Síla vzteku

...Stála tam uprostřed noci bosýma nohama ve vysoké mokré trávě. Každá kapka chladné vody na stéblech se třpytila v záři měsíce. Stála tiše a bez hnutí. Na svém těle měla pouze lehké šaty. Vlály ve větru a lehounká látka se jí lepila k mokrému tělu. Dlouhé tmavé vlasy jí splývaly kolem tváře a dopadaly ji na hubená ramena. Vítr bičoval její tělo a každá další studená kapka deště jí drásala krvavé šrámy a odnášela dál ty rudé krůpěje její krve. Ani bolest ji nedokázala přimět k pohybu. Stála tam jako by ji tam někdo vytesal z kamene. Svůj pohled upřený někam do dáli, do černočerné tmy. A jediné co cítila byl nezkrotný vztek. Zarýval se jí do každého kousku těla. Zmítal jí a nedokázal ji opustit. Chtělo se jí řvát. Nechty si křečovitě zarývala do dlaní a jediná bolest, kterou cítila, ji přinášela malé uklidnění. Jen bolest ji dokazovala, že je ještě na živu a vnímá okolní svět...