Máslo aneb tohle dělat nebudu

Ne nadarmo se říká, abychom nikdy neříkali nikdy. Řeč bude o tom, jak vnímáme to, co dělají naši rodiče, především matky, máme k nim přeci jen takový specifický vztah. Zhruba do sedmého roku života jsme rádi, když nás drží za ruku a všude doprovází. Následuje období tak do dvanácti let, kdy ji vedle sebe vnímáme jako nucené zlo, ale přetrpíme ji. Jakmile se z nás stanou teenageři, bereme ji jako nepřekonatelné zlo a někdy kolem pětadvaceti až třiceti se to přehoupne, nevadí nám, když se společně s našimi přáteli přidá ke sklence vína. I sama sebe přistihnu, že zavolám mamině kvůli nějaké drobnosti, jen protože mě zajímá, jak by to udělala ona, byť se jedná o jednoduchý recept třeba na guláš. Nechci to přivolávat, ale vím, že jednou přijde den, kdy zůstanu bez ní a bude mi chybět, toho dne děsím, čas plyne tak neskutečně rychle...

Během chvil, které trávíme s maminkou, ačkoli jí sebevíce milujeme, stejně občas padne na mysl „tohle nikdy dělat nebudu!“ a za pár měsíců nebo dokonce let se přistihneme, že to, přesně TO, co jsme nenáviděli uděláme taky.

Vzpomínám na okamžiky, kdy jsem koupila čerstvý chleba nebo maminka pekla nějakou ze svých víkendových buchet. Rozbalila kostku másla, nožem pečlivě ukrojila, kolik potřebovala a než vložila máslo zpátky do ledničky, kousek jednoduše ukousla. Ano, ukousla tak, že tam zůstaly otisky zubů. Ze srdce jsem to nesnášela, což bylo možná důvodem, proč jsem upřednostňovala radějí margarín Lätta dovezený z BRD místo klasického jihočeského másla, abych se prostě nemusela koukat na ten příšerný otisk!

Jak člověk žije sám, zůstane u standardů, na které je zvyklý, ale přesto někdy „ujede“. Minulý týden jsem si koupila můj oblíbený slunečnicový chléb a snad z nostalgie jihočeské máslo. Namazala jsem krajíc a než jsem kostku másla dala zpátky do ledničky, pak se to stalo... neodolala jsem a ukousla jsem si kousek přesně tak, jako to dělá mamina. Musela jsem se tomu zasmát, protože jsem pak tu ukousnutou část samozřejmě pěčlivě zarovnala nožem. Pokus o dokonalé začistění jakéhokoli důkazu.

Můžeme se bránit, vnitřně přemlouvat i zahlazovat stopy, ale je to v nás – více či méně jsme prostě stále kopie našich biologických rodičů.