Někam

Rozlomit chléb svého ticha

na nebe a zemi, do světa stran

ať krajíc hlíny mnou osychá

zazvoní kameny příletem vran.

A oči zabolí, že nízko je slunce

víčka se jak brázdy obracejí

pod pluhy dlaní zavzdychlas tence

tvé kořeny se s mými proplétají.   

Jsi obilné pole, jež ženou voní

rodilas za tmy i za poledne

stejně jako letos nebo loni

přesto však v bolesti jedné.

A děti nám jako sny odcházejí,

jak my kdysi jdou někam za nadějí.