autobiografie část 4.

Opravdu se v nemocnici stravují prasata?

Hned po příjezdu na mě čekal můj první oběd v této nemocnici. Byla to neuvěřitelná porce. Tedy porce byla jen o něco málo větší, než normální porce jídla pro normálně vyspělého jedince. Jenže zkuste si takovouto porci předložit někomu, kdo několik měsíců jedl naprosté minimum a žaludek má tedy opravdu stažený. Pozřít to byl pro mě přímo nadlidský výkon, ale já to zvládla a ještě jsem to do sebe naházela rychlostí světla, abych to už měla za sebou. Samozřejmě můj stažený žaludek se začal bránit a já několik hodin musela ležet na posteli, protože jsem se s tou bolestí nemohla ani zvednout.

Později jsem se seznámila s holkami na pokoji. Jedna z nich, říkejme jí Lenka, strávila na psychiatrii už tři měsíce. Tahle doba mi připadala tehdy naprosto nepředstavitelná a já se opravdu vyděsila, že to samé čeká i mě. Poté, co mi druhá holčina sdělila svou dobu pobytu, jsem málem omdlela. Byla zde již čtyři měsíce a navíc ještě před tím nějaký čas v Brně. Jak jsem ale později zjistila, ač dlouhé pobyty, bylo jim to téměř na nic. Všechna snaha lékařů a sestřiček přišla vniveč a ony vesele dál pokračovaly v hubnutí po boku s anorexií. Jejich největším problémem bylo, že ony se nechtěly uzdravit, nechtěly se snažit a bylo jim s anorexií dobře. Prakticky každý den mne žádaly, abych jim kryla záda, zatímco ony se zoufale snažily alespoň pár minut cvičit na posteli, a mně se pokaždé honily hlavou stejné myšlenky. Holky byly vážně naivní, když si myslely, že jim to pomůže. Byla to jen naprosto nesmyslná snaha poslechnout ten hlásek v jejich hlavách.

Ale jak jsem později zjistila, ani jsem se nemohla moc divit, že to těm holkám téměř vůbec nepomohlo. Spíše než o psychiku se zde starali o fyzickou část vašeho já. Prostě a jednoduše byla to jen výkrmna. Sestřičky byly sice hodné, ale když máte doktorku, která za vámi přijde na pět minut a jediné, na co se vás zeptá, je jak jste spokojeni se svou váhou, pak se nemůžete divit, že vám pobyt nic moc nedá. Na druhou stranu to bylo pro mě takové nakopnutí, abych se snažila sama.

Moje lékařka opravdu vždy přišla jen na pár minutek a naprosto jí nezajímala, jak se cítím, jen se starala o mou váhu. Ano, to, abych přibrala, bylo velmi důležité, ale pokud někoho s mentální anorexií jen vykrmíte a nestaráte se o jeho psychiku, uvidíte ho v léčebně nejspíš ještě několikrát. To se stává u holek, které se nechtějí léčit. Já z toho už chtěla ven, takže jsem to pak nakonec zvládla sama.

Během pobytu na psychiatrii se absolutně nic zásadního nestalo. Každý den byl stejný. Každý den byl stejně monotónní. Nic se nedělo. Dnešek se nelišil od zítřku, zítřek se nelišil od včerejška. Každý den byl stejně nudný. A když se hodně moc nudíte, máte čas přemýšlet. Nejčastěji jsem myslela na to, že jsem stále ještě tady. Přemítala jsem si v hlavě, jak se to vlastně mohlo stát. Proč jsem vůbec sklouzla do této zrádné nemoci. Neměla jsem k tomu přeci ani ten nejmenší důvod. Tak proč? To je bohužel otázka, na kterou si nedokáži odpovědět ani dnes. Jako největší křivdu jsem ale brala to, že rodiče dovolili, aby mě v téhle hrůzně nudné a zbytečné léčebně držely přes dva měsíce. Teď už vím, že pro mě chtěli jen to nejlepší, ale tehdy jsem to tak neviděla.

Ačkoliv jsem dobře spolupracovala, zdálo se, že všechno je proti mně. Za první dva týdny jsem nepřibrala ani gram. Velké množství jídla, které jsem najednou musela pozřít, mi způsobilo střevní a žaludeční problémy. Když říkám, že jsem se opravdu snažila, myslím to vážně. V zoufalé touze jít co nejdříve domů, jsem do sebe doslova cpala ještě různé čokolády a sušenky, jen abych co nejrychleji přibrala.

Hned první noc jsem se vůbec nevyspala. Ono na druhou stranu, vyspěte se někde, kam vám zasahuje pronikavé světlo z chodby, spolubydlící vržou s postelí s vidinou, že cvičením, které praktikovaly, spálí co nejvíce kalorií, a vy se cítíte strašně osamělí.

Jediné, co se přes den dalo provozovat, bylo čtení. Četla jsem opravdu jednu knihu za druhou, ale i to vás po několika hodinách začne nudit. Mamka ten den přišla až ve tři hodiny odpoledne a já na ní byla strašně naštvaná, protože návštěvy byly už od dvou. Mimo jiné se mi také docela dost klepaly ruce, což bylo poměrně nepříjemné.

Ve čtvrtek mě čekala první vizita. Jedním slovem děs. Následovaly totiž další otázky typu: proč jsem tady apod. Po nepříliš chutném obědě jsem šla na EKG. Mimochodem už jsem měla normální přibírací porce a neskutečně mě od oběda bolel žaludek. Nakonec se ale zjistilo, že ta sestra, které jsem se ráno ptala, udělala chybu, a já mám mít stále o něco menší porce. Přeci jenom, nemohou vám hned ráz na ráz začít dávat přibírací porce, když máte stažený žaludek. I když mi bylo opravdu na zvracení, tlačili do mě další a další jídlo. Můj žaludek z toho byl asi opravdu zmatený.