HRYZZLI GRIZZLY

4.9. Kapitola čtrnáctá – Nobliko

Ráno jsme z našeho narychlo sehnaného ubytování vyrazili směr národní park Arches. Zde jsme se v infocentru dozvěděli, co se dá zvládnout a vybrali jsme si půldenní výlet, který se dal s přejezdy zvládnout autem. Řídil Ota, který nám vždy přibrzdil, popřípadě zastavil na jenotlivých vyhlídkových bodech, přičemž zacvakali foťáky nebo zakmitali naše botky. Zdejší park se pyšní červenými skalními útvary, které vystupují nad okolní terén a vytvářejí tak, bizardní sousoší a monumenty. Kolem poledne jsme dorazili k poslednímu stanovišti, kde si Helča dala obídek a my jsme vyrazili vstříc ďáblovým zahradám. Asi za hodinku jsme se vrátili a vyrazili směr Bryce Canyon. Řízení jsem převzal já, s tím, že jsem zastavil na oběd, kde jsme si objednali jídlo....já si objednal cheeseburga...byl luxusní, ale sýr jsem tam nenašel :(( . Během prozkoumávání Arches jsme rozehráli hru na indiánská jména...všichni si nějaké vybrali nebo jim bylo přiděleno, jenom já jsem zůstal bezejmený....ale to se mělo již brzy změnit. Během jízdy jsem přivyknul americkému způsobu jízdy, kdy skoro nikdo nedává blinkr, když mění směr jízdy. To se mi velmi zalíbilo, ovšem k nelibosti zbytku skupiny a tak mé indiánské jméno bylo Nobliko ( Ten, který nebliká...což bylo přijato s nadšením pod podmínkou, že se musí změnit řidič, což mě moc nepotěšilo, ale dalo se to pochopit :) ). Jen pro úplnost doplním zbylá indiánská jména: Ota – Lesklé čelo, Helča – Vítr ve vlasech a Miloš dostal dokonce dvě jména: Ten, který sere na předpisy a Ten s červenou čepičkou. Při příjezdu do Bryce Canyon, jsme u silnice v naprosté blízkosti potkali srnky, které na nás takřka nereagovali, takže jsme si je mohli skoro pohladit a to nemluvím o fotkách. Po příjezdu na místo jsme postavili tábor, vyjedli zbytky zásob...v mém případě to znamenalo spořádání piv, které jsem si koupil na benzínce těsně před příjezdem...ne, že bych byl alkoholik, ale musel jsem se chránit před komáry a podobnými nečamoury...jak je nazývá moje babička :) . Po setmění, kdy Helča šla spát, jsme u stolu utvořili celkem zajímavý spolek: já jsem zaznamenal poslední zážitky na svůj mininoteboook, Miloš zaznamenal to samé do svého deníčku prostřednictvím propisky mnoho dnů nazpátek, jelikož se dostal do skluzu a Ota si pustil Youtube.