Hrdinské příběhy barbara Jana Comichka - Chrám Zatracených

Povídku jsem napsal před několika lety s věnováním pro mého spolubydlu s podobným jménem, jako má hrdina povídky.

Byla noc a měsíc osvětloval chomáče mlhy, které líně pluly před vchodem do chrámu Zatracených. Toto místo bylo známé jako hrobka mnoha dobrodruhů, kteří se dovnitř vydali, bylo plné smrtících pastí a bylo prokleto tak, že každý kdo umře vně chrámu, bude přeměněn na nemrtvé stvoření, které bude chrám chránit. Podle pověsti měl být uvnitř chrámu poklad nezměrné ceny.

 

Najednou se mlha rozevřela a objevila se mohutná postava. Byla skoro nahá. Jediné, co na sobě měla, byla kožená bederní rouška a na zádech měla připevněn velký obouruční meč. Náhodný pozorovatel by si mohl všimnout, že i když nebyl nikdo v dohledu, postava se snažila ukazovat své svaly tak, aby při svitu měsíce co nejvíce vynikly. Po celém světě byl tento barbar znám jako Jan Comichk. Jeho udatné činy byly terčem bardů z mnoha zemí. Comich putoval celý rok, než došel až sem.

Zaťal tedy ještě jednou ruku, aby se ujistil, že se jeho svaly nezmenšily a pomalu vyšel po schodech ke vchodu do chrámu. Jakmile stál před vchodem, zařval: „Vy nemrtví bastardi, jdu si pro vás!“.

 

Chvíli se zaposlouchal do burácející ozvěny, poté vykročil a přerazil se o kámen, kterého si v temnotě nevšiml. „Au, Au, Au, Au, Au,“ neslo se nyní v ozvěně. „Do hajzlu,“ zamumlal si pro sebe Jan, poté si upravil svoji bederní roušku tak, aby mu nepadala a vydal se do temnoty. Z chrámu se začaly linout nadávky a klení, jak Jan do něčeho neustále vrážel. Opomněl si totiž s sebou vzít pochodeň.

 

Comichk šel pomalu tunelem, ruce napřažené před sebou, aby do ničeho nevrazil hlavou. V dáli viděl slabé světlo a nezadržitelně k němu směřoval. Náhle šlápl na dlaždici, která se pod jeho vahou stlačila a pod podlahou bylo slyšet cvakání a šramot. Jan se zarazil a zkoprněle zůstal stát. Cvakání bylo teď slyšet po celé chodbě. Z ničeho nic ho začalo svědit na zadnici a on se musel podrbat. Vzápětí se ze zdi vynořila sekera, a kdyby se zrovna nedrbal, tak by mu usekla ruce. Jan se lekl a nedbal na nebezpečí, rozeběhl se chodbou přímo ke světlu. Všude kolem něj svištěly čepele. Najednou po něčem měkkém uklouzl a švihl s sebou na podlahu. Čepel, která by mu odťala hlavu, ho tedy jenom připravila o bujný porost vlasů.

 

Comichk šátral po zemi, aby zjistil, po čem to vlastně uklouzl a nahmatal cosi lepkavého, co se při bližším zkoumání ukázalo jako polovina krysy. Znechuceně tu věc odhodil do chodby, kde ji však při letu zasáhly čepele ze zdi a krysa se rozstříkla na další kusy. Většina z vnitřností samozřejmě zasáhla Jana. Ten ze sebe setřel krysí zbytky a začal se ke světlu před sebou plazit. Většině pastí se vyhnul, a když dorazil na konec chodby, otevřel se před ním prostorný sál.

 

Světlo vycházelo z podivných bílých kamenů, jimiž byly obloženy stěny. Na podlaze sálu hnila spousta těl mrtvých dobrodruhů a hnilobný puch zasáhl Jana plnou silou. Na konci sálu byly velké dvoukřídlé dveře. Comichk se tedy zvedl ze země a vydal se k nim. Opatrně překračoval hnijící těla, na jedno však omylem šlápl a promáčkl mu lebku. Sálem se ozval křupavý zvuk. „Promiň kamaráde.“ uchechtl se ironicky Comichk a pokračoval dál.

 

Když dorazil ke dveřím, uslyšel za sebou nějaký šustot, ale do nich tak zabrán, že to nechal být. Na dveřích byl obrovský symbol ruky svírající lebku a v přítmí zeleně světélkoval. Jan je už chtěl otevřít, ale na rameno mu dopadla čísi ruka. Nepřítomně ji srazil ze svého ramene a dál se věnoval dveřím. Když mu ruka na rameno dopadla podruhé, zarazil se. Pomalu se otočil.

 

Najednou zíral do promáčknuté tváře, v níž byl otisk jeho boty. „Zatraceně,“ zaklel Jan a odstrčil nemrtvého od sebe. Poté se pokusil vytáhnout svůj obouručák. Ten se však sekl o šev jeho bederní roušky, a jak Jan zatáhl, tak ji ze sebe strhl. Opsala oblouk a dopadla do tváře jednoho z nemrtvých, kterých se teď k němu blížily desítky.

 

Zatímco se Jan vzpamatovával z toho, že stojí v boji proti nemrtvým v rouše adamově, nemrtvý, který byl rouškou zasažen teď nic neviděl a začal se okolo sebe ohánět rukama. Zasáhl při tom prošlápnutou hlavu nemrtvého, který vstával ze země a urazil mu jí. Jak se dál oháněl okolo sebe, zasáhl dva další a o jednoho z nich si urazil ruku. Zbývající rukou si pak bederní roušku vítězoslavně strhl z hlavy a rozpadlým obličejem se zašklebil na Jana.

 

Ten neváhal, vyrazil ze sebe bojový pokřik a máchnul svým obrovským obouručním mečem. Potily se mu však ruce a tak mu meč vylétl z ruky. Jednoruký nemrtvý se podíval na meč trčící mu z hrudníku. Zvedl ruku a pokusil se zaútočit na Jana. Ten jeho ruku zachytil a podivil se, když mu tam zůstala. Nyní již bezruký nemrtvý se ho pokusil alespoň kousnout, ale to už z něho Jan začal páčit svůj meč. Ostatní nemrtví se zastavili a jakoby s úžasem se dívali, jak Jan páčí z jejich soukmenovce meč a ten se mu na oplátku pokouší prokousnout hrdlo. Byl od něj však daleko a tak se mu to příliš nedařilo. S odporným mlasknutím z něj Jan vytrhl meč a silou setrvačnosti přepadl dozadu.

 

Když ostatní nemrtví usoudili, že s představením je konec, vrhli se na ležícího Jana. Ten se okolo sebe začal rozhánět mečem. Mrtvá těla už byla poněkud v rozkladu a tak jimi meč prolétal jako máslem. Vzduchem pršely údy. Mrtví se poté trochu stáhli a barbar mezitím vstal. Nemrtvých už zbývalo jen něco okolo dvaceti a Jan usoudil, že by bylo dobré se do toho vrhnout přímo. Navíc už mu byla zima na dolní partie a jeho bederní rouška ležela někde mezi nemrtvými. Jan spustil barbarský pokřik a s mácháním meče se vrhnul mezi ně.

 

Po dvou minutách stál barbarský válečník Comichk na hromadě těl, z nich některé se ještě slabě cukaly. Jan si vychutnával své vítězství. No dobrá, dost mu pomohlo, že upadl a jak se kutálel, tak většině z nich podrazil nohy, ale pořád to bylo jeho vítězství. Sáhl do hromady rozsekaných těl a vítězoslavně vytáhl svoji bederní roušku. Poté, co se patřičně oblékl, došel ke dveřím.

 

Rozrazil je a před ním se otevřel další sál, po obvodu byly mohutné sloupy v jehož středu spočíval sarkofág a na konci sálu byly malé dveře. Comichk k nim došel a pokusil se je otevřít, ani se však nepohnuly. Všiml si však, že v sobě mají zdířku pro klíč. Rozhlédl se okolo sebe. Celý sál byl prázdný až na sarkofág. Jan k němu sebejistě zamířil. Svůj obouruční meč použil jako páčidlo. Jakmile vrchní deska sarkofágu odpadla na zem, místností se ozval syčivý zvuk.

 

Ze sarkofágu se zvedla kostra v rouchu, na hlavě měla korunu a zbytky vlasů ji vlály okolo obličeje. Ozařovala ji zelená aura a Comichkovi se zježil zbytek vlasů na hlavě. Liche se vznášel nad sarkofágem a pak se pomalu otočil k Comichkovi.

 

„Kdo jsssi, smrtelníku, že ssse opovažuješ, ruššit můj klid,“ ozvalo se Janovi v hlavě. Ten se postavil tak, aby světlo dopadalo na jeho svaly pod dobrým úhlem a zařval:

„Já jsem Barbar Jan Comichk a již jsem zničil stovky tobě podobných, padni na kolena a polib zemi přede mnou“. Liche ho sjel pohledem od hlavy k patě. Nějaká síla hodila Janem přes celou síň k jednomu ze sloupů. Pak z lichových rukou vyšlehl oheň a Comichk se musel schovat za sloup. Liche se přesunul, aby ho mohl trefit a Jan byl nucen znova uskočit z jeho dosahu. Pak ho ale napadlo, že pokud po lichovi hodí svůj meč jako po tom nemrtvém, tak že by to liche mohlo zaměstnat a on se k němu mezitím dostane. Natáhl meč za hlavu, vystoupil zpoza sloupu, hodil meč a rozběhl se k lichovi. Ten mezitím vypustil ohnivou kouli. Oba dva minuli, Janův meč proletěl o pár metrů dále, než stál lich, zatímco plamenná koule Comichka minula jen o vlásek a vybuchla za ním. Mohutná exploze a následná tlaková vlna vznesla Jana do vzduchu.

 

Jako ve zpomalených záběrech si uvědomil, že letí obrovskou rychlostí přímo k lichovi. Tomu by se jistě rozšířily oči úžasem, kdyby nějaké měl. Takhle mu v prázdných očních důlcích jenom zaplálo nějaké světýlko. Jediným znakem toho, jak je užaslý, byla poklesnutá čelist, což je u kostry dosti směšný obraz. Pak do něj Jan v rychlosti vrazil. „Humpf“, ozvalo se Janovi v hlavě. S lichem před sebou urazil ještě dva metry a oba pak vrazili do sarkofágu.

 

„Dummm,“ rozlehlo se sálem. Po dvou minutách Jan pomalu otevřel oči. Pod ním se něco hýbalo. Lich očividně nebyl rád, že na něm Jan leží a Comichkovi se v mysli ozývaly nadávky. Jan tedy praštil loktem za sebe. Odměnou mu bylo zakřupnutí a záplava nadávek přestala. Poté pomalu vstal. Podíval se dolů na liche, který měl proraženou lebku. Jan ještě sebral velký šutr a hodil ho na liche, aby se ujistil, že to na něj nehraje.

 

„Křuch“ rozlehlo se teď pro změnu síní a do vzduchu vylétly úlomky kostí. „Comichk došel ke svému meči ležícímu opodál a zvedl ho. Poté se podíval do sarkofágu, na jehož spodku ležel klíč. Jan ho zvedl a s úsměvem došel ke dveřím, které lehce odemkl. Když se dveře otevřely, Janův úsměv se ještě více rozšířil. V komnatě za dveřmi se leskly hromady zlata, drahokamů a šperků. Jan k nim došel a začal se jimi prohrabovat.

 

Už začalo svítat a chomáče mlhy před chrámem se pomalu vytrácely. Z chrámu však najednou zazněl výkřik plný bezmoci a zoufalství, výkřik muže, jež má bohatství blízko a přesto tak daleko. Comichk si totiž uvědomil, že s sebou nemá nic, v čem by si svoje bohatství odnesl.

 

Kotouče mlhy se pod ranním svitem skoro všechny vytratily a z chrámu se vypotácela nahá, svalnatá postava barbara Jana Comichka. Přes rameno si nesl obouruční meč, na jehož konci byl malý uzlík, který Comichkovi před nedávnem sloužil jako bederní rouška, a v němž cinkalo malé množství zlata. Comichk sám byl ověšen různými šperky, na prstech se mu lesklo spousta prstenů a přes krk měl pověšeno tolik náhrdelníků, že se pod tou tíhou ohýbal. Pomalu se plahočil cestou, která ho nakonec zavede do civilizace.  

---