Stínohry

Krajina je krok za krokem stejná,  stále ty samé vysoké stromy s jemně zelenými listy, typické vysoké kapradí. Při pohledu před sebe si připadám jako v pohádce, duši mi hýčká opojný pocit klidu. Přeji si usednou a vdechovat jarem provoněný vzduch, na chvíli zavřít oči a upadnout do slastného spánku. Dokonalost prostředí mě děsí. Tuším, že mě někdo sleduje. Nevím odkaď na mě upíná svůj děsivý zrak,  jen mám ten mrazivý pocit. Vím že nemůžu ani na chvíli zaváhat, ani na okamžik sejít z cesty či si odpočnout. Vítr v listech šeptá věci, z nichž mi po zádech přechází mráz. ..

Bloudím zde už pár nocí. Dochází mi dech a kolena se mi podlamují. V ústech sucho, již pár hodin jsem neměl možnost pít. Ztrácím veškerou kontrolu nad tělem, síly mě opouštějí. Mozek stále pracuje, nutí mě k pohybu vpřed, nutí mě věřit že mám naději. Špinavou rukou utírám slzy mísící se s potem tekoucím po tvářích. Žaludek se mi obrací kdykoliv se nadechnu. Ve stínech nedaleko ode mě se stále něco pohybuje. Je to blízko. Tichý smích se rozléhá okolo mě. Ach jak mě to děsí!

Kolena mám rozedřená, ale plazím se dál. Každý, byť jen sebemenší posun, mi působí mnoho bolesti. Kéž bych věděl, kde je můj cíl. Stále doufám, že se dostanu do lepšího místa, že konečně opustím tento šílený les.  Netuším, kolik dnů se zde pohybuji, stíny se neprodlužují, všude to samé šero. V ústech sucho, život bych dal na sklenici vody.

Za sebou slyším kroky. Žaludek se mi hrůzou stahuje a srdce bije jako o závod. Přibližují se. Přibližují. Každou chvílí mne polapí a já nemám sílu otočit hlavou a pohlédnout svému osudu do očí.  Dech se mi zkracuje. Vidím rozmazaně, celý svět jsou pouze tmavé šmouhy. Očekávám bolest. Cítím dotek na pravém rameni.

„Žekněte mi, pane, pfoč se tady válíte na zemi ?“ Promluvila neznámá bytost. Snažím se zaostřit. Stojí přede mnou muž a zvláštně se šklebí.
„Vy se mi ale náfamné pfase, musím uznat.“ Říká, chechtá se a sám sobě pod vousy si pořád dokola opakuje tu stejnou frázi : „Náfamné pfase, jste náfamné pfase…“  Pitvornějšího jedince jsem jaktěživ neviděl. Sklání se ke mně, v ruce drží zlaté divadelní kukátko a velmi detailně mě studuje.  Sám si ho náležitě prohlížím, neschopen mluvy.
V dlouhých, u kořínků velmi zacuchaných, vlasech barvy rubínově červené se bezmocně plácá netopýr.  Oči vlastní medově zlatavý odstín, jedno přivřenější s velmi výrazný tikem. Lososové rty špulí, jindy roztáhne do děsivého úšklebku, při němž odhalí dvě řady dokonale bělostných zubů. Jednou rukou šátrá v kapse výrazně oranžového kabátu, kam před malou chvílí odklidil své kukátko a druhou natahuje ke mně. Hledím jak se jeho dlaně poseté šupinami třpytí.
„No nevidíte, pfo pána Jána, že vám podávám fuku? Vstávejte vy budižkničemu!“ Nemluví se zlostí, ani s odporem, vyzařuje z něj dětská nezbednost. Snažím se sebrat pomocí vlastních sil, ale nedaří se mi to. Jsem až moc vyčerpaný, už několik dní jsem nejedl ani nepil.
„Vypadáte jako hfomádka neštěstí. Vám asi není dobže, což? Umíte mluvit? Fozumíte mi?“ Hledím mu do očí a přitakávám. Zamračí se. Mezi obočím se mu tvoří nepatrná vráska.
„Můžete mi tedy vysvětlit, pfoč když mi fozumíte, tak nedopovídáte? Vy jste mi ale pěkné pometlo!“ Drbe se na hlavě. Snažím se polknout, ale nedostatek slin mi toto počínání velmi stěžuje.
„Víte,“ odpovídám „drahý pane. Už několik dní bloudím v tomto lese. Nemám pití, ani nic k snědku, jsem na smrt vyčerpán a bojím se usnout. Rád bych vstal, jen nalézt síly. Neberte si to jako útok na vaši osobu, to bych si nedovolil.“  Pomalu se sbírám ze svého šoku, můj hlas zní chraplavě a cize.
„Vyčefpán, vyčefpán… Tak to je jiná.“ Šklebí se a zběsile hrabe ve své kapse.
„Tady máte.“ Podává mi sklenici vrchovatě plnou duhové tekutiny. Nerozmýšlím se nad tím, jak mohl v kapse přechovávat sklenici, aniž by se mu její obsah rozlil, jsem až moc žíznivý. Natahuji ruku, přikládám tu číši ke rtům a nechávám její obsah po kapkách spadávat do úst. Zvedá se mi žaludek. Odporná chuť mýdla se mi rozprostírá po celé puse.
„Pane, nechci být neomalený,“ povídám  „ale snažíte se mne donutit vypít mýdlovou vodu?“  Hledí na mne s rozčíleným výrazem. Tik v oku se mu zrychluje. Otáčí se ode mne.
„Lidské pfase jste,“ říká už klidněji „když odmítáte to nejdfažší pití. Nu což, co bych vám mohl ještě… Tady!“ Rozjásal se, sáhl do kapsy a podal mi šálek s mlékem.
„A jak jste se v našem kfaji ocitl?“
„Víte,“ usrkávajíc mléko odpovídám „ já sám nevím. Šel jsem spát, jako každý středeční večer hned po krátké procházce. Prudký déšť bičoval svět a bouřka hrozila i pánu Bohu. A já, nemohouc usnout, jsem si četl knihu. Pak už se nepamatuji.“
„Divné, divné…“ Opakoval si ten prazvláštní mužíček pod vousy. „Víte, že jste skutečně divný? No podívejte se na sebe!“ Snažím se zjistit co je na mne jiného, mám běžné domácí oblečení, pruhovanou košili a tmavé kalhoty. Sic veškerý můj oděv je již roztrhaný a špinavý, stále vypadám ležérněji,  a do společnosti se hodím více, než ten cvok přede mnou. „Nemyslete si o mne, že jsem cvok!“ Zakřičel.
„Ale jak můžete vědět co si…“
„Fadči nemyslete vůbec!“ Uraženě našpulil rty. Štrachá znovu ve svém kabátu a vytahuje nádherně vyřezávanou dýmku. Potáhl si a z úst pomalu vypouští mýdlové bubliny. „Žíkal jste, že máte hlad…“
„Ano, to jsem vážně povídal.“
„Víte, možná bych Vám mohl pomoci. Tu, nažferte se jako pfase.“ Pronesl podávajíc mi veliké pestrobarevné lízátko. Neprotestuji, doufám že i takhle lze zahnat kručení v břiše a nabrat nějakou energii.  „Slyšel jste to? Žfoute, no vy, slyšel jste to?“ Podivín hledí do dálky. Celé jeho tělo se začíná třást. Hlas má nejistý. Napínám sluchy, ale nemám tušení, co ho tolik vyděsilo. „Vy blázne, vy tu zůstáváte? Necháte se fozmáznout, fošláplnout, sežfat? Já tedy ne, já  nejsem šílený!“ Zakřičel a rozběhl se. Vidím jak kličkuje mezi stromy, jak mizí v dáli.

Šílenec utekl a já ležím na zemi a přemýšlím. Bolí mne hlava, chvílemi usínám, ale nebezpečí, o kterém mluvil se stále neblíží. Vedle mne leží džbán s vodou a chléb. Nevím, jak se zde ocitl, ale nepohrdám jím. Zjišťuji, že někdo si nepřeje, aby má cesta již skončila a že i moje beznadějné putování má nějaký cíl. Nesmím se vzdát. Kostky jsou vrženy a já jsem nucen hrát tuto zvrácenou hru až do konce.