Schodiště do vzpomínek

Je skoro půlnoc a já stoupám po schodech do prvního patra Salonu Daguerre. Dole je ruch a čilá zábava. Pivo a víno teče proudem a lidé se překřikují. Stačí ale vyjít po schodišti a všechno utichá. Zbývají mi poslední tři kroky a vzpomínky se vrací. Je to už víc než rok a půl, co jsem tu byla naposledy, a přece to vidím jako včera...

Vidím sama sebe stát u kulečníkového stolu se sklenkou vína v ruce. Na sobě mám to lososové tričko a brož květinu, která se mu tehdy líbila. Jeho spolužačka mi zrovna něco říká a já se nahlas směju. Periferním viděním ho zahlédnu, jak se opírá o futra starých vysokých dveří a pozoruje mě. Vychutnávám si to. V ruce má sklenici a na krku pruhovanou šálku, co jsem mu dala. Nosí ji skoro pořád. Pak otočím hlavou a podívám se mu do očí, které říkají všechno a nic. Topím se v nich, topím se v něm. Měla jsem se ale dívat pozorněji.

Cukne mu koutek a nahodí jeden ze svých odzbrojujících úsměvů. „Luciš, bavíš se koukám i beze mě,“ říká ledabyle jakoby s náznakem ukřivdění, když si stoupá vedle nás. Říká mi tak od našeho prvního soukromého setkání. Zvláštní, že od té doby to nemůžu slyšet. Přitom to je už rok a půl. Usměju se, když si uvědomím, že mám na sobě stejné džíny jako tenkrát v dubnu

Má ten svůj typický postoj s jednou rukou v kapse. Přenese váhu na nohu tak, aby stál těsně u mě. Nakloní se a něco mi pošeptá. Už nevím, co to bylo, ale jako bych ve zvuchu zase cítila jeho parfém. Obrazy zmizí a já těmi vysokými dveřmi vedle schodů, u kterých ještě před chvílí stál, procházím do dalšího velkého pokoje se stropem téměř v nedohlednu. Bylo to před chvílí nebo před spoustou let?

Místnost je prázdná, jen okna, parkety a něco jako lavice vystupující ze zdi. Náhle kolem sebe vidím zase spoustu lidí. Politologové. Baví se, popíjejí a rozebírají všechno a nic. Poprvé mě mezi ně přivádí a představuje. „To je Lucie.“ Seznamuje nás a před jednou z kamarádek jakoby v žertu dodává: „Moje milenka.“ Zasmějeme se. Já, on i ona. Jak hloupá jsem tehdy byla.

Procházím místností a kolem mě víří duchové vzpomínek. Proč se mi to všechno dnes vybavuje? Nemyslela jsem na něj dlouho, je to za mnou. Je to ale zvláští pocit stát na místech, kde jsem měla všechno a nic. Vracím se zpět ke schodišti a přemítám, co všechno se od té doby změnilo. Jak jsem se změnila já. Ještě se zastavuji a rozhlížím po místnosti, stíny minulosti pomalu blednou.

Pak zaslechnu kroky, někdo jde po schodech nahoru. Zatajím dech a čekám. Může to být on? Neviděla jsem ho šestnáct měsíců. Byla by to podivná hříčka osudu potkat se tady.

Z poza rohu se objevuje hlava plná hustých tmavých vlasů a zeleno-šedé oči vzhlédnou od podlahy přímo na mě.Usměje se a mě spadne kámen ze srdce. V tom kostkovaném saku, které jsem mu vybrala, mu to neuvěřitelně sekne. Přichází až ke mně, ruku mi pokládá kolem pasu a jemně si mě přitahuje k sobě. „Hledal jsem tě, Skřítku,“ říká a zlehka mě políbí.

O tolik jiné oslovení a o kolik víc se za ním skrývá. Obejmu ho a užívám si tepla jeho těla. V prázdných místnostech je chladno. Můžou být dva muži tak rozdílní, a přece si v některých ohledech tolik podobní?  Společně se vracíme po schodech do jiného světa. Naposledy se ohlédnu po kulečníkovém stole. Podívám se sama sobě do očí a vidím v nich tu naivní dívku, která věřila šeptaným slovíčkům. Stisknu ruku elegánovi kráčejícímu po mém boku, on si mě přitáhne blíž a já se ráda vracím do živého přízemí Salonu Daguerre, kde zvoní smích a víno teče proudem.