Andělé

„Tak jo, risknu to a zeptám se. Proč jsi cítit po červeným víně?“
„Pořád ještě? Sakra.“
„Navíc máš pár rudých kapek na tričku.“
„A nejenom na tričku. Všude. Celá kuchyň je teď cítit po víně. Toskánským, trochu nakyslým.“
Tenhle nonstop byl trochu jiný než většina pražských non-stopů. Nebyla v něm ani zrcadla, ani nesvítil červeně. Interiérem i složením hostů spíš připomínal zapadlé podniky z minulého století. Zamračení padesátníci tady stáli u baru a měřili si vás od hlavy až patě. Ženy si měřili dvakrát a pomalu. Bylo to zde tak nějak velmi klasické.
Ač to tu bylo poměrně malé, nechyběl tu tradiční fotbálek ani méně tradiční kulečník a jukebox. Bylo něco po třetí hodině ranní. Několik mladých lidí u stolku v koutě už podřimovalo. Tomáš s Geti hráli kulečník. Ani jednomu to moc nešlo, vlastně spíš ani trochu, takže hráli už směšně dlouho. Nebyli opilí. Snad jen tolik, aby mluvili o něco více nahlas a možná byli trochu přecitlivělí.
„Ty dvě lesby nás už deset minut vraždí očima.“
„Který?“
„Támhlety,“ ukázala Geti nenápadně ke dvěma ženám u stolu pod okny. „Asi by si chtěly zahrát, hádám.“
„Asi,“ řekl Tomáš a opřel se o stůl. Tágem šťouchl nešikovně do bílé koule, ta jen nadskočila a jiné koule se ani nedotkla.
Geti se rozesmála. Pak ale, když přebírala tágo od Tomáše, utichla a zatímco předstírala, že si měří stůl a přemýšlí nad taktikou, zeptala se ho: „Hele, už to teda vyklopíš, nebo musí dřív vyjít slunce?“
„Co vyklopit?“ zeptal se Tomáš a požádal kolemjdoucího číšníka o dvě další piva.
„Co asi. Jsme přece v non-stopu. U mě by to ještě nemuselo nic znamenat, já jsem taková. Ale ty do non-stopů nechodíš. Vlastně… byl jsi vůbec předtím v nějakým?“
„Co to je za otázku?“
„Dobře, tak jinak,“ řekla Geti. Napila se ze své sklenice a zachytila pohled dvou mohutných tiše trpících, a přesto hrůzu nahánějících žen. „Já mám důvody, proč tu jsem. Zaprvý: ráda se opíjím a mám prázdniny.“ Geti namířila tágem přímo na fialovou kouli a poslala jí do díry. Vzápětí udělala totéž s červenou a modrou, půlenou. „Zadruhý: líbí se mi zdejší barman.“
„Ale vždyť máš přítele.“
„A zatřetí: to až potom.“ Geti poslala do díry nejdříve bílou a potom černou kouli. Pak se opět narovnala a zatvářila se vítězoslavně.
„Víš vůbec, jak se tahle hra hraje, Geti?“
„Máte to tu volný!“ křikla na ony ženy a opřela tágo o stůl. „Pojď, sedneme si.“
Posadili se ke stolu vedle jukeboxu naproti sobě. Geti a Tomáš byli nejlepší přátelé už od střední školy a pyšně tak popírali myšlenku, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje. Geti byla napůl Pákistánka a studovala sociální práci. Nemluvila sprostě, ale přesto na ní bylo něco obhroublého. Byla hezká, ale trochu zbrklá a možná příliš hubená. Tomáš byl moralista a informační středisko přes etické zákony. Dokončoval studium klasické archeologie a miloval Felliniho a řeckou filosofii. Měl hezké tělo i tvář, ale před měsícem si ji nechal zkazit hrozným řídkým knírkem.
„Jde jim to dobře,“ řekl Tomáš, pozorujíce ženy u kulečníku. „Kdybych jsem chodíval víc, možná-“
„Do toho!“ skočila mu Geti do řeči. „Řekni, co tě žere.“
Tomáš se otočil zpět ke své přítelkyni. Ano, měl trochu smutné oči a prázdný pohled. Zřejmě se ani nesnažil cokoli skrývat. Geti byla zticha. Jukebox vyhrával nějakou moderní veselou písničku. Od kulečníkového stolu se ozývaly rány, jak dopadaly koule na dno stolu, a nějaká opilá mladá holka vstala a dala se do tance.
„Aha,“ řekla Geti potichu. „Tohle bude asi velký, viď?“
Tomáš sklopil oči a nepatrně přikývl.
„Ještě než začneš, něco ti řeknu. Dneska se mi zdál sen o konci světa. Můžu?“
„Můžeš,“ řekl a trochu se pousmál. Spíš trpitelsky, než opravdově.
„Jela jsem vlakem do cizí země za nějakou tetou. Všude bylo šedo, mlha, ticho a nuda. Ale bylo mi tam dobře, u tý smyšlený tety. Povídaly jsme si a tancovaly. A potom nastal čas, abych odjela. Nastoupila jsem do vlaku, ale ten už se nerozjel. Nikdo příliš nehysterčil, všichni byli zvláštním způsobem klidní. Vystoupila jsem z vlaku a chtěla se dozvědět, co se děje. A v tom jsem to viděla… bylo to vlastně krásný. Celý nebe jakoby hořelo. Nahoře, úplně nejvýš to plálo. Byla tam oranžová, červená, žlutá. Ale žádný slunce. A úplně nízko, skoro u země, pluly obrovský mraky. Šedý a černý. A pluly přímo k nám, ubohým cestujícím. Všichni byli ve vlaku a čekali, někteří se dokonce modlili. Intenzivně jsem cítila, jak mnou ty šedý mraky proplouvají, jak se mi pomalu nedostává kyslík. A pořád jsem neměla strach. Přijala jsem to jako danou věc. Bez odmlouvání, jak to přišlo. Udivovalo mě to nebe nad náma. A ten ušlechtilý klid a smíření, který kolem mě vládnul.“ Geti se na chvíli odmlčela. Potom se napila a usmála se na Tomáše širokým potěšeným úsměvem. „Pak jsem viděla pár kroků ode mě chlápka. Mohlo mu být asi čtyřicet nebo tak nějak. Ležel na zemi, schoulený v kuličce. Dolezla jsem k němu a lehla si vedle něj. Neznala jsem ho, byl to úplně obyčejnej chlapík, ale v tu chvíli mě napadlo: nikdo přece nechce umírat sám. Chápeš?“
Tomáš přikývl. Jukebox začal vyhrávat Wish You Were Here, místnost i se svými hosty jakoby se uklidnila a zpomalila. Geti se na chvíli odmlčela a zaposlouchala se na pár vteřin do kytar. „Víš, co se stalo pak? Nic.“
„Takže jsi viděla apokalypsu, jo? Úplnej konec? A jak to vypadalo? Tma nebo světlo?“
„Ne, ne… Mraky odpluly pryč a pak jsme se všichni zase nadechli. Já pořád ležela vedle toho chlápka, hubenýho a zmatenýho. Pak jsme prostě vstali a já nasedla do vlaku. Měla jsem u tý paní, co tam jezdívá s občerstvením, nějakej dluh. Za koláč a za pivo. Zaplatila jsem ho a vlak mě vezl zase domů.“
„A to byl konec?“ zeptal se Tomáš.
„Jo. To byl konec. Pak jsem se probudila a bylo mi hrozně hezky. Divný, viď?“
„Ani ne. Přežila jsi apokalypsu.“
„Jo, to je asi fakt.“
Mládež u jednoho stolu už usnula úplně. Jediný, kdo byl mezi nimi ještě vzhůru, byla jedna dívka. Seděla, pokyvovala do rytmu písně a pohybovala ústy, i když zcela evidentně neznala slova.
„Slečno! Slečno, prosím vás,“ křikla drobná blonďatá paní od jukeboxu na Geti. „Mohla byste sem jít, prosím?“
„Jasně,“ řekla Geti, vstala a šla k ní.
„Prosím vás, já s tímhle vůbec neumím. Potřebovala bych tam dát písničku. Tady mám peníze. Chtěla bych tu ‚Až mě andělé‘.“
„Od koho to je?“ zeptala se Geti a vhodila do jukeboxu ohmatanou dvacetikorunu.
„Od Spálenýho,“ řekl barman, který šel zrovna kolem a teď se opřel o jukebox.
„Víte, tu miloval můj manžel. On už umřel.“
Barman přikývl, skoro jakoby tím jediným gestem přál upřímnou soustrast, a začal hledat v seznamu. „Máte ji tam,“ řekl barman a koketně se zadíval Geti do očí.
„Můžete ji tam dát ještě jednou?“
„Třeba ještě dvakrát, máte předplacený tři písničky.“
Geti chvíli oplácela barmanovi laškovný pohled. Potom se obrátila k té drobné pani, která byla zřejmě dost opilá na to, aby každou chvíli začala vyprávět o svém zesnulém muži všechny podrobnosti, včetně velkého příběhu, jak začal mít rád zrovna tuhle píseň, a proto se rozhodla vrátila ke svému příteli, dokud byl ještě čas. Seděl stále ve stejné pozici, jak ho tam nechala, s pohledem na své nedopité pivo.
„Takže konec světa bude hezkej?“ řekl, aniž by se na ni podíval.
„Nebude. Konec světa, drahý Tome, nebude.“
Nastalo ticho. Geti chtěla vzít Tomáše za ruku, ale najednou se zdálo, že byl příliš daleko. A pomohlo by mu to vůbec? Nebylo by to přespříliš násilné a dramatické gesto?
„Slečno!“ ozvala se znovu ta drobná blonďatá ženská. „Slečno, prosím vás.“
„Ježiši, co zase chce?“ šeptla k Tomášovi a vstala. Blondýna seděla u malého stolku. A s ní tam seděl šedovlasý muž. Na první pohled bylo zřejmé, že už má něco vypito.
„Copak?“ zeptala se ženy.
„Víte, promiňte, že otravuju, ale tady můj přítel je hrozně žárlivý. Mohla byste mu jenom říct, že u toho jukeboxu jsem jenom chtěla pustit písničku a ten barman byl tak hodnej a pustil mi jí?“
„Samozřejmě. Žádný flirtování ani osahávání. Jen vám pustil písničku.“
Šedovlasý děda se zatvářil trochu uspokojeně. Žena velmi procítěně poděkovala.
„Řekni mi, kamaráde,“ oslovila Tomáše, když se k němu znovu posadila. Tentokrát si ale nesedla naproti, nýbrž na židli vedle něj. „Co je podle tebe horší? Když ženská, která má za zadkem přítele flirtuje s barmanem, nebo když ženská, která má za zadkem přítele, celou noc vyhrává písničku, kterou měl rád její zesnulej manžel?“
„To druhý?“
„To druhý, jo. Upřímně – vypadá, jako by měla o kolečko víc.“
„Geti, stalo se něco divnýho. Jsem na dně. Teda ne, asi nejsem na dně, ale cítím se tak. Jako bych byl na dně. Jako bych viděl šedivý mraky, ale na rozdíl od tebe se s tím nemohl smířit.“
„Znáš Marii?“
„Počkej, chtěla jsi to slyšet, ne?“ Tomáš se zatvářil zmateně. Najednou měl spoustu energie. Konečně byl připravený mluvit. Oči měl doširoka otevřené a pohledem těkal sem a tam.
„Znáš nebo ne?“
„Asi jo, nevím, ale-“
„Teď mi vyprávěla takovou věc,“ opět mu skočila do řeči. „Nic zvláštního, ale zaujalo mě to. Říkala, že si vymyslela postavičku. Jmenuje se Zachariáš. Kreslí si jí do bloku. Je to břichatej dlouhorukej panák s přiblbým úsměvem. A víš co? Nikdo ho nemá rád, nic se mu nedaří a on je šťastný. Takhle mi to Marie řekla. Nikdo ho nemá rád, nic mu nejde, ale on se usmívá. A trhá kytky. Na jednom obrázku měl kytky mezi prstama u nohou.“
„No a?“
„Marie Benešová, Tome! Moje dobrá kamarádka, znáš jí přece! Má devadesáti osmi procentní ztrátu sluchu. A pořád se jí prý horší, takže zřejmě přijde jednou o sluch úplně.“
„Už vím, kterou Marii myslíš.“
Nastalo další ticho. Oba se napili, úplně současně. Jako postavy z broadwayských muzikálů nebo ruský baletní soubor pod taktovkou nejpřísnějšího choreografa.
Tomáš se díval z okna za Geti. Nikdo po ulici nešel, bylo tam prázdno. Představoval si, jaký klid tam asi je. Je zvláštní, že místo jako Vinohrady může být klidné, ba dokonce nějakou chvíli úplně tiché. V tuhle chvíli jistě tiché bylo. Možná. Takhle ho aspoň slyšel Tomáš.
Geti se dívala ke kulečníkovému stolu. Akorát se dohrálo a ženy se dlouze objímaly. A něžně, ano, tyhle dvě velké těžké ženy s hranatými přísnými obličeji ve velkých vytahaných tričkách se k sobě tiskly ve vší ženské něžnosti. Aspoň tak to Geti v tu chvíli viděla.
„A tady máš to zatřetí: ten šupák Pavel mi dal kopačky. Včera večer. Dneska odpoledne jsem si chtěla otevřít víno. Špičatým nožem jsem se snažila vyloupnout špunt, ale nešlo to. Tak jsem ho tlačila dovnitř. A najednou na mě všechno to víno vyšplouchlo.“
„V obchodech prodávají takovou věc, lidi jí řikaj vývrtka, někdy vás představím,“ řekl pobaveně Tomáš. Až potom si uvědomil, že se možná zachoval netaktně, když takhle lacině a naoko přehlédl zmínku o rozchodu.
Geti si to ale nemyslela. „Jsi blbej! To jsem samozřejmě zkoušela, ale špunt mi prasknul. Všichni teď nadávají na ty špunty z umělý hmoty, ale s tím by se to nikdy nestalo. Nevíš, jak bolí, mít víno ve vočích. Až to poznáš, tak si budeme zase rovni.“
Tomáš se usmál. Geti se zdálo, že něco z té pochmurnosti, kterou měl celou tu dlouhou noc v očích, zmizelo. Ne všechna, samozřejmě, ale část snad ano. Malá, docela malá, ale ne nepatrná část té tíhy, co s sebou vláčel, byla pryč. Geti se usmála taky. Teď už by ho vzala za ruku, zdálo se totiž, že byl blíž. Ale už to nebylo potřeba.
Další ‚Až mě andělé‘ skončilo. Na malou chvíli bylo ticho a ozvalo se klapnutí. A po něm přišel začátek té nejznámější melodie na světě, alespoň pro tuhle chvíli a pro tohle místo. Začalo hrát ‚Až mě andělé‘.
„Magor,“ řekl Tomáš a zvedl půllitr svého už teplého piva.
„Totální,“ přisvědčila Geti a ťukla si s přítelem. Připili si na anděly, kteří jsou němí a nemůžou tak na nikoho zavolat.