Děti osudu

Úvod

…ze 1014. svitku historie Querre Terreas:

…„Nastaly časy, kdy Víra nabývá nebývale velkou moc. Nejde o víru v pravém slova smyslu, nýbrž o víru, kterou nastolil nejvyšší panovník veškerého známého kontinentu, budiž osvícen, velký Morgorath, zakladatel kultu Nomus. Víra své nositele zavazuje k plnění povinností, které jim velký vládce ukládá a které mají přispět k vybudování nového světa a přinést mír všem rasám žijícím na území Querre Terreas…“

…“Toho času, tedy léta Páně 14. se tajně rozdělují všechny žijící rasy do kast podle znamení, které cítí kněžky dřívějších Bohů vládnoucích na tomto území. Do chrámů umístěných na nejvyšších kopcích a horách v Querre Terreas se vydává pouze skromný počet matek, které chtějí podrobit své potomky tomuto procesu. K tomuto se uchylují pouze matky, které prahnou po slávě svého potomka jakožto jednoho z Bytostí, tedy osob, které jsou Velkým Osudem předurčeny k tomu, aby ve svém životě dokázaly hrdinské, vznešené, ale i zatracení hodné činy. Tyto děti jsou obdařeny božskými dary, které jim mohou přivodit slávu či utrpení a mohou je učinit jak vládci světa, tak i tyrany, kteří nasměrují všechen svět do záhuby. Jejich moc je roztodivná a může ovlivnit i Velký Osud.

Mnoho novorozenců se nejspíše zařadí do kasty smrtelníků, kteří svůj obyčejný život prožijí jako vesničané či měšťané, rolníci a poddaní nebo jako jiný průměrný člověk. Málo smrtelníků je schopno se vymanit tomuto předurčení.

Do poslední kasty se zařadí děcka se znamením belzebubovým. Od takových nelze očekávati více než, že se stanou zloději, vrahy, násilníky, žebráky nebo jinou chátrou a budou dále svět zamořovat svými nehodnými potomky, ze kterých se téměř nikdy nestane nic víc než jejich rodiče. Takovému převtělení satanáše je předurčena smrt rukou kněžky, která tento svět očistí od hrozby, která by mohla vzejít z takového dítěte a která by mohla mít i daleko větší dopad na lid Querre Terreas. Dokladem budiž zlovolný Berres, který nečistým rituálem stal drakem a hodlal svět uvrhnout do záhuby svým plamenným dechem.

Proto do chrámů s malým děckem míří jen málo rodiček. Žádná jej nechce vystaviti smrtelnému nebezpečí a pokud do chrámu některá přece jen zavítá, jedná se o zpravidla o prostitutku, ženu po styku nedobrovolném, žebračku či matku nepřiměřeně mladou…“

…“Země Querre Terreas je z velké části skalnatou a ne příliš pohostinnou zemí, do které zavítá jen málo pěvců, obchodníků nebo tuláků. Vrcholky hor jsou trvale pokryty sněhem. Na tomto území se nachází také poušť, která lemuje pobřeží severu a která není pouští slunečnou, nýbrž neúrodnou planinou, ve které nic neroste. Tyto pláně postupují do vnitrozemí, kde se mění ve skály a pouze na několika místech nalezneme drobné lesy, travnatá území a louky, které ale nejsou příliš úrodné kvůli neustálému chladu. Mezi horami nejčastěji nalezneme neprostupné hvozdy, které tvoří z velké části mrtvé stromy, křoví, kosodřevina a mech. Velká většina území je neprozkoumaná, protože žádný z žijících smrtelníků, který má rozumu nazbyt by se do těchto končin dobrovolně nevydal. Proto ani nejsou známé počty zvířat a jiných tvorů, kteří taková území obývají…“

 1. Kapitola

Na kraj padl soumrak a zvedl se vítr. Bíle skalnaté vrcholky hor lemovaly okolní vyhlídku otevřeného chrámu vytesaného přímo do skály na vrcholku jednoho z menších kopců. Schylovalo se k bouři, které byly v tomto kraji časté.

Vítr si pohrával také s dlouhými vlasy mladé kněžky sklánějící se nad třemi košíky. Košíky byly položeny na kamenném oltáři chrámu Kasnea vysoko v horách nad Silderionem, největším městem těchto končin. V každém z nich byl malý novorozenec. Vítr neustále zesiloval a odhrnul kněžce plášť, do kterého byla zahalena. U pasu se blýskala zlatá dýka, kterou dostala každá kněžka, která se přidala k Sesterstvu. Byla to dýka, která měla sloužit své majitelce jako dar na uvítanou, na ochranu, jako poznávací znamení kněžky Sesterstva a také k nechvalně známému a nelehkému úkolu sprovození ze světa nežádoucího dítěte.

Dnes tu máme plno, ušklíbla se kněžka sama pro sebe a pohledem zabloudila k matce, která nervózně přešlápla v rohu otevřené místnosti. Ta tu jako jediná čekala, jak dopadne rituál a zda si svou dceru vezme zpět domů. Krom dalších tří kněžek tu nikdo nebyl. Matka, která tu před pár hodinami nechala blonďatého modrookého chlapce, se nejspíše již dávno vrátila ke svému řemeslu v nevěstinci na okraji Silderionu a druhý černovlasý chlapec s očima jako uhel se narodil nedávno zde v chrámu. Matka zemřela jen hodinu po porodu.

Kněžka se zhluboka nadechla. Věděla, že „určit“ hned tři děti bude náročné. Kolem zvířených vlasů stále sílícím větrem začaly pomalu kmitat drobné bíle paprsky. Kněžka zavřela oči a po chvilce je otevřela. Mladá matka s úlekem o krok ustoupila. Oči, kněžky již nebyly modré, ale celé bílé. Z pravého oka jí stekla bílá slza. Někde v dálce uhodil první hrom a zbylé kněžky posmutněly. Bílá slza je znamením, že jedno z dětí je poznamenáno. Kněžka se prázdným pohledem podívala na matku a zle se usmála. Matce skanuly hořké slzy na prosté šaty, ale kněžka nakonec ukázala pouze na blonďatého chlapce, který k ní natahoval buclatou ručku. Nejbližší z kněžek přistoupila, vzala košík s dítětem a odnesla jej kamsi do chrámu.

Kněžka setřela slzu a druhému chlapci ji otiskla na čelo na důkaz toho, že se zařadil mezi smrtelníky. Další z kněžek přistoupila a vzala košík s dítětem k sobě.

Zbývalo pouze poslední dítě. Nad chrámem se mezitím rozpoutala silná bouře. Dívka začala pomalu natahovat. Kněžka na ni dlouho hleděla prázdným pohledem. Pak promluvila nepřirozeným hlasem. „Buď spásou.“ Tyto dvě slova stačily k tomu, aby bylo zřejmé, že dívka patří mezi Bytosti. Matka dlouze vydechla a vykročila pro dítě. Poslední z kněžek ji zachytila a kývla směrem k mladici provádějící obřad.

Ta vzala svou dýku a lehce řízla dítě do dlaně. Okamžitě po ní stekl drobný pramínek krve a dítě začalo křičet. Matka znovu přešlápla, ale již o poznání klidněji sledovala své dítě. Kněžka zachytila pramínek do maličké lahvičky, kterou měla přivázanou hned vedle dýky u pasu.

„Tato krev nám poslouží, pokud se tvé činy obrátí proti lidstvu.“ Zapečetila lahvičku a kývla na matku. Ta si dcerku ihned vzala k sobě. Kněžka, která touto větou ukončila rituál, se sesunula na kolena a ztěžka oddechovala. Zbylé ženy v rychlosti popřály matce a dceři mnoho zdraví a jaly se pomoct vyčerpané kněžce.

Matka si zavěsila košík s dítětem kolem krku a ramene a rychlým krokem se ztratila za záhybem dlouhých schodů vedoucích k cestě.

¯

Blonďatý chlapeček křičel jako by ho na nože brali. Zřejmě tušil, co bude následovat. Kněžka se nad ním napřímila a pomalu zvedala ruku, aby jej svou zlatou dýkou zbavila života.

Myslela na poučky, kterých se jim dostávalo v semináři a které radily, aby v takové situaci neotálely a dítě probodly. Ona ale nemohla. Vzpomínala také na dávné doby, již pres třicet jar a zim vzdálené, kdy dlouhá léta s manželem očekávali potomka a dědice rozlehlého statku na předměstí Silderionu a kterého se nikdy nedočkali. Kdysi dávno ji její Alsar kvůli tomu zavrhl a nyní se sám těší z vnoučat po boku jiné ženy.

Při této myšlence se jí pokaždé sevřelo srdce a ruka s dýkou poklesla. Popadla dítě a utíkala s ním pryč z chrámu.

¯

Orsaile spěchala se svou milovanou Ermin zpět domů. Ačkoliv se ještě klepala strachy, byla nesmírně potěšena výsledkem zkoušky. Věděla, že její manžel by to nikdy nedovolil, aby jejich dítě vystavila takovému nebezpečí, ale jí to poroučela rodová tradice. Všechny ženy z rodu její matky byly Bytosti a když některá za celý život neobjevila svůj talent, stejně s ní bylo v okruhu jejich přátel zacházeno uctivě. Ona sama se projevila jako skvělá léčitelka a mnoho občanů Silderionu, ale i vzdálených vesničanů si k ní docházelo pro radu nebo pomoc. Jejich dům byl vyhlášený po celém kraji a ji její práce naplňovala a tajně doufala, že dcera půjde v jejích stopách. Těšila se, až oznámí radostnou novinu své matce, Ermině babičce a ještě více přidala do kroku. Ani netušila, že unikla smrti, která ji jen o malý kus minula.

¯

Kněžka, která se po rituálu ujala černovlasého kluka, s ním rázně vykračovala směrem k městu. V chrámu zůstat nemůže, samy žijeme jen z milodarů a skromného políčka skrytého za chrámem, pomyslela si. Dítě si pro větší pohodlí zavěsila do velkého šátku a skryla ho pod pláštěm před prvními kapkami deště. V sirotčinci se bude mít dobře a navíc, chrám je stejně určen jen ženám. Z chrámu vedly dlouhé kamenné schody, které se pod kopcem měnily pouze na malou vyšlapanou cestu. Do města to nebylo daleko, ale cizinec by k chrámu zabloudil pouze velkou náhodou.

Právě vcházela do lesa, když napravo od ní praskla větvička. Kněžka střelila pohledem vpravo, ale ničeho si nevšimla a pokračovala rychleji dál v cestě. Po chvilce se ozvalo šustění suchého listí nalevo. Věděla, že ve zdejších lesích jsou zloději, hrdlořezové a jiná lidská chátra, ale nikdy se neodvážili až k chrámu. Strach z hněvu starých božstev byl stále ještě silný v mnoha myslích nejen ctihodných občanů.

Kněžka již téměř běžela, když ji za krkem popadly silné paže. „Peníze, jídlo, cennosti“, zašeptal slizký hlas blízko jejího ucha. Kněžka ztuhlá hrůzou, ze sebe pouze špitla: „Nemám.“ „Máš zvláštní dýku, nic se ti nestane, pokud nám ji dáš.“ Vystrašené kněžce se sevřelo hrdlo a začala se bránit. Podařilo se jí vysmeknout a obrátit k útočníkovi čelem. Vytasila svou dýku a zběsile s ní před sebou mávala. Chlap nebyl o moc vyšší než ona a jí se podařilo ho škrábnout přes tvář. Spadl mu šátek, který mu kryl obličej.

Věděla dobře, že teď je pozdě. I kdyby mu dala všechno, co u sebe má, stejně ji zabije, protože znala jeho podobu. Než se chlap zmohl na slovo, kněžčin krk probodl šíp. Z jejího krku vytryskla krev a ona se pomalu sunula k zemi na záda. Nechtěl jí ublížit! Který blázen to vystřelil?!

„Ty krávo blbá!“, rozkřikl se na svou sestru, která pomalu pokládala kuši na zem. „Tys byla vždycky pitomá po matce, co sis myslela, ty káčo?! Co s ní teď chceš dělat?!“ Udělal rázný krok směrem k ní, když v tom náhle tiché šumění lesa prořízl dětský pláč. Oba se na sebe zděšeně podívali. Hrdlořez pomalu poklekl u mrtvé a odhrnul šátek, pod kterým se vrtělo dítě. Sebral mrtvé kněžce dýku a už se napřahoval k umlčení novorozence, když ho sestra chytila za zápěstí. „Ne!“, vykřikla. „A co s ním chceš dělat? Myslíš, že ho můžeš vláčet po lese bez úhony? Čím ho budeš krmit?! Sotva uživíme sebe a ty čtyři věčně hladové krky!“ „Aspoň to zkusím, tak nebo tak by zemřel.“, prosila a snad tím vykoupím svůj život za smrt té ženy, pomyslela si pro sebe a pohlédla na mrtvé tělo u krku zalité krví. Ve tváři měla pořád výraz nepochopení, úleku a překvapení. Odvrátila se a vlastním nožem odřízla mrtvé šátek a děcko do něj více zabalila a přivinula si ho. Myslela při tom na vlastní dceru, která zemřela loni v zimě. „Běž napřed, já ji odklidím.“, pronesl bratr o něco smířlivějším tónem. I na něm se dlouhá zima podepsala a jeho myšlenky nachvíli zabloudili do časů, kdy jeho rodina měla vlastní dům a pole. Pak přišel mor, zvířata pomřela, úroda byla mizerná a oni přišli o vše.

¯

Stará kněžka klopýtala po úzké stezce na odvrácené straně kopce, tak aby nikoho nepotkala. Rozhodla se riskovat delší cestu přes les, i když věděla, že se tu často potulují vlci a medvědi. Při tomto rituálu měla dítě zabít poprvé. Alespoň by mě bohové potrestali za mou slabost, pomyslela si. Celou cestu odříkala motlitbu za dítě a doufala, že z něj vyroste slušný člověk. I to se někdy stává. Někdy.

Než dorazila do města, byla již tma. V rychlosti položila dítě na práh sirotčince, který se po morové epidemii hojně rozrostl, zaklepala a rychle se ztratila v tmavé uličce. Ještě se ujistila, že dítě někdo vzal dovnitř a vyrazila na zpět na cestu do chrámu. Nevěděla, že její čin bude mít dlouhé následky pro celou zemi…