Na první pohled, na první střetnutí 5.Kapitola

Někteří z vás budou za tuhle kapitolu děkovat bohu :D

Rüshi se o půl 12 vzbudila s lehkou kocovinou a obrovskou bolestí hlavy.

Asi po 10 minutách probírání jí vedle postele zařinčel telefon.

„Ano prosím?“ snažila se o co nejnormálnější tón

„Ahoj kočko, tady Maikeru, nechtěla bys u nás dneska spát? Dali bychom PB-GOPEZ co ty na to?

„Jo, to by šlo, tak já dojdu kolem třetí ok? Ještě se musím vyspat“

„Ok“

Rüshi položila telefon a opět se vyvalila na postel, probudila se až kolem druhé, nachystala se a vyrazila k Maikerovi na kole.

 

„Já.. nevím.. prostě si myslím že Chazaru se k Eraisu celkem hodí ne? Co myslíš ty Mai?“

„Jo, to jo, ale holky ze třídy jí to nevěří, a co ty? Líbí se ti někdo?“

„No.. někdo by tu byl...jmenuje se Hitakaru a..“

Rüshi to nestihla dočíst protože než to stihla, Maikeru se k ní rychle kaklonil, chytil ji za ruku a políbil ji. Rüshi nebyla schopná nic udělat a tak tam jen chvíli seděla s vykulenýma očima, brzo ale zareagovala a odstrčila ho od sebe. „Mai! Co to děláš“

Mai seděl na kraji postele zády k ní. Měl obličej v dlani a mlčel. Vypadalo to že pláče.

Rüshi si k němu sedla a ze zadu ho objala. „To nemůžeš...“ zašeptala Rüshi

Maikeru se prudce postavil „Jsi samý smích a mě je s tebou dobře,tvého přátelství ci cením, jak ale zakrýt mám, že jsi pro mne víc než kamarádka? Že tě mám rád? Vždy si říkám:Nebudu říkat nic - bylo by to hloupé, raději se zasměju tvím vtipům, a smutek v sobě utopím.

Alespoň na chvíli, na malou chvilku....“ A pak se rozplakal „Ty to nechápeš! Ta bolest, ta bolest co mě tíží každý den když tě vidím, když tě pozdravím, do tvách očí jsem se zbláznil a těď nemám, nemám klid, hlava třeští asi tě mám rád....!“ Rüshi seděla na posteli a z očí jí tekly slzy. Maikeru kopl do židle, shodil ji a opřel se o okno, koukal ven. „Lásko... proč jsi tak krutá a nešetříš slzami? Vykvetla jsi, ale zrovna tak zvadla jako růže planá a já zůstal se svým smutkem sám... úplně sám..“ zavřel oči. „ Dýchám jen pro tebe, sním o dni kdy mi řekneš že mně miluješ, ale to ne, ty to neuděláš, ty myslíš jen na nějakého Hitakarua a děláš jako by nic.

Pláču, pláču pro tebe, po nocích, večerech dnech, to jsem tak hrozný? To ti za nestojím.. ne, jistě že ne..“ a pak práskl dveřma a odešel z pokoje.

„Mai...“ zašeptala Rüshi a vylezla oknem ven. Nasedla na kolo a jela domů.

 

„Já ti říkám že jsem mu volala tak 15krát, prostě to nebere.“ vysvětlovala Rüshi Eraisu když u ní byla na návštěvě. Najednou se rozřinčel telefon, obě se na něho s nadějí zadívaly.

Rüshi zvedla telefon s nadějí že je to Maikeru, na druhém konci však zazněl jiný hlas. „Ahoj Rüshi! Tady je Hitakaru... napadlo mě jestli bys nechtěla zítra do kina“

Rüshi se rozzářily oči „Jasně! Ráda! A v kolik?“

„Vyzvednu tě v 6“

„Dobře tak ahoj!

Eraisu se zatvářila nepatřičně „To.. to asi nebyl Maikeru že?“

„Ne! Byl to Hitakaru! Jdeme zítra do kina!“

ě „Hele! A na Maikerua jsi už zapoměla? Nebo co?“

„No jo! Ale.. hitakaru!“

„Rüshi.. Hitakaru by to pochopil, ale ty si musíš promluvit s Maikerem“

„Eraisu, přece jen si myslím že znám Maikera trochu víc, a tak si myslím že udělám nejlépe když mu dám čas..“

„Jak myslíš“

 

---