Nekonečná noc

Po měsíci běhají mraky jako o závod a měsíční světlo maluje krajinu do sametova. Tma, ani ne tak černá, prozářená světlem hvězd se zhmotnila a nyní proudí jako krev stvůr korytem. Vítr fouká tak silně, že by rozedmul i největší pec na světě a já mám jen jediný cíl. Zachránit sám sebe. Vidím své minulé, ještě živé, já jak se kolébá směrem k řece. V ruce džbán vína a uvnitř sebe sama srdcebol. Vypadá jako zraněný, houpá se nejistými kroky k řece. Nechám to, ať si nastoupí, jen se mi nesmí překlopit. Těsně před břehem dokonce padá do bláta, s námahou se zvedá. Nedovedl bych si představit nic smutnějšího. Bez přátel, bez lásky, jen s neuhasitelnou touhou nikdy nepřestat pít. Napadá mě, jestli jsem se podvědomě nechtěl zabít. Koukám na své nyní skoro neviditelné stříbřité ruce ducha a prostě nevím.

Už pluje v lodičce. Pozvedá džbán k měsíci. Luna se mu jen směje a stejně jako dáma, která dělá drahoty, jen po špičkách utíká lehce vpřed pobízeje chudáka k sobě. Lodička s mým minulým já dále uhání po řece. Jako by neměla konce. Nyní pozvedá džbán kamsi za sebe. Tentokrát poněkud zřetelnější mluví ke svému stínu:

„Tys' můj přítel jediný,“ polohlasně brblá a přitom dodává, „spolu tady s lunou.“

Nyní mu vidím do obličeje, zbědovaný chudák s úsměvem na rtech? Proč se jen směji? Nemohu se rozpomenout. Vypadám tak spokojený? Bez přátel, bez lásky, bez peněz, jen s hloupým vínem, stínem a lunou.

Řeka opět nabírá rychlost a žene lodičku do slepého ramene. Za chvíli mám umřít. Spěchám blíž, abych se zachránil. Lodička se zadrhla o kořene vrby rostoucí u břehu. Už jsem skoro u něj, když mi něco zarazí. Mé živé já opět pozvedá džbán vzhůru k luně, řka:

„Na nekonečnost této noci, drahá.“ a nalije do sebe poslední kapičky vína ze džbánu. Prázdný džbán dopadá s tichým cinknutím na dno lodičky. Pozvedám hlavu vzhůru, vidím hvězd víc než dokážu spočítat, ovane mě vítr nesoucí pach vína, potu a svěží ranní rosy. Za chvíli bude ráno. Co mě čeká ráno? Čekání na víno, čekání až budu moci spláchnout všechen žal, který nosím, vzpomínky na všechno, co jsem měl a oč jsem přišel. Utrpení.

Znovu shlédnu na své já, jak s laškovným úsměvem roztahuje ruce a naklání se z lodi, aby objal lunu zračící se ve vodě.

Netrvá to dlouho, za chvíli doběhnou na hladinu i poslední bublinky života pijáka. Ještě chvíli. Ano, už. Už jsem mrtvý. Poslední pohled na vycházející slunce, na noc, která se pro mě stala věčnou, zavírám oči a vracím se. Zpět nebo vpřed? Nevím.