stále pokračování autobiografie....

Nevím, co mě děsilo víc, jestli nepředstavitelná mezera mezi stehny, či propadlé tváře, každopádně jsem si při každém pohledu na sebe pomyslela, že takhle už to dál nejde. Jednou jsem se ale vážně rozhodla, a od té chvíle se na mém seznamu pročítaných webů neukázaly téměř žádné pro-ana blogy, ale jedině stránky jako idealni.cz, či jiné stránky na pomoc lidem s poruchami příjmu potravy. Tyhle stránky jsem prohlížela denně a hodiny trávila u chatu s ostatními anorektičkami, které se snažili léčit, a já se z toho pokoušela vytěžit nějaké rady. Samozřejmě jich moc nebylo, ono taky asi není dobrý se nějak moc stýkat s lidmi se stejnou chorobou, protože to n vás chtě nechtě nějaký ten vliv má. Ať už dobrý, či špatný, to dopředu nikdy nevíte. Risk je risk, ale nemuselo by se to vyplatit.

Jak už jsem říkala, bylo mi jasné, že jsem vážně nemocná a chtěla jsem si nechat pomoct, ale na druhou stranu jsem se strašně bála. Měla jsem nepředstavitelný strach, že mě rodiče pošlou do psychiatrické léčebny. Hledala jsem na internetu nejrůznější zkušenosti holek, které nějaký ten čas v těchto místech strávily. Ne vždy to byly povzbudivé vzpomínky a myslím, že mě to ještě více utvrdilo v tom, že to asi radši zvládnu sama a doma. Klidně s ambulanční péči, hlavně když nepůjdu do nemocnice.

Každopádně jednou ten den přijít musel a připadl někdy na konec listopadu, kdy mi mamka v neděli oznámila, že v úterý půjdeme k doktorce. Konkrétně k paní psychiatričce. Pamatuji si, že jsem hrozně moc brečela a prosila jí, ať tam se mnou nechodí, že to spolu zvládneme. Samozřejmě, že tyhle prosby a naivní sliby nebyly vyslyšeny a tak jsme v úterý vyrazili k oné zmiňované doktorce. Společně jsme čekali v malé neútulné čekárně a za pár minut si paní doktorka zavolala mamku, se kterou si nemalou chvíli povídala. Pak přišla řada na mě a paní psychiatrička mě začala atakovat otázkami typu kolik měřím, kolik vážím (mimochodem v té době jsem již vážila asi pouhých 38 kilogramů), kolik a co jím atd. Řekla mi to, co už jsem dávno věděla. Že mám mentální anorexii. Slyšet to od odborníka mě strašně zranilo a cítila jsem, jako bych stále byla v nějaké noční můře a jen čekala na to, až se probudím. Bohužel to byla realita a pro mě se to stalo ještě horším poté, co mi oznámila, že půjdu do nemocnice. Tím se naplnily moje nejhorší noční můry, protože nemocnice byla to, čeho jsem se snad nejvíce bála. Hrozně jsem se rozbrečela a prosila jí, ať mě tam neposílá, že to s mamkou zvládneme. Byla neoblomná. Nakonec ale dala rodičům na výběr, ti však řekli stejně ano. Asi takto bych popsala jeden z nejhorších dnů v mém životě, o dalších se vám zmíním o pár řádek později. Nenáviděla jsem tu doktorku, myslela jsem, že mě chce jen zničit, nechce mi dát šanci zvládnout to sama. Teď už vím, že to dělala jen pro mé dobro, ačkoliv mi ta nemocnice stejně moc nepomohlo a zvládla jsem to nakonec sama. Tahle doktorka je podle mě jedna z nejlepších, jsem s ní nadmíru spokojená a za nic na světě bych ji nevyměnila. Je to opravdový odborník, který tomu rozumí.

Tím, že mi řekla, že půjdu do nemocnice, se ve mně cosi zlomilo, a já začala mnohem víc jíst. Prostě jen tak z ničeho nic jsem se snažila do sebe nacpat co nejvíce jídla. Touha vyhnout se nemocnici byla silnější než anorexie. Možná by stačilo pohrozit mi jen nemocnicí a neposílat mě tam, kdo ví. Čekaly mě poslední dva dny školy. Dva dny školy, které se staly nejtěžšími v mém životě. Bylo strašně těžké mluvit s přáteli a dělat, jako že se nic nestalo. To prostě nešlo. Můj poslední víkend před nemocnicí, jsme byly s mamkou samy. Jeli jsme nakupovat a pak do McDonaldu a v neděli jsme zašly do cukrárny. V pondělí jsem se dozvěděla, že jí volali z nemocnice, a že mám nastoupit v úterý. Byla jsem zoufalá. Ten den se vrátil taťka a přijela i babička, aby v úterý pohlídala Adámka. Ačkoliv jsem moc chtěla, v úterý ráno jsem skoro nejedla, měla jsem tak stažený žaludek, že to prostě nešlo. Po snídani jsme vyrazili. Když jsme zastavili u oddělení dětské psychiatrie, stále jsem tomu nechtěla a možná snad ani nemohla uvěřit. Já že budu zavřená několik týdnů v psychiatrické léčebně? Je to vůbec možné? Uklidňovala jsem se jen tím, že mě ta psychiatrička ujistila, že budu do Vánoc doma. Po příchodu na oddělení jsme museli vyplnit spoustu formulářů. Znovu mě potupně zvážili, změřili a různě prohlíželi ze všech stran. Připadala jsem si jako zvířátko v zoo. Pokoj jsem měla naproti toaletám, byly tam se mnou ještě další dvě anorektičky. Později jsem zjistila, že to byly opravdu učebnicové příklady.