš do škatulky Egona Bondyho a jeho Totální realismus, stejně jako tvorbu Skupiny 42, ale i minimálně polovinu tvorby Jiřího Koláře. Když se nad tím ještě zamyslím, tak mě napadá, že Jiří Weil se rovněž snažil o dokumentární věcnost, při troše snahy by ho bylo možné vecpat k realistickému proudu. Nicméně už jen z hlediska tvé definice mi přijde, že realismus chápeš trochu přiostřeně a v rozporu s tím, jak je obyčejně liter. vědci vnímaný.
Ohledně grafomanie, jedná se spíše o terminus technikus psychologie, kdy člověk velmi silně pociťuje potřeby sebevyyjádření skrze písemný projev. Grafomanii v obecném slova smyslu nelze definovat, je to natolik vágní pojem, že má řadu konotací v různých oblastech.
najdou se autoři, kteří, když vidí stůl, napíšou "židle", a když kolem nich projíždí trolejbus, tak napíšou, že na železnici je nekonečná stávka odřeného nábytku. - tak takovýhle zvěrstva se dějí v zájmu estetických požitků, prý. - já bych řekl, z pozice interogativního Farabunda Martího, že literatura, která nemá ve svém zájmu sdělovat pravdu, je od ďábla a že vede čtenáře akorát do pekla. - a kdo chce jít do pekla, není normální a patří do blázince, kam ostatně patří nejeden "takyautor" - akorát, že VZP krachuje, tak jsou premiér i prezident raději, když takovýhle blázni nezatěžují státní instituce a raději se duševně rozkládají na pískovištích, i když tam spolu se psy nemají přístup. - jenže oni si ho tam najdou, a v tomto momentě již realismu nestačí popsat pískoviště jako místo, kam duševní rozklad nepáchne. - realismus se s tím musí vyrovnat a popsat tuhle animální situaci do posledního špendlíku svědomí (omlouvám se za metaforu).
tolik proslov. k vlastní otázce dodávám odpověď tohoto znění: chorobná grafomanie se projevuje od deseti a výše básní denně. - ale musejí být alespoň čtyřveršové.
zvláště líní konzumenti konzumují úplně něco jiného než literaturou zprostředkovaný realismus. obvykle pívo na růžku, tedy jsou tvé starosti zbytečné
to je duchamdlý příspěvěk
Chtělo by to konkrétní příklady, kdy český estetik vnímá realismus jako "odraz objektivní skutečnosti". Realismus jako takový je samozřejmě velmi silný a hodnotný směr, jehož cíler rozhodně není odrážet objektivní skutečnost. Samozřejmě plně počítá se subjektivní interpretací a "realismus" je mu pouze metodou zobrazení.
Bude i této diskusi změněna kategorie, nebo to odpovídá zdejšímu "něčemu"?
Písmák