Září

Láska je písek v skleněné bání jíž dvojče schází.

Která už nejde uchopit dlaní, když dno zahlásí

tady jsem…

Otvor zví v prázdno, další kolo už nový soupeř nastoupí..

 

Ve žlutém písku červené skvrny, Ty chodíš z hlavou v oblacích,

s té výšky není, nemůže být znát , jak jedno srdce krvácí

už naposled.

Než spolu s pískem zmizí i skvrny, ve víru který otupí .

 

Oceán písku, tak čeho si vážit?, bezpočtu zrnek ztracených? 

Však dnes jak včera, tu pár tu více přibývá míst odkrytých

 na skle.

co leskem vrací půl pravdy co pravdou se tváři.

 

Mít jen pár chvil, toť vše, co jsem mohl a víc jen chtěl.

Mít víc, mít věčnost může jen bůh, snad i anděl.

Ne člověk.

Tím dáno jest, co v září počalo, ať skončí v září.                                          

 

Už dlouho hledíš přes to křivé lesklé zrcadlo.

A zatím tiše, bez varování, poslední zrnko propadlo.

A Ty

snad spokojená, snad jen tím leskem oslepená nevnímáš...

---