Na první pohled, na první střetnutí 8.Kapitola

Všchno bude dobré maličká

Rüshi vyšla ráno do školy. Měla mdlý výraz a oči které neznaly odpověď. Seděla před školou. První přišla Eraisu. O chvíli později dorazil Maikeru. Odkašlal si „Můžu s tebou mluvit?“

„Ja-jasně“ kuňkla Rüshi a následovala ho za roh. Maikeru Rüshi objal

 

a pak se jí podíval do očí „Není to tak lehké, jako to bývalo. Říkat ti kočko.“ Pak se sklonil a lehce ji políbil. Rüshi se začali po tváři kutálet slzy. Maikeru i Rüshi měli stále zavřené oči „Idiote... proč musíš pořád brečet?“ usmál se Maikeru. Setřel jí slzy a pohlédl jí do očí „Teď jsme na vše dva.. dna na bolest, i radost, tak přád neplač, já získávám svůj sen, ty se však trápíš, pláčeš koukáš jak vyjevená, jak kdybys sama sebou si nebyla jistá“ Rüshi se i s Maikeruem vydala o šatny. Kurisuto už pustili z nemocnice. Stála tam se zasádrovanou rukou a všimla si Rüshiiných uplakaných očí. „Heleme se tak přece jen se pod tou drsnou skořápkou něco hejbe!“

Maikeru se na Kurisuto hnusně podíval „Drž hubu..“

Kurisuto vykulila oči a rychle odcházela.

„Dík“ pípla Rüshi a šla do třídy.

Eraisu ji dohnala a opět z ní vypáčila informace.

Den uběhl celkem rychle a obě už šli ze školy k Rüshi domů.

„Tak, a dneska půjdeš s Hitakarem.“ Rozhodla Eraisu a vrazila do ruky Rüshi mobil kde už se vytáčelo Hitakarovo číslo. Rüshi se na Eraisu naštvaně podívala a čekala na zvednutí.

„Ahoj Rüshi!“ Ozvalo se na druhém konci

„Ahoj Hitakaru.. máš dneska čas?“

„No... celkem jo, proč? Chtěla bs jít ven?“

„Jo..“

„Dobře, sejdeme se ve 3 v parku?

„Jo.. jo to by šlo.“

„Tak už se moc těším, měj se“ dořekl ve spěchu Hitakaru a típl to

Rüshi se oblékla do stejného oblečení jako předchozí den, akorát si vzala Hitakarovu mikinu.

Vyrazila i s Eraisu na cestu, doprovodila ji domů, a pak se vydala pomalu do parku.

Hitakaru tam už seděl na lavičce. Měl v ruce Bloček, tužku a úpěnlivě nad něčím přemýšlel

Rüshi nepozorovaně vyskočila na lavičku, ta se s ní zatřepala. Hitakaru se lekl a všiml si jí. Stoupnul si „Ahoj!“ Rüshi se usmála. Když teď stála na lavičce byla tak o hlavu vyšší než Hitakaru. Seskočila dolů. „Kam půjdeme?“ zeptala se zvědavě. „Kam nás nohy ponesou... Co říkáš na...Okružní jízdu kolem města?“

„Jo!“

Šli chvíli parkem, a jen tak se procházeli, povídali si a smáli se. O půl paté se Hitakaru podíval na hodiny a sykl „Sakra, budu muset jít na zkoušku.“

„To nevadí.“

Hitakaru udělal k Rüshi pár kroků a sklonil se k ní. „Líbíš se mi“ zašeptal jí tiše do ucha a pak jí políbil. „Nechtěla bys po zkoušce zajít ke mně?“ Rüshi se podivila ale po rozmyšlení souhlasila. „a v kolik?“

Hitakaru se zasmál „Přijdi v šest“ a odešel.

 

Rüshi zazvonila a Hitakaru hned otevřel. Šel do obýváku a Rüshi ho následovala. Sedli si na gauč. Hitakaru se k ní přisunul objal ji ramenem a políbil ji. Rüshi se chtěla po chvíli odtáhnout při vzpomínce na Maikera ale Hitakaru ji držel. Rüshi zabručela a když ani to nezabralo dala Hitakarovi facku. „Co-co děláš?“ zeptal se Hitakaru. „No už je to trochu moc nezdá se ti?“

„Ne.. já myslel že se ti dneska dostanu pod sukni, jestli víš co myslím“ řekl a mrkl na ni.

Rüshi se naštvala. Zvedla se a šla ke dveřím „Spletla jsem se v tobě!“ řekla a třískla za sebou dveřma. Plakala. Šla domů kolem parku a knihovny, Najednou slyšela že na ni někdo volá byl to Maikeru. Rüshi se otočila. Konečně ji doběhl. Všiml si její ubrečené tváře. „Co-co se ti stalo?“ říkal vyděšeně. Rüshi nevěděla co říct jenom tam tak stála, rozplakala se ještě víc.

Maikeru k ní popošel a objal ji. Zašeptal jí do ucha „Všechno bude dobré maličká“

---