Tma

 

TMA

 

Tma. Všudypřítomná a všezahalující tma, do níž se ponořil můj život.

Prvotní zmatení nahrazují nesouvislé útržky vzpomínek. Slova varování. „Opravdu s ním chceš jet domů, vždyť pil?“ - ,,Ale prosím tě, to by zvládnul odřídit i poslepu.“

Žila jsem, stejně jako mnozí z nás, v iluzi nesmrtelnosti. Věřila jsem, že mně se nikdy nic stát nemůže. A pak ten náraz. Tříštění skla, skřípění kovu. A pak už jen ta tma, kterou protnul příval nesrozumitelných slov z úst lékaře. Slova jako poranění mozku, zrakové centrum bylo zasaženo, pravděpodobně je tento stav pouze dočasný. Dejme tomu čas.

Čas, jak pomíjívým pojmem je, když nevidíte, jak se ručičky na hodinách pohybují. Když nemůžete rozeznat, zda-li je noc či den.

Doktor mi řekl, že již mohu jít domů, popřál mi hodně štěstí a síly. „Proč? Neříkal snad, že to není trvalé? Jak dlouho to vlastně bude trvat?“ ptám se zoufale.

Sestra mi pomáhá se obléknout, i přes její šetrnost a snahu mě to neskonale vytáčí. ,,Chcete někomu zavolat nebo přistavit taxi?“ ptá se. ,,Ne“ vyřknu celkem ostře a tvrdě si i přes rozmlouvání stojímza svým. Jsem přece samostatná, vždy jsem se o sebe uměla postarat.

S bílou holí v ruce opouštím areál nemocnice. Tuším pouze, že je bílá. Ale i kdyby byla růžová, mně to může být jedno. Já ji nevidím. Přijíždí tramvaj, cítím vedle sebe blízkost člověka. „Je to pětka?“ ptám se. ,,Ano“ odpovídá mi cizí hlas. ,,Pojďte, já vám pomohu“ pokračuje a já se tentokrát nevzpouzím. Cítím dotek rukou na své kůži. Není mi to nepříjemné. Ty cizincovi ruce jsou sice stářím svraštělé, ale tak nějak jemné. Z jejich doteku čiší dobrosrdečnost. Až teď si uvědomuji, kolik toho může člověk poznat z pouhého doteku.

V tramvaji cítím pohledy. Pohledy, jež mě propalují. Posměšné pohledy puberťáků, kteří hlučí v zadní části tramvaje. Lítostivé pohledy kolemsedících. Chce se mi křičet. ,,Bože, strčte si ten soucit někam, já neumírám, tak jsem slepá, no a co?“

Strojový hlas ohlašuje moji zastávku a já opatrně vystupuji. Někdo do mě naráží. Slyším za sebou podrážděný hlas. ,,Koukej na cestu, krávo!“ I přes tragičnost situace se pousměji. ,,Ráda bych“ špitnu a pomalu vykročím kupředu.

Vchod do našeho domu je deset metrů od zastávky. Nikdy by mě nenapadlo, že bude problém určit, jak daleko těch deset metrů je. ,,To zvládneš holka,“ říkám si a jdu. Po pár krocích se zastavuji. Přemýšlím, zda-li jsem již na místě. Cítím vůni rozkvetlé louky. Dochází mi, že hned vedle našich dveří je květinářství. Udělám další dva kroky a vykřiknu bolestí. Pak mi to dojde, že dnes je svozový den, a tak před naším domem stojí popelnice. Třu si naraženou nohu a říkám si, že s tou bílou holí bych se měla naučit zacházet, jinak budu samá modřina.

Procházím vchodem domu a vystupuji na schody. V duchu počítám „jeden, dva, tři…“ Už jako malá jsem si vždy zkracovala cestu domů tím, že jsem počítala schody ke dveřím našeho bytu, aniž bych tušila, že se mi to jednou bude hodit. Jsem u cíle. V kabelce nahmatám klíče, vyberu ten největší a marně se snažím trefit do klíčové dírky. Vidět mě sousedi, myslí si, že jsem se právě vrátila z tahu. Konečně klíč zapadne a já odemykám. Vstoupím do bytu a obklopí mě známá vůně. Úsloví vůně domova pro mě právě nabírá nový význam. Schazuji boty a jdu směrem do obyváku. Ztěžka dosedám na pohovku. V ten moment mě pohltí pocit beznaděje. A mou hlavou se začnou rojit myšlenky na budoucnost. ,,Jak to zvládnu?“ptám se sama sebe.

,,Míláčku, to jsi ty?“ ozve se odněkud z bytu známý hlas. Slyším kroky, těžké a šouravé, a pak ucítím tu vůni.Vůni oleje a mýdla. Vůni, kterou bych poznala mezi tisíci. Můj muž, byla to láska na první pohled. Zasměji se té ironii.

Po chvíli ticho protnou další kroky a vůně. Téměř neslyšné cupitající krůčky a vůně pampelišek. Pohladím toho malého človíčka po hlavě. Cítím její lokýnky ve svých prstech. Moje dcera. „Možná ji nikdy neuvidím vyrůstat“, panikařím, ale pak mě můj muž tiše obejme a já se konečně cítím v bezpečí. Políbí mě do vlasů, tak jak to dělávala moje maminka, když jsem byla malá a měla nějakou bolístku. A pak další objetí. Jemné, ale pevné objetí dvou malých ručiček. 

“My to zvládneme“ tiším je. A pak si náhle uvědomím, že ať to dopadne jakkoliv, my to opravdu zvládneme.

 

 

 

 

 

---