Mlhoun

Chvíli to vypadalo, jako bych ztratila vědomí.
Když se mi podařilo otevřít oči, stála přede mnou podivná postava, neurčitého tvaru, a jakoby zahalená v mlze. A ozval se hlas:
„Vítám tě. Jaké je tvoje přání?"
„Co je ti po tom, patvare?" zeptala jsem se naštvaně. Člověk je unavený jako kůň, chce se trochu prospat a tenhle nevímkdo mu leze do snu a blbě se vyptává.
„Myslím, madam, že by bylo vhodné, sdělit mi přání, která se týkají vašeho dalšího bytí," zkusil to zamlženec o poznání zdvořileji.
„Podívej, sice ti je po tom houby, ale když to chceš vědět...Tak žádnou zásadní změnu nechystám."
Mlhovina se nespokojeně zavrtěla: ,,Asi si nerozumíme, madam. Já mám na mysli průběh vašeho dalšího nového života."
„Co to blábolíš, jaký nový život? Já jsem spokojená s tím, co mám."
„Už nemáte," řízl mě do uší studený hlas.
„Nemám?"
„Ne, vaše původní tělesná schránka, společně s vaším přítelem, skončila v autě na dně rybníka."
No jo, vlastně... Jeli jsme s Pavlem do jeho bytu, řídila jsem a pak mě oslepilo slunce. Ještě si vybavuju let vzduchem a pak už nic.
„Vaše bývalé tělo je již nepoužitelné," sděluje mi netečně mlhoun. „Musíte si vybrat jiné."
Zírala jsem na něj a on se odmlčel. Stál pořád na stejném místě a pozoroval mě. 

„Poslouchej, a ty seš jako kdo?"
„Já jsem byl pověřen vyplnit s vámi tento dotazník."
Dotazník? Nezdálo se, že by v rukách něco držel.
„Tak se ptej, no, když jinak nedáš," svolila jsem. 
Usmál se, teda vypadalo to tak, protože v místech, kde mají lidi ústa se mu cosi pohnulo.
„Tak...Čím byste tedy chtěla být?"
Zaváhala jsem. 
 „Ani nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Proč taky. A mohla bych být třeba rybou?"
„Ale jistě, můžete být čím chcete, záleží to jenom na vás."
„Vždycky mě fascinovali delfíni, tak bych ráda byla delfínem."
„Áno, znamenám si.. delfín...," brumlá si mlháč, jako by si to vážně psal. „Ale rád bych vás upozornil na to, že delfín není ryba, ale savec."
„To je mi fuk. Ale počkej, co delfíni vlastně žerou?"
„Malé vodní živočichy."
„Fujtajbl, tak to ne, jsem...teda byla jsem vegetariánka."
„Chcete tedy být býložravcem?"
„Jo."
„Hm...," zadumal se mlháč a drbal se na hlavě. Nešustilo to, jenom se mu hlava trochu rozvlnila.
„Tak to byste mohla být...třeba...," přemýšlel. A mě mezitím něco napadlo.
„Ne... počkej. Ráda bych byla chlapem. Normálním, pohledným chlapem, šlo by to?"
„Jistě," zaradoval se s domněnkou, že se snad konečně domluvíme. Vzpomněla jsem si na Pavla a na chvíle s ním strávené.
„Počkej...ještě. Tak ty říkáš, že můžu být, čím chci?" vyzvídala jsem dál.
„Ano ...," zavlnila se mlhovině hlava.
 „Tak víš co? Já chci zpátky svoje tělo," řekla jsem rázně.
„Tak to tedy ne....Zpátky bohužel nemůžete," odpověděl už trochu naštvaně.
„A to řekl kdo?" Byla jsem rozhodnutá se nevzdat.
„Vy a váš přítel jste byli pod vodou dvacet minut. To je dost dlouhá doba. V tuto chvíli vaše auto vyprošťuje technika, ale na oživení je už pozdě."
„Takže to nejde, jo?"
„Lituji."
„A co je s Pavlem?"
„Toho má na starosti můj kolega. A velmi pochybuji, že by se nechal duší vašeho přítele k návratu přemluvit."
Nedala jsem se.
„Podívej se, můj život byl celkem fajn. A s tělem jsem byla spokojená ve všech směrech, jestli mi rozumíš. Kdoví, jak bych dopadla v dalším životě."
„A nevadilo by vám, že zůstanete sama? Tedy jako bez přítele?"
Zaváhala jsem jen na chvíli.
„Ne.. nevadilo, chci zpátky...prosím."
,,Dobrá, tedy," řekl a mně se zatočila hlava a opět jsem omdlela.   

Probrala mě zima. Co to je? Proč jsem celá mokrá? Auto, ve kterém jsem seděla právě dopadlo z výšky na zem. A co ty lidi s vyvalenýma bulvama kolem?
Pavel se na sedadle spolujezdce pohnul a otevřel oči. Z vlasů mu po obličeji stékaly kapky vody. Usmál se a jakoby omluvným tónem řekl:
„Promiňte mi mou troufalost, madam, ale tak temperamentní ženu, jako jste vy, jsem ve svém předchozím životě nepotkal."