Midnight job

Cítím, jak mě opouštějí síly a hladina vody se nade mnou nemilosrdně zavírá. S bláhovou nadějí, že mě tma osvobodí, zavírám oči. Vzduch v plicích už mi pomalu přestává stačit a to i přesto, že čas kolem mne skoro odmítá plynout a každá vteřina se táhne … dost dlouho.  Dost dlouho na to, abych stihl vymyslet kloudné přirovnání. Ale asi už se podepisuje nedostatek kyslíku. To, že umírám se mi jen zdá?

A to jsem si ksakru dal i kafe!

Studená koupel mě dvakrát neprobrala, ale nedá se svítit (svítit se dá, ale ne, že by to s tím mělo co dělat). Ta holka nepočká, a jestli jsem se v celém vyšetřování mýlil, bude mít přinejmenším zajímavý nekrolog.

 Atmosféra venku je pro okultní oběť v kostele tak příhodná. Dlouhý plášť do hnusného počasí ze mě bude dělat postavu jak z retro bijáku. Bude to ještě větší klišé, když řeknu, že je dnes úplněk?

Do půlnoci chybí už jen hodina - je třeba vyrazit! Kontroluji pistoli, která vzápětí vyplní prázdné místo u mého srdce. Podpažní pouzdro výborně sedne. Pár náhradních zásobníků. Rukavice.  Ke hřbitovu to mám pěšky slabou čtvrthodinku, zhasnu světla a do půl počkám. Navenek to bude vypadat, že jsem šel spát.

Neuplynulo ještě ani pět minut a už mě to čekání nebaví. Nerad to přiznávám, ale možná mě i trochu znervózňuje. Do oken střídavě mlátí větrem ohýbané větve. Už jsou suché a bez listí a mlsně po mně natahují své křivé nestvůrné prsty (mě ale jen tak nedostanou). Chvilkami, osvětlené blesky a projíždějícími auty, nevypadají tak strašidelně. Ale to jen proto, aby vzápětí mohli ve vší pazgřivosti sálat ještě větší temnotou. Před pár lety bych se třásl jak osika. Možná bych to řešil i panákem, nebo několika.  Ale dnes, po tom všem co už jsem viděl, mě to nemůže vyvést z míry, ani kdyby sebevíc chtělo. Tma v bytě je doslova černočerná, temná skoro jako ta světlejší zákoutí mé mysli. Hustá a všudypřítomná, jako by se chtěla mazlit. Chladná. Slyším vlastní dech. Slyším bít vlastní srdce. Swinguje…

Je půl a já se vydávám na cestu. Jdu zadním vchodem, klíče nechávám pod rohožkou. Zatímco jsem vyčkával, déšť nabral na intenzitě. Bouřka nepřestala. Vzduch je nepříjemně studený. Kouří se mi od úst. Alespoň, bude vidět až budu vzteky nadávat. Hřbitov je ode mě vzdušnou čarou maximálně kilometr. Kousek kolem řeky, přes lávku a kolem parku. Nemusím jít žádnou obytnou čtvrtí. Mám za sebou půlku cesty a mokro za krkem. Míjím na zemi se zmítajícího bezdomovce. Vágus se neobtěžuje věnovat mi pohled. Good for him, nebude mít noční můry. Procházím parkem, pozvolna se mi začíná zvyšovat hladina adrenalinu. Vnímám, jak mi zbystřují smysly. Vím, že jsem se nemýlil a ten magor obětující mladé holky ve jménu božím bude tady. Už zabil čtyři dívky, všechny byly nalezeny s vyříznutým srdcem, ve vzniklém otvoru byl pokaždé krucifix. Prozradilo ho, že při pohledu na mapu tvořilo páté místo poslední vrchol pentagramu. Jak banální. Ve městě byl sice ještě jeden kostel, ale ten nebyl dostatečně honosný a v minulosti si vybíral vždycky ty dobře spravované. Nechápu jeho pohnutky. Nemyslím si, že by to měl v hlavě v pořádku.

Už jsem u hřbitova. Déšť pozhasínal většinu svíček, takže místo halí ještě větší temnota než obvykle. Zavrzání staré brány ve větru není přes hučení deště slyšet. Normálně to tu bývá zamčené. Je čas zpozornět.

Stojím pár kroků za branou. Déšť už mi promočil, co se dalo. Spíš bych měl říct prochcal, to je přesnější.

Stojím pár kroků za branou a poslouchám. Hlasité bubnování deště přehluší skoro cokoliv. Ryčení té holky bych ale uslyšel. Z kostela uprostřed hřbitova už se slabě svítí. Najednou mám pocit, že tu nejsem sám. A není to jen pocit, dvacet metrů ode mě se někdo motá. Evidentně to tu nezná. Nehybně vyčkávám, než přijde blíž, abych se ujistil jak s ním naložit. Už je možná deset metrů přede mnou, jeho oči mě v té tmě ještě nedokážou rozpoznat. Jde pořád směrem ke mně. Ještě krok. Už mě vidí. Skoro hystericky se snaží vyndat pistoli z pouzdra, zjevně tu nikoho nečekal. Už má železo v ruce. Je čas jednat. Malorážka, moje Tichá smrt mi skáče do ruky sama a ještě než na mě stihne zamířit, mačkám spoušť, „cvak“. Nad očima se mu objevila malá tečka.

„Tlumič zašeptal výstřel,“ dodal jsem potichu. Viděl jsem to v jednom filmu.

Trefený se skácel a zůstal ležet v bizardní poloze. Prohledávám ho. Růženec na krku jsem viděl, ještě než jsem ho zastřelil. Na krku vytetovaný symbol jeho kultu. Na čele nové třetí oko. Kdyby si ho pořídil dřív, nedostal by se do téhle situace. V uchu má sluchátko, takže tu určitě není sám.

Půlnoc je za pět minut. Mám ještě moře času. Obezřetně obíhám kostel, aby se mi nikdo nedostal do zad. Mezi hroby hlídkují dva chlapi, v rukou pistole. Nechtěl bych si s nimi nic začínat. Ale oni se mnou ještě míň. Třetí hromotluk hlídá u vchodu do kostela. Cvak, cvak. Chytám letící nábojnice. Patrolující gorily padají jako kuželky. Ten třetí si se mnou začít asi chtěl. Nejspíš to ode mě nebylo hezké, ale nedal jsem mu možnost. Cvak. Nikdy nemíjím.

Dvě minuty do půlnoci. Před kostelem je čisto (nebo mám říct uklizeno?). Sundávám si promočený plášť a vcházím dovnitř. Procházím vstupní předsíňkou. Je neosvětlená a skrz škvíry pod dveřmi sem prochází zbytky paprsků nějakého světla. Otvírám dveře do hlavní síně. Déšť divoce bubnující všude venku je tlustými zdmi utlumen na tichounké hučení, ale přesto není slyšet ani zaskřípání pantů. Celý prostor osvětluje slabounký komíhající plamínek svíčky a spolu s blesky prosvětlujícími vitráže nabízí zvláštní podívanou. Na oltáři leží spoutaná dívka. Ani se nezmítá, jen tiše leží. Před ní klečí onen zvrácený kněz a něco mumlá. Nepochybuji o tom, že o mně ví. Pomalu jdu směrem k němu, pocit jistoty mě přechází. Nevím, co od něj mám čekat. Má věrná dvaadvacítka mě hřeje v dlani. Dává mi pocit jistoty a dá se říct, že jsme víc než sehraná dvojka.

„Stůj, dál ‘ni krok,“ zaskřípal. Věří si.

„Táhni do pekla, hajzle!“ sykl jsem mu vstříc a bleskově namířil na jeho hlavu. Než jsem stačil vystřelit, vyletěla mi pistole z ruky někam na druhou stranu kostela. Nechápu, co se děje. Prásk! Jako by mnou projel blesk. Ochromeně stojím a nemůžu se hnout. Jako bych byl ze dřeva. Kněz už je na nohou. Šourá se ke mně. Pořád se nemůžu hnout. Po dlouhé době se mě zmocňuje panika. Nemůžu vůbec nic udělat. Jeho tvář je odporná, zjizvená a potetovaná černými čarami. Vypadá, jako kdyby měl hadí jazyk a místo zubů tlusté ponravy, rudé oči zakalené šílenstvím. Chtěl jsem ho poslat do pekla, ale tam je asi doma. Natahuje ke mně krvácející dlaň, a aniž by se mě dotýkal, drtí mi všechny vnitřnosti v těle. Nutí mi mozek explodovat, tlačit na oči a vidět zbytky reality přes clonu vlastní krve. Krůpěje smrtelného potu všude po těle mě probodávají jako malé jehličky. Netušil jsem, že nabízí akupunkturu. Stmívá se mi a bolestí kolabuji. Za doprovodu jeho smíchu se bezmocně snáším k zemi. Sice v křečích, ale stále žiju. Nadechnout mě stojí tolik úsilí! Musím mít všechna žebra v plicích. Ten zmrd stojí nade mnou a pořád se směje. Ale já se nenechám. Cítím, jak mi začíná proudit krev v žilách. Krev nesoucí tolik surové energie a spalujícího hněvu jako by byla žhavým magmatem. Ještě pár nadechnutí a strach a panika mě opouští nadobro. Ale to on neví. Otáčím hlavou, abych ho mohl nechat pohlédnout do mých očí. V ten moment byla všechna jeho jistota pryč. Pochopil, že tu nejsem proto, aby si se mnou hrál. Podtrhávám mu nohy a vstávám. Sbírám ho ze země. Držím ho za límec a řvu mu do ksichtu, že ho pošlu tam, odkud přišel. Nepřestal bych, ani kdyby se z larev v jeho smradlavé držce vylíhlo hejno krásných motýlků. Nohy se mu třepou pár centimetrů nad zemí. Pouštím ho a začínám ho vší silou mlátit. Dlaně, odkud mu před chvilkou tekla krev, se vzněcují. Další rána. A další. Zborcená figurka se obaluje ohněm. Další rána. Cítím, jak mu praskají kosti. V tom kněz exploduje ohnivým výbuchem. Tlaková vlna nás oba mrští od sebe, každého na druhou stranu velké síně. Z lavic zbyly jen hořící třísky. Vitráže rozsypané všude po prostoru.  V kostele je najednou spousta čerstvého vzduchu vonícího deštěm. Přísun nového kyslíku přes veškerou vlhkost rozdmýchává plameny hořících kusů nábytku. Rychle vstávám a hledám pistoli. Je pár metrů přede mnou. Prásk! Další tlaková vlna se mnou mrštila o zeď. Teď už ale mnohem slabší. Rychle se sbírám a skáču pro kvér. Prásk. Další vlna mimo. V parakotoulu elegantně sbírám svou věrnou. Vstávám pomaleji, ale proti směru kotoulu. Prásk! Metr přede mnou vybuchuje kus zdi s další vlnou. To už ale propaluji knězovu hlavu řadou olověných kamarádek. Klátí se na zem jako hadrová panenka. Opatrně jdu k němu. V železe nový zásobník. Jeho svraštělé tělíčko se groteskně cuká a prostřílená hlava je snad ještě hnusnější než před tím. Posílám skrz jeho chorou mozkovnu dalších pár pozdravů. Pořád se cuká. Nelíbí se mi to, ale udělat to musím. Křach! Rozdupávám mu palici na slizkou bublající kaši. Už se nehýbe.

„Už jsem mu to v tý palici srovnal…“

Odvazuji dívku z oltáře. Pořád ještě spí. Musela být celou dobu pod narkózou. Beru jí přes rameno a vynáším pryč z kostela.

Oheň už pohlcuje prostor celé velké síně. Šlehá ven skrz zbytky oken.

Než se rozední, jazyky pekelného požáru dokonale smažou historii dnešní noci.