Autobiografie, aneb

Dalo by se říct, že jsem možná ani nebyla typická anorektička. Když vám někdo říká něco o anorektičkách, co si představíte? Dala bych ruku do ohně, že vám pod tímto pojmem vyvstane představa dívky, zcela hladovějící, nebo stravující se prazvláštním způsobem, která běhá a skáče minimálně 4 hodiny denně s naivní domněnkou, že tak je to nejlepší, a která je posedlá touhou po štíhlé postavě, nemyslí na nic jiného a chce být ta nejhubenější holka na světě. Možná že většina anorektiček taková je, ale myslím si, že ne všechny jsou ukázkovým učebnicovým příkladem, jako výše zmíněná dívka s poruchou příjmu potravy. Ne všechny chtějí být za každou cenu hubené. Ne všechny provozují denně sport s vidinou dokonalé postavy. Ne všechny hladoví pro tuto povrchní touhu. Ne všechny, ne já. Ano, je pravda, že jsem chtěla změnit trošku svůj životní styl a možná nepatrně zapracovat na své postavě, abych byla spokojenější. Ale žádné velké změny jsem neměla v plánu, jelikož, jak už jsem říkala, postavu jsem měla téměř dokonalou a nebylo co měnit. Chtěla jsem jen žít zdravě. Být zdravá. A vymklo se mi to z rukou. Většina anorektiček se při pohledu do zrcadla zděsí. Vidí pokroucenou realitu. Realitu, která ani není tak realitou, jako spíš jejich mylnou představou, že není mohutnější dívky na světě, než té, kterou vidí právě v zrcadle. Já to takhle neměla. Moc dobře jsem věděla, že jsem neskutečně vychrtlá, jen jsem si to nechtěla přiznat. Bála jsem se. Nedovedete si představit, jaký jsem měla strach. Moc dobře jsem si uvědomovala svou chorobu, ale byla jsem příliš slabá na to, abych s tím něco dělala, i když jsem si to moc přála změnit. Už mě nebavilo trpět hlady, nechtěla jsem nosit velké oblečení, jen abych zakryla svou skutečnou postavu. Postavu, která dřív bývala tak nádherná. Postavu, za kterou by se ani modelka nemusela stydět. A já toto skvělé tělo téměř utýrala k smrti. Ač neúmyslně, přece jsem to udělala. A později se mi to vrátilo. Možná úmyslně, možná ne, moje tělo se mi pomstilo se vším všudy. Ale o tom až později.

Jak šel čas a já stále víc a víc padala hlouběji a hlouběji, odrazilo se to samozřejmě i na mém chování. Dřív veselá dívka se proměnila v chladnou živoucí mrtvolu, která se smála ne proto, že by chtěla, ale proto, že se smáli ostatní. Přetrhala jsem téměř veškeré styky s přáteli, nechodila ven a jen seděla doma a modlila se, aby tohle období bylo už za mnou.

Ačkoliv jsem nesportovala, prakticky nehnula ani prstem a mým veškerým pohybem bylo pár kroků do školy a zpět domů, na váze se stále objevovalo menší a menší číslo.

Ze 47 kilogramů se rázem stalo 46, 45, 44, 43…Každé ráno jsem se vážila. Přely se ve mně dvě různé myšlenky. Anorexie, která mi zatemňovala rozum, se na každé vážení těšila, protože moc dobře věděla, že uvidí menší číslo, než při předchozím vážení. Moje zdravé já, které tam ještě někde hluboko pod tou hromadou anorektických bludů bylo, se naopak děsilo, pokaždé, kdy jsem si na tu věc měla stoupnout. Bála jsem se, že uvidím mešní číslo. Děsilo mě, že ačkoliv nechci, stále hubnu. Bála jsem se o svůj život. Nechtěla jsem, aby to zašlo tak daleko.

Nicméně zašlo, a z původních 47 kilogramů při výšce 165 cm se stalo 42 kg při stejné výšce a toho si už nešlo nevšimnout. Snaha zakrýt mé vyhublé tělo pytlovitým oblečením byla naivní a nesmyslná. Každý, kdo mě znal, viděl, že jsem zhubla. A já se za to styděla. Rozhodně jsem z toho neměla radost. Chtěla jsem být normální. Chtěla jsem normálně jíst, ale nešlo to. Moc dobře si pamatuji, když jsem do sebe naházela 10 disko sušenek. Byla jsem šťastná, že jsem je snědla, navzdory tomu, že anorexie, která v té době měla hlavní slovo, byla proti. A také si pamatuji, že jsem pak celý den ležela na posteli s tím, že mě neskutečně bolel žaludek.

Jak už jsem říkala, nešlo si toho nevšimnout. Pamatuji si pro mě jeden z nejhorších dnů. Byla u nás na návštěvě babička a já zrovna přišla do školy. Mamka si mě zavolala do obýváku. Tušila jsem, co bude následovat, ale nechtěla jsem tomu věřit. Bylo to pro mě vážně nepředstavitelné. Tak moc jsem se snažila to skrýt a vypořádat se s tím sama.

Potupně jsem si musela stoupnout na váhu. Nezhubla jsem o tolik. Řekněme o 4-5 kilo. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměla nadváhu, a že jsem byla čtrnáctiletá dívka ve vývinu, to bylo poměrně otřesné číslo. Váha ukázala cca 42 kg a já viděla mamky vyděšený pohled, se kterým se na mě dívala. Od té doby se do mě snažila za každou cenu nějaké jídlo dostat, ale moc se jí to nedařilo. Čím víc mě do jídla nutila, tím míň jsem chtěla jíst. Nechtěla jsem hubnout a chtěla jíst, ale nenáviděla jsem to její nucení do jídla. Chtěla jsem to zvládnout sama. Samozřejmě, teď si uvědomuji, že to bylo velice naivní, anorexii je jen velmi těžké zvládnout bez jakékoliv pomoci. To, že to všechno mamka zjistila, a že mě začala nutit do jídla, bylo pro mě neskutečně potupné. Ačkoliv jsem si uvědomovala svou nemoc, nechtěla jsem si jí připustit. Bylo pro mě nepředstavitelné, že mě, holku z křesťanské rodiny, zasáhla tahle strašlivá psychická choroba. Bylo to pro mě strašně trapná záležitost. Nechtěla jsem, aby se to nikdo dozvěděl. Byla jsem hloupá, protože je to nemoc jako každá jiná, možná se jen déle léčí, má vysokou úmrtnost a léčba je poměrně obtížná, ale je to „jen“ nemoc, není to něco, za co si můžete sami. Není to něco, co byste mohli ovlivnit. Můžete k tomu mít předpoklady a anorexii vám může spustit nějaký podnět, například šikana, výsměch apod., ale rozhodně to není něco, co byste chtěli, co byste si dobrovolně přivolali. Prostě není.

Jak už jsem se zmínila, vyrůstala jsem v křesťanské rodině, návštěvy církve bratrské byly na týdenním pořádku, a jakožto dospívající jsem začala chodit i na setkávání mládeže, kde se hrály hry a probírala nejrůznější témata ohledně víry a křesťanství jako takového. Jenže poté, co mamka všechno zjistila, jsem tam chodit přestala, bála jsem se, že by to mohli zjistit i tam, ačkoliv to většině muselo být jasné, když mě stejně vídali v neděle. Nicméně jsem s nimi prakticky přetrhala všechny kontakty a v neděli se k nim moc nehlásila. Ne proto, že bych nechtěla, nebo je přestala mít ráda. Bylo to jen proto, že mi bylo strašně trapně, styděla jsem se za svou nemoc a chtěla jsem, aby to nikdo další nezjistil. Chovala jsem se, jako by se nic nestalo, přestože to bylo přímo do očí bijící. Prostě nepřehlédnutelné. Když někoho vídáte prakticky dvakrát týdně a znáte ho odmalička, nelze nezaznamenat poměrně výrazný úbytek na váze a až děsivou změnu v chování. To prostě není možné.

Postupem času na mě i velikost oblečení xs visela a já už se neměla za co schovávat. Nedokázala jsem sedět v lavici, protože mi prakticky vzato úplně zmizel zadek, a zkuste si sedět jen na kůži a kostech. Poměrně strašlivá bolest. Pokaždé když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Tohle přeci nemůžu být já, říkala jsem si. Bohužel jsem to byla já.