Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Lázně Aurora

03. 10. 2012
14
16
3290

 

zně Aurora. Betonový paskvil. Ti tři ještě pamatovali doby, kdy se sem jezdili léčit papalášové z celé republiky. Jindřich tu do konce chvíli dělal údržbáře, než ho vyhodili za chlast.

„Tahle zahrádka,“ řekl, když si sedal na proutěnou židli, která pod jeho tíhou bolestně zapraskala, „tu nebyla. Občas rozmístili židle támhle na tu louku. Stěhovali jsme tam dlouhý stoly, který pak přetejkaly žrádlem a chlastem, ale to musel přijet nějakej tajemník. Pro horníky z Ostravy to samostřejmě nedělali.“

Jindřich se konečně uvelebil a postavil svoji igelitku k pravé noze. Václav si tašku nechal na klíně. Když svoje šedesátikilové tělo usadil, židle nevydala ani hlásku.

„Ale horníci si tu stejně moc čerstvýho vzduchu neužijou,“ poznamenala Marta, která se snažila opřít berli o kulatý stůl. Na zem sklouzla zrovna, když přišel číšník.

 

„Přejete si?“ pronesl stroze a špičkou své naleštěné boty odsunul berli od sebe.

 

„Copak si myslí že bysme na to jídlo neměli?“ podivila se Marta, když číšník odcházel, vztekle drtíc jídelní lístky pod paží.

 

Popravdě, číšník byl o tom přesvědčen, hned jak ty tři uviděl. Jindřichovo obří břicho vyčuhovalo z těsného trika, na pravém prsu propáleného od cigarety, Václav se ztrácel v ušmudlané pruhované košili a Marta vypadala, jako by vyhrála dárkový poukaz v té nejnuznější konfekci. Její slaměný klobouček s umělými třešněmi tomu nasazoval korunu.

 

„Je tu ale krásně!“ rozplývala se Marta nad zatravněným okolím.

„Víte, že jsem tady leta nebyla?"

„Já taky ne," utrousil Václav a vytáhnul z kapsy tesilek balíček levného tabáku.

 

„Tady se nesmí kouřit,“ řekl číšník, který donesl tři točené desítky.

Václav bez řečí strčil balíček zpátky do kapsy a vyzáblou rukou se snažil odehnat vosu, která mu začala atakovat pivo ještě dříve, než ho číšník před něj postavil.

 

Vtom se ozvala rána a celý stůl se otřásl. Marta leknutím nadskočila a Jindřich vítězoslavně obrátil dlaň vzhůru.

 

„To vás musela štípnout."

„Já to necejtim!"

„To máte dobrý."

„To jo, když si ho honim, je to jako od cizího."


Jindřich vypláznul jazyk a pravou rukou pohyboval sem a tam. Marta se tomu hlasitě smála. Václav se nepřítomně šklebil a číšník se znechuceně obrátil a odkráčel kbaru.

 

„Co je to za póvl?" zeptal se staršího kolegy.

„Jindra Vajchner. Dělával tu údržbáře. Chlastá první ligu a hraje automaty. Nevim, kde na to bere.“

„Nejradši bych je vyhodil.“

„Tak to můžeš zkusit. Jednou jsem viděl, jak ho chtěj vyvést z baru. Viselo na něm pět borců. Jako by vůbec necejtil bolest.“

Číšník si vzpomněl na rozmáčknutou vosu a řekl:

„Doufám, že mají čím zaplatit.“

 

Mezitím Marta s bolestným výrazem ve tváři vstala, vzala si berli a odbelhala na toalety.

 

„Kdes ji schrastil?“ zeptal se Václav, jakmile Marta zmizela ve dveřích.

Včera U Nováků. Hrála automaty. Měla šťastnou ruku. Pučila mi na cigára a já jí slíbil, že jí za to pozvu na pivo.“

„To je teda terno,“ ušklíbnul se Václav.

„Do hodiny všechny prachy projela. Znáš to ne?"

Václav dal letnímu slunci na obdiv další úšklebek.

„Hele, od kdy seš tak vybíravej?“ ohradil se Jindřich. „Kdy sis naposledy zašukal?“

„Vypadá jako tetka Bětka.“

„A co ti na tetce Bětce vadí, ty strejdo? Pěkně ji ho tam strčíš, zavřeš oči a budeš si představovat něco pěknýho.“

Skrz Václavovy roztažené rty vylezly dva žluté zuby.

„Vezmem jí ktobě?“

„No jasně,“ rozzářil se Jindřich, „dal sem chladit krabičku vínka. Neboj, všechno půjde jako po másle.“

„A co má s hnátou?"

„Co já vim. Vleže berli potřebovat nebude. Důležitý je, aby ty haksny mohla roztáhnout, ne?“

„Ještě pivo?“ zeptal se číšník, který poslední větu slyšel a marně se to snažil na sobě nedat znát.

 

„Jsou to fakt prasata!“ stěžoval si opět kolegovi na baru.

„A kdo není?"

„Měli bysme je vyhodit.“

„Jen si posluž.“

„Odrazujou nám hosty."

„Myslíš toho starýho Němčoura, co tu už hodinu cucá to malý pivo?"

Už musí bejt dávno z formy."

„Kdo?"

„Ten tvůj Jindra.“

„Můžeš to zkusit.“

Číšník zabořil pohled do pivní pěny, která pomalu stékala po roztřesených prstech, a zaposlouchal se do podivných pazvuků, které se zvenčí začaly ozývat.

„Voni si tam snad pouštěj kazeťák, nebo co! To už přestává všechno!“

 

Když vyšel ven, místo kazeťáku spatřil muže s šedivým knírem. Ke krku si tisknul mikrofon, přičemž z něj vylézaly zvuky jak ze špatně naladěného rádia. V druhé ruce držel cigaretu s dlouhým náustkem.

„Tady se kouřit nesmí,“ řekl číšník.

„Ale já když nekouřím tak zvracím. A už jste milej pane viděl někoho zvracet skrz slavíka? To bych vám nepřál.“

„A tamten pán si tu taky kouří!“ přidala se Marta.

„Jenže ten je vkuřáckém sektoru.“

Všichni čtyři se udiveně koukli přes dva stoly, kde dotyčný kouřil.

„To je přeci volovina,“ usoudil Jindřich a bylo rozhodnuto.

 

Než číšník odešel natočit piva, všimnul si, že si muž, co zrovna přišel, dává náustek s cigaretou místo do pusy do průdušnice. Když se nadechnul, oharek cigaret zrudnul. Kouř pak vyfouknul pusou.

 

„To je hrozný panoptikum."

Číšníkův kolega to přešel bez poznámky. Blížil se čas večeře. Do restaurace se začali stahovat první hoteloví hosté.

 

„Asi jsem někde nastydla,“ vzdychla Marta, „zase musím."

Muž se slavíkem pohotově vyskočil a pomohl Martě vstát.

„Děkuju,“ usmála se na něj Marta.

„Můžete mi říkat Pikaso!“ zachrastilo rádio.

Pikaso podal Martě berli a usadil se zpátky na židli.

 

Co tu děláš?“ zeptal se ho Jindřich, když Marta odešla.

„Jsem na procházce."

„Tak bys v ní měl pokračovat.“

„Dostal jsem žízeň.“

„A máš na zaplacení?“

Vyhrál jsem jackpot!“

„Kecáš!“ vyprsknul Václav společně s pivní pěnou.

„Kam sní chcete jít?“ zeptal se Pikaso Jindřicha.

„Nikam."

„Tak na to tě znám moc dobře, Jindřichu. Určitě už máš doma odestláno a v lednici se ti chladí nějakej levnej patok.“

Pikaso si strčil prst do průdušnice a zachrčel:

„Já bych píchal jako lev, jen ať z kundy stříká krev.“

 

Číšník už ani nepředstíral, že neslyší. Postavil piva na stůl a v tichosti odešel.

 

„Měl bys pokračovat v procházce,“ znovu navrhnul Jindřich Pikasovi. Ten do polovičky vyprázdnil půllitr a řekl:

„Myslím, že mě potřebujete.“

„A to jako proč?“ ušklíbnul se Václav.

„Rozhodně Jindra udělá víc terna se mnou, než s tebou.“

„A jak asi?“

„Můj jackpot a Jindrův byt rovná se jistej šuk. Co můžeš nabídnout ty, Václave?“

Václav zkřivil své úzké rty. Jeden z jeho žlutých předních zubů vylezl. Vypadal jako psí dráp.

„Nechte toho, pánové,“ uklidnil je Jindřich, „půjdeme všichni. Vezmeme jí K Novákům na pár panáků a pak se přemístíme ke mně.“

 

Když číšník uviděl, jak na něho Jindřich mává a volá: „Platíme“ jeho úsměv se rozzářil.

„Hned jsem u vás!“ zvolal a běžel kbaru.

 

„Chtějí platit!“ oznámil radostně kolegovi.

„Kdo?"
„No, kdo asi?"
„Aha, tady je šrajtofle."
„Nechceš tam jít ty?"

„Nepřipravím tě přeci o dýžko.“

„Ha ha.“

„Počkej, ještě odnes večeře na dvojku.“

„Co maj dneska žlučníci?“

„Dušená zelenina a filé"

„To bych blil,“ řekl znechuceně číšník a odběhl do kuchyně.

 

„Je to kus," liboval si Pikaso, když sledoval Martu, jak se belhá zpátky ke stolu.

„Tetka Bětka,“ utrousil Václav.

 

Než ale Jindřich stačil Martu obeznámit s plánem, řekla:

„Pánové, už budu muset jít."

Václav vycenil své dva psí drápy, jako by se chtěl zakousnout do její tučné paže a nepustit.

Pikasův slavík vyfoukl udivený obláček kouře a Jindřich jakoby mimo řečí prohodil:

„No to je škoda, Martičko, zrovna jsme se vás chystali pozvat na panáčka K Novákům.“

„No teda,“ rděla se Marta, „normálně bych neodmítla, ale jsem nějaká nastydlá. Pořád bych chodila jen na záchod a stou mojí berlí...“

„Tak vám koupíme nočník,“ řekl svým rádiovým hlasem Pikaso.

„Ne ne,“ kroutila hlavou Marta, až se jí třešně na klobouku roztančily, „budu muset jít. Skutečně mi není dobře.“

„To je vážně škoda,“ zopakoval Jindřich hladíc si svůj pupek.

„Tak se tedy mějte a užijte si to dnes,“ hlesla Marta. Aniž by se posadila, dopila pivo, ťukla ukazováčkem do prázdného pullitru a dodala: „Děkuju za vitamíny.“

Jako tři opuštění trosečníci mlčky pozorovali, jak se Martě při chůzi mohutná zadnice naklání doprava jako potápějící se parník.

„Losneme si,“ řekl nakonec Jindřich.

„Co?" nechápal Václav.

„Všichni tři jí doprovodit nemůžeme.“

„Na to já kašlu.“

„To neumíš ženskou sbalit sám? To ti mám furt někoho dohazovat?“

„Běž ty,“ řekl Pikaso, „zasloužíš si to nejvíc, a my si tady s Václavem dáme ještě pivo a rum, co říkáš?“

Václav radostně přikývl.

„Tak už jsem tady!“ řekl číšník s úsměvem od ucha kuchu, šrajtoflí v dlani a tužkou, která nedočkavě klepala na účtenku.

„Dejte nám dvě piva a dva velký rumy,“ ozvalo se rádio Pikaso.

„Ale, vy ste přeci,“ koktal číšník, „tady pán.“

„Tady pán si dá taky,“ řekl Jindřich a naposledy pohlédl na Martu, která se do lázní Aurora už nikdy víc nepodívala.


16 názorů

prohnily
16. 11. 2012
Dát tip

Text sice ubíhá pěkně, je to i zábavné, ale na archetypy moc nejsem, jsou sice vymalovány pěkně, ale asi nepřináší úplně něco nového. Ale i tak - pobavil jsem se.


StvN
15. 11. 2012
Dát tip

Blbina. Od nikud nikam. Takove tlachani. Neumis to vygradovat, postavy jsou postavene na nejake vnejsi zvlastnosti, ale dusevne jsou schematicke a ploche. O zapletce ani nemluvim. Je to nuda. Takove typy lidi muzes videt vsude. Co jsi z te situace vytezil? Nic. Prosty popis a k tomu jeste prakticky jen dialog, ktery ani neumis rozvinout, vzdycky je to prestrelka nekolika strohych vet. A vzdychani cisnika, ze je vyhodi. Hodne ridka polevka na muj vkus. 


Ahoj, děkuji za připomínky. Opraveno : )


Janina6
08. 11. 2012
Dát tip

Je to napsáno svižně a vtipně, ale mě hospodské řeči nikdy moc nebavily, a pokud se v povídce nejedná o nic jiného, je mi to jaksi málo. Speciálně od tebe – protože většinu tvých povídek si pamatuju. Tahle mi v paměti asi neutkví. Ale v nějaké sbírce by to mohl být ten uklidňující prvek, u kterého si čtenář trochu „vydechne“, to uznávám.

Dialogy umíš dobře, k těm nemám výhrady. Přimlouvala bych se za změnu hovorových tvarů ve větě „a postavil svojí (svoji) igelitku k pravý (pravé) noze“ – tady nejde o mluvenou řeč a v okolním textu se držíš spisovného stylu.

Mimochodem, zájmeno „svůj“ používáš místy až nadbytečně (z kapsy svých tesilek, svojí vyzáblou rukou, svého staršího kolegy atd., podobně třeba „jak se Martě při chůzi její mohutná zadnice naklání“ – bez zbytečných zájmen mi to zní líp). Ve větě „…pěny, která mu pomalu stékala po jeho roztřesených prstech“ bych škrtla jedno ze slůvek „mu“ a “jeho“. Oprav si překlepy „Po popravdě“ a „normálně bych nedomítla“.


Príjemné čítanie!

Dej má spád, nie je zbytočne spomaľovaný dlhými opismi a vyzniva vtipne.


reka
08. 10. 2012
Dát tip

Dobry. Misty trochu predialogizovano, az jsem se ztracel v tom, kdo rika co.


Fruhling
06. 10. 2012
Dát tip
Se mi líbí, že tam necpeš žádný jakože přesah (alá Gotham), vcelku nenáročně jsem si početl - a to je fajn.

Kapsa
06. 10. 2012
Dát tip
Skvěle vykreslené postavy; atmosféra opovrhování nad ,,lůzou", početl jsem si.

Lakrov
04. 10. 2012
Dát tip
Dobře napsané, realisticky, uvěřitelně. Nemohu sice (Jako Květoň) říct, že se přímo bavím, ale baví mě to číst; rozhodně žádné přeskakování :-) Konec poslední věty (ten kus souvétí za poslední čárkou) mi připadá nadbytečný; nebo by měl být připojen (zformulován) jinak. Někde v začátku byl překlep -- nesprávně oddělená předpona od slova -- ale teď to nemohu najít.

Učiněné panoptikum. Tihle lidé jsou svým způsobem šťastní. Chyba je v nás, že jim to nedokážeme závidět. Pobavil jsem se excelentně.

VH64
03. 10. 2012
Dát tip
*

Dost mě to pobavilo a dávám tip :) Tohle můžu :))) Hlavně ten číšník nakonci - musel být zjevně dost otrávenej a naštvanej. Hádám, že "trosečníci" se zpili namol a číšníkovi se nakonec podařilo, leč s velkým úsilím, dostat je pryč :D :)

pedvo
03. 10. 2012
Dát tip
Přečetl jsem to se zájmem a líbilo se mi to.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru